povinen jest v důvodech rozsudku uvésti i úvahy, které pohnuly ho k tomu, ze nerespektoval výsledek některého důkazu (§§ 152. a 153. tr. z., 270 č. 7 281 č. 5 tr. ř).

Rozsudkem c. k. zemského soudu v B. ze dne 22. září 1913, č. j. Vr 1866/13—19 uznán byl obžalovaný A. B. vinným zločinem těžkého uškození na těle ve smyslu § 153. tr. z., kterého se dopustil tím, že dne 1. srpna 1913 v P. svého vlastního otce C. B., udeřiv jej do hlavy, zúmyslně na těle poranil. V důvodech rozsudku toho vzal soud na základě svědecké výpovědi poraněného otce C. B. a částečného doznání obžalovaného za prokázáno, že obžalovaný udeřil svého otce C. B. v hádce rukou do obličeje, čímž způsobil mu krvavé prodření kůže, a že učinil tak zúmyslně, poněvadž žil s ním již delší dobu v nepřátelském poměru.
Zmateční stížnosti, obžalovaným podané, c. k. nejvyšší dvůr soudní a zrušovací dle § 5. zákona ze dne 31./12. 1877 č. 3 ř. z. z roku 1877 ihned vyhověl, naříkaný rozsudek zrušil a věc odkázal zpět na týž nalézací soud k novému jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného A. B., opíraná o § 281. č. 5 tr. ř., jest odůvodněna.
Soudní dvůr zjišťuje, že obžalovaný zasadil svému vlastnímu otci C. B. toliko jen rukou ránu do obličeje. Ačkoliv obžalovaný popírá příčinnou souvislost mezi ránou a vzniklým poraněním, zvláště když jest nemožné, že by ránou pouhou rukou mohly býti způsobeny účinky, zjištěné lékařským nálezem, béře soudní dvůr příčinnou souvislost přece jen za prokázánu na základě výpovědi poraněného C. B., dále na základě okolností, že se tento dal již nejbližšího dne po zlém nakládání lékařsky prohlédnouti, při čemž bylo zjištěno poškození, jakož i proto, že nebyl tvrzen jiný druh vzniku poranění.
Zmateční stížnost vytýká právem jako neúplnost ve výroku o rozhodných skutečnostech, že při tomto zjištění byl úplně pominut obsah lékařského dobrozdání přečteného při hlavním líčení, dle něhož bylo poškození způsobeno tvrdým tupohranným předmětem, ježto tento výrok soudních lékařů nesouhlasí zajisté se zjištěním rozsudku ohledně způsobu poranění.
Neboť byť i soudní dvůr nebyl zajisté vázán obsahem dobrozdání znaleckého, jest přece dle §u 270. č. 7 tr. ř. povinen, uvésti v důvodech rozsudku úvahy, které ho přiměly k odmítnutí dobrozdání.
Neméně oprávněnou jest výtka, činěná rozsudku ve zmateční stížnosti, že pro »zúmyslnost« při způsobení poškození neuvádí žádných logických důvodů a tedy ve skutečnosti vůbec žádných důvodů. Rozsudek odůvodňuje totiž zúmyslné způsobení lehkého poranění obžalovaným vlastnímu otci C. B. dne 1. srpna 1913 toliko — 38 —
poukazem na skutečnost, že obžalovaný a jeho otec žijí již po delší dobu ve vzájemném nepřátelství. Nehledíc k tomu, že všeobecný nepřátelský poměr nemůže sám o sobě zajisté odúvodňovati, by se mohlo míti za to, že při způsobení specielního poškození na těle byl nepřátelský úmysl, žádá § 153. tr. z. ke skutkové podstatě výslovně, aby lehké poškození na těle způsobené vlastnímu otci, bylo zúmyslné, t. j. způsobené s úmyslem poškoditi. Pro takový zlý úmysl, nekryjící se všeobecným nepřátelským úmyslem § 152. tr. z., chybí však v rozsudku jakékoliv odůvodnění. Bylo tedy zmateční stížnosti obžalovaného již v neveřejném sezení vyhověti, naříkaný rozsudek jako zmatečný zrušiti a naříditi další dle §u 288. č. 1 tr. ř.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího dvoru soudního a zrušovacího ze dne 5. listopadu 1913, č. j. Kr III 186/13.)1
Dr. Pavel Krippner.

Pozn.: Rozhodnutí to je významné i pro výklad § 411. tr. z., v němž používá trestní zákon téhož pojmu »zúmyslnosti« (»vorsätlich«).

Citace:

»Zúmyslnost«, které vyžaduje se k skutkové podstatě zločinu dle § 153. tr. z., nekryje se s všeobecným nepřátelským úmyslem dle § 152. tr. z., nýbrž rozumí se jí úmysl poškoditi.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1915, svazek/ročník 24, číslo/sešit 1, s. 54-56.