Námitce nedostatku aktivní legitimace nemůže se žalobce vyhnouti tím, že pozmění žalobní návrh v ten smysl, že žalovaný nemusí plniti jemu, nýbrž může plniti složením k soudu.
Okresní soud v J. zamítl žalobu firmy M. proti J. P. pro nedostatek aktivní legitimace, nepřipustiv změnu žalobního žádání, aby žalovaný případně byl odsouzen složití zažalovaný obnos k soudu.
Krajský soud v Hr. Kr. na rekurs žalující strany stížnosti vyhověl, napadené usnesení změnil a připustil doplněk žalobního žádání eventuelním žádáním, že jest žalovaný povinen, částku žalobou vymáhanou složití k soudu a útraty přímo zaplatiti žalobkyni, z těchto důvodů:
Eventuelní žádání výše uvedené neobsahuje naprosto nějaké změny žaloby, nýbrž dlužno v něm spatřovati pouze omezení původní žalobní prosby podle § 235 odst. 4. c. ř. s. a proto vyhověno bylo odůvodněné stížnosti žalobkyně obsažené v jejím odvolacím spise.
Nejvyšší soud v Brně na rekurs strany žalované napadené usnesení změnil v ten rozum, že se obnovuje usnesení soudu prvého o nepřipuštění změny žalobní, a odsoudil žalobkyni k náhradě útrat rekursních a to z těchto důvodů:
Rekursní soud míní, že eventuelní žalobní návrh, o jehož připuštění jde, neobsahuje nijaké změny žaloby, nýbrž znamená jen obmezení původního žalobního návrhu ve smyslu § 235 odst. 4. c. ř. s. —
Názoru tomuto nelze přisvědčiti.
Rekursní soud neuvážil správně podnět, z něhož žalobkyně tento eventuelní žalobní návrh učinila ani důsledky této změny žaloby.
Žalovaný namítal, že žalobní pohledávka byla svého času postoupena původním majitelem pohledávky bance, a že žalovaný o tomto postupu byl písemně i ústně vyrozuměn a že důsledkem toho schází nynější žalobkynino oprávnění k žalobě. Žalobkyně vedla na to důkaz o tom, že žalobní pohledávka byla původní cessionářkou na původního věřitele zpět postoupena a tímto pak postoupena na ni, leč soud první instance zjistil podle výpovědi dirigenta banky, že se tato recesse nestala a že banka tato naopak trvá k vůli zajištění úvěru poskytnutého na této jí postoupené pohledávce.
Námitka nedostatku oprávnění k žalobě jest obranou práva hmotného a dlužno podstatu námitky té zkoumati a o ní rozhodnouti stejně jako o ostatních věcných předpokladech žalobního nároku. — Neprokáže-li žalobce vůči této námitce, že jemu přísluší žalobní nárok, musí to vésti k zamítnutí žaloby, ježto se žalobce na žalovaném domáhal sporem něčeho, k čemu proti žalovanému práva nemá.
Této námitce nemůže se žalobce vyhnouti tím, že pozmění žalobní návrh v ten rozum, že žalovaný musí platiti (plniti) jemu, nýbrž může plniti složením k soudu, neboť nemá-li on uplatněného nároku proti žalovanému vůbec, nemůže jej žalobou vůbec postihovati a to ani ne k tomu, aby plnil složením k soudu a jest naopak žalovanému práv z útrat sporu, který proti němu zavedl, aniž měl oprávnění k žalobě.
Dlužník jest podle § 1424 obč. zák. povinen platiti svůj dluh jen svému věřiteli anebo tomu, koho soud za věřitele uznal, byl-li žalovanému již dříve oznámen postup jeho dluhu na banku, jest zavázán k placení tomuto postupníku (§ 1397 obč. zák.) a to tak dlouho, pokud mu způsobem zcela nepochybným není prokázáno, že pohledávka stala se dalším postupem majetkem osoby jiné, a onen první postupník by se nemusil spokojiti se složením své pohledávky k soudu pro nedostatek zákonných podmínek k tomu (§ 1425 obč. zák.).
Z těchto úvah nelze změnu žaloby, aby žalobní částka byla složena k soudu, žalovaný však aby uznán byl povinným nahraditi útraty sporu přímo žalobkyni, uznati za přípustnou, ježto se touto změnou hledí pouze obejiti námitka nedostávajícího se oprávnění k žalobě, jež však musí býti řešena nejen v příčině vlastního předmětu sporu, nýbrž i co do otázky útrat.
Rekursu bylo tudíž vyhověti a obnoviti usnesení soudy prvého.
Výrok o útratách odůvodněn jest §§ 41, 48 a 50 c. ř. s.
Rozhodnutí nejv. soudu v Brně ze dne 5. září 1926 č. j. R I 653/26.
Dr. Adolf Konečný.