Čís. 9490.

Usnesení opatrovnického soudu, jímž bylo jednomu z manželských rodičů nařízeno, by odevzdal dítě druhému rodiči, nelze vynucovati exekucí podle § 354 ex. ř., nýbrž jen vhodnými donucovacími prostředky podle § 19 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1929, R I 879/29.)
Návrhu manželské matky proti otci, by byla povolena exekuce podle § 354 ex. ř. k vynucení odevzdání dítěte, soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud napadené usnesení zrušil. Důvody: Nárok, k jehož vymožení byla navržena a povolena exekuce podle § 354 ex. ř., jest nárokem z osobního práva rodinného, jejž nelze vymáhati podle tohoto ustanovení ex. ř., nýbrž jest o něm jednati a rozhodnouti v řízení nesporném podle § 19 nesp. říz.soudem opatrovnickým, který učiní přiměřené opatření podle stavu věci. Povolení exekuce podle § 354 ex. ř. i s předchozím řízením exekučním jest zmatečným podle § 477 čís. 6 c. ř. s. a § 78 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Titulem exekučním jest usnesení, vydané opatrovnickým soudem, jímž bylo povinnému (manželskému otci) nařízeno, by odevzdal dítě do výchovy matky do čtrnácti dnů pod exekucí. Právem rozhodl rekursní soud, že splnění této povinnosti nelze vynucovati podle § 354 ex. ř., nýbrž jen vhodnými donucovacími prostředky podle § 19 nesp. říz., které určí opatrovnický soud podle jednotlivostí případu, třebas na návrh účastníka. V tom směru stačí odkázati stěžovatelku na ustálenou judikaturu nejvyššího soudu (sr. na př. rozhod, čís. 2236 a 2238 sb. n. s., a také již rozh. dřívějšího nejvyššího soudního dvora ve Vídni Not. Z. 1918 str. 139.) Tvrdí-li stěžovatelka, že nárok na vydání dítěte náleží na pořad práva a že tedy i jeho dobývání může se státi jen exekucí podle exekučního řádu a odkazuje-li na rozhodnutí čís. 1546 sb. n. s., jest na omylu, neboť v souzeném případě nešlo o nárok matky na vydání dítěte, nýbrž o opatření podle § 142 obč. zák., u kterého z rozvedených rodičů má býti dítě vychováváno, což jest věcí mimosporného soudce (sr. rozh. č. 6411 a 6899 sb. n. s.). Ostatně na tom v tomto případě nezáleží, protože tu jde o vynucení opatření opatrovnického soudu. V dovolacím rekursu se praví, že byl soud žádán všeobecně, by povolil exekuci, ať již podle § 19 nesp. říz., nebo podle exekučního řádu. Tvrzení to odporuje spisům, neboť stěžovatelka navrhovala výslovně exekuci podle § 354 ex. ř. a žádala současně také za exekucí zabavením, uschováním a prodejem movitých věcí pro útraty svého návrhu – tedy vše podle předpisů exekučního řádu. Bude ovšem na okresním soudu první stolice, který jest jak soudem exekuci povolujícím, tak soudem opatrovnickým, by nyní postupoval o návrhu podle § 19 nesp. říz.

Citace:

č. 9490. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 860-861.