Smluvní strana není povinna odpovídati na návrh druhého kontrahenta na změnu neb doplnění smluvních ustanovení, podléhajících posuzování dle občanského práva.

Důvody:
Jest zjištěno, že dne 14. dubna 1914 došlo mezi žalovaným a žalobcem Zprostředkováním zástupce tohoto) k úmluvě, dle které — 346 —
se žalobce zavázal přenechati žalovanému film „Die Jagd nach der 100 Pfundnote“ ku provedení v kinematografickém divadle žalovaného v L. za cenu 200 K. Doba dodání objednaného filmu k uvedenému účelu byla dle smlouvy vyhražena „zavolání“ žalovaného. O době zaplacení tak zvaného „poplatku za půjčení“ obnosem 200 K nebylo při uzavření smlouvy učiněno zvláštní úmluvy. Jest dále zjištěno, že žalobce po četných urgencích dopisem ze dne 25. září 1914 určil sám lhůtu k dodání filmu na dobu od 13. do 16. října 1914 a žalovaného vyzval, aby obratem pošty dal odpověď, jinak že by tento termín byl pokládán za jím mlčky schválený a že žalovaný tento dopis, jakož i následující dopis žalobcův ze dne 29. září 1914, k němuž byla připojena programová listina, obsahující podmínky zapůjčení a ustanovení o zaslání filmu „na dobírku“, nechal bez odpovědi, odepřel přijati film došlý dne 12. října 1914 na dobírku 206 K 50 h a tento film dal vrátiti žalobci s fakturou ze dne 10. října 1914.
Právní ocenění předeslané skutkové podstaty vede k následujícímu výsledku. Uzavřená smlouva jeví se jako smlouva nájemní ve smyslu § 1090. všeob. obč. z., kterouž dlužno podle § 1094. všeob. obč. z. pokládati za perfektní a tudíž za právně závaznou pro obě strany. Dopis žalobcův žalovanému ze dne 25. září 1914 a dopisu ze dne 29. září 1914 přiložená programová listina usilují svým obsahem o dosažení změny smluvních ustanovení ve dvou podstatných bodech. Má totiž býti převedeno ze žalovaného na žalobce právo určití dobu dodání filmu, vyhražené smlouvou žalovanému, jednak vyiníněno býti zaplacení nájemného (tak zvaného „poplatku za půjčení“) předem. Že i v tomto druhém bodě dlužno spatřovati změnu smlouvy, vysvítá z úvahy, že, ježto při uzavření smlouvy nebylo učiněno zvláštní ujednání o době splatnosti „poplatku za půjčení“, tento musí podle § 1100. všeob. obč. z. býti pokládán za splatný po uplynutí doby nájemní. Tato obojí změna smlouvy mohla dojiti právní účinnosti jen se souhlasem žalovaného. Že žalovaný tyto návrhy žalobcovy nechal bez odpovědi, s nimi tudíž výslovně nesouhlasil, bylo zjištěno v nižších stolicích. Odvolací soud, který ve smyslu § 863. všeob. obč. z. předpokládá mlčky daný souhlas žalovaného ke změnám smlouvy žalobcem navrhovaným, vychází při tom z názoru, že žalovaný byl povinen zodpověděti tyto návrhy žalobcovy. Než tento náhled odvolacího soudu, který se nemůže opříti o žádný zákon (čl. 323. obch. z. a § 1003. všeob. obč. z. zde nelze použiti) jest právně mylný; právní paroemie: „qui tacet, consentire videtur“ neplatí nikterak všeobecně, zejména však ne tehdy, když se jedná — jako v daném případě — o změnu trvajících smluvních poměrů, ježto příjemce návrhu, usilujícího o změnu takovou, smí u vědomí svého smluvního práva nezodpověděti neoprávněný návrh, aniž se proto podrobuje následkům, jimiž hrozí jednostranně a svémocně navrhovatel pro případ mlčení. Také výtka porušení — 347 —
cti a víry, činěná soudem odvolacím žalovanému, není nikterak odůvodněnou, uváží-li se, že žalobce v nezodpovědění svého návrhu žalovaným nebyl oprávněn spatřovati schválení navržených změn smlouvy a určitého termínu dodání žalovaným, jak již byla shora vyloženo. Nebyl-li však žalovaný zavázán zodpověděti dopisy došlé ho od žalobce, pak nedostává se vůbec takových, činů neb opomenutí žalovaného, „které, uváží-li se všechny okolnosti, nepřipouštějí rozumného důvodu, aby se o tom pochybovalo“, že žalovaný svým mlčením chtěl uděliti svůj souhlas s návrhy žalobcovými, jež mu byly patrně na škodu. Podřazení chování žalovaného vůči návrhu žalobcovu pod ustanovení § 863. všeob. obč. z. jeví se tudíž pochybeným.
Ježto objednaný film byl dodán žalobcem, aniž vyčkal zavolání žalovaného, tudíž předčasně, byl žalovaný podle § 902. všeob. obč. z. již proto oprávněn odepříti přijetí jeho. Na tom nemění ničeho ta okolnost, že žalovaný také vzhledem k trvání doložky „na zavolání" zůstal zavázán žádati v dohledné době. Nevyhověl-li žalovaný podle názoru žalobcova tomuto závazku v přiměřené lhůtě, pak byl by býval žalobce zajisté podle § 904. všeob. obč. z. oprávněn vymoci si stanovení doby splnění „soudcem“; sám však nebyl oprávněn libovolně určovati lhůtu k dodání.
Též přepoklad odvolacího soudu, že lhůta k odebrání filmu v době od 13. do 16. října 1914 byla žalobcem ustanovena úplně přiměřeně, jest pro rozhodnutí tohoto právního sporu zcela bez významu, zvláště když o přiměřenosti doby plnění by byl zde musil býti právoplatný soudcovský výrok již před uskutečněním dodávky, aby bylo lze žalovaného pokládati za zavázána ku přijetí jejímu. Vynutiti smlouvě odporující zaplacení „poplatku za půjčení“ předem, neměl však žalobce vůbec možnosti, a byl tudíž žalovaný již z toho důvodu jedině, že žalobce filmovou zásilku: zatížil dobírkou, oprávněn odepříti její přijetí.
(Rozhod. nejv. soudu ze dne 15. června 1915, č. j. R II 373/15 / 1.)

Citace:

Smluvní strana není povinna odpovídati na návrh druhého kontrahenta na změnu neb doplnění smluvních ustanovení, podléhajících posuzování dle občanského práva.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 8, s. 363-365.