Čís. 9266.

Nárok na povinný podíl není nárokem dědickým, nýbrž pohledávkou a jest věcí svéprávného nepominutelného dědice, by se této pohledávky domáhal patřičnou cestou. Není úkolem pozůstalostního soudu, by, jde-li o svéprávného nepominutelného dědice, povinný díl z úřadu zjistil, nýbrž může odevzdati pozůstalost bez zajištění povinného dílu a vůbec bez ohledu naň. Jest věcí svéprávného nepominutelného dědice, by za pozůstalostního řízení užil práv příslušejících mu podle §§ 784, 804, 812 obč. zák. Neměl-li se pozůstalostní soud zabývati povinným dílem, nesměl k němu přihlížeti ani v odevzdací listině.
(Rozh. ze dne 11. října 1929, R II 251/29.)
Pozůstalostní soud odevzdal pozůstalost universální dědičce s tím, že povinnosti jí v závěti a v dovětku uložené s výhradou doplnění povinného podílu na pozůstalosti splní a že trpěti bude s touže výhradou právo požívání pozůstalé vdovy podle závěti a dovětku. Rekursní soud změnil k rekursu pozůstalé vdovy napadené usnesení v ten rozum, že odevzdal pozůstalost universální dědičce, jež se přihlásila k pozůstalosti s výhradou nároku na doplnění povinného podílu výminečně na základě závěti, s obmezením požívacího práva pozůstalé vdovy podle závěti a dovětku. Důvody: V projednávaném případě jde o zůstavitelovu dceru, která podle posledního pořízení ze dne 24. ledna 1924 byla ustanovena hlavni dědičkou, při čemž nařízen odkaz požívání určitých částí pozůstalosti ve prospěch pozůstalé vdovy Heleny R-ové. V pozůstalostním řízení má soud z úřadu přihlížeti k právům nezl. nepominutelných dědiců (§§ 49, 162 nesp. říz.) a má se starati o práva osob, jichž pobyt není znám, takže před zjištěním a zajištěním povinných podílů těchto chráněných nepominutelných dědiců nesmí býti pozůstalost odevzdána. V projednávaném případě o takové poměry nejde, neboť jde o svéprávnou, známou, v O. žijící dceru zůstavitelovu, kteráž ovšem jako taková má nárok na povinný podíl, avšak nepatří ku zmíněným chráněným dědicům. Nebylo tedy úkolem pozůstalostního soudu, by zjistil povinný podíl pozůstalé dcery a mohla býti pozůstalost odevzdána bez zajištění a vůbec bez ohledu na její.povinný podíl. Bylo věcí zletilé a svéprávné dědičky, by za pozůstalostního řízení užila práv, jí podle §§ 784, 804, 812 obč. zák. příslušejících. Neměl-li se pozůstalostní soud zabývati povinným podílem, nesměl ani v odevzdací listině k němu přihlížeti. Co má odevzdací listina obsahovati, jest uvedeno v § 174 nesp. říz. a v tomto předpisu není pražádné zmínky o povinném podílu. S povinným podílem chráněných nepominutelných dědiců zabývá se nesporný patent na jiném místě v § 162, kde ustanovuje, že, povstane-li pochybnost, je-li zkrácen nezletilý nebo chráněný dědic v povinném podílu, musí býti z úřadu naléháno na výkaz o povinném podílu. Tento výkaz však v projednávaném případe odpadá, ježto jde o osobu nechráněnou, jak již shora podotknuto. Nárok na povinný podíl není dále právem dědickým, nýbrž jen pohledávkou a jest věcí svéprávného oprávněného dědice nepominutelného, by se této pohledávky domáhal patřičnou cestou, v souzeném případě, by po případě ve sporné cestě odporoval platnosti práva požívání v objemu zůstavitelova odkazu. Otázka, byla-li pozůstalé dceři zanechána pozůstalost pod podmínkou, že si dá toto právo požívání líbiti v celku aneb jen s výhradou svého povinného podílu, závisí na rozhodnutí sporných skutečností řešitelných jen provedením určitých důkazů a musí tedy býti vyhražena pořadu práva sporného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu universální dědičky s poukazem к důvodům rekursního soudu.

Citace:

č. 9266. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 424-425.