Čís. 9334.
Nárok proti obmeškalému vydražiteli na náhradu »všech škod jinak jeho obmeškáním způsobených (§ 155 ex. ř.)« lze uplatniti jen pořadem práva.
Rozhodl-li soud prvé stolice samostatnými, právoplatným usnesením, že není schodku na nejvyšším podání a že náklady na opětnou dražbu činí určitou částku, jest další přezkum otázek, tímto usnesením rozřešených, v rozvrhovém řízení nepřípustný.
Nebyly-li nároky na náhradu »všech škod jinak obmeškáním vydražitele způsobených« dosud žalobou uplatněny, není exekuční soud oprávněn, by tuto otázku řešil pouhým usnesením, a to ani v té formel, že by, vydávaje rozvrhové usnesení, přičetl k nejvyššímu podání zbytek vadia, náklady na opětnou dražbu nevyčerpaný.
Nárok na náhradu všech škod jinak obmeškáním způsobených nepropadá tím, že nebyl do dne rozvrhového roku žalobou uplatněn.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1929, R I 862/29.)
Při rozvrhu nejvyššího podání při opětné vnucené dražbě nemovitosti pojal soud prvé stolice do rozvrhové podstaty celé vadium původního vydražitele 3071 Kč 56 h. Rekursní soud pojal do rozvrhové podstaty z vadia jen 234 Kč 35 h. Důvody: Při opětné dražbě nebylo schodku na nejvyšším podání, ježto bylo docíleno téhož nejvyššího podání jako při původní dražbě. Náklady opětné dražby byly pravoplatným usnesením ze dne 19. ledna 1929 stanoveny na 234 Kč 35 h. Škoda z prodlení původní vydražitelky nebyla žalobou uplatněna. Ustanovení, odchylující se od předpisu zákona, podle něhož by mělo vadium povahu smluvní pokuty, nebylo pojato do dražebních podmínek, takže vadium obmeškalé vydražitelky ručí jen 234 Kč 35 h a jen tato část vadia spadá do rozdělovači podstaty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Podle § 155 ex. ř. ručí obmeškalý vydražitel 1) za schodek na nejvyšším podání při opětné dražbě, 2) za náklady na opětnou dražbu a 3) za všechny škody jinak jeho obmeškáním způsobené, a to nejen vádiem, nýbrž i složenými splátkami nejvyššího podání, jakož i svým ostatním jměním. Podle druhého odstavce téhož § má exekuční soud z úřadu usnesením stanovití schodek na nejvyšším podání a náklady na opětnou exekuci. Z toho, že není uloženo, by i ony škody (bod 3) byly stanoveny v exekučním řízení pouhým usnesením, plyne, že nárok na náhradu těchto škod lze uplatniti jen pořadem práva (srovnej Neumannův komentář k ex. ř. III vydání strana 557). Podle § 215 čís. 3 ex. ř. patří do rozvrhové podstaty vadium obmeškalého vydražitele a splátky nejvyššího podání jím složené, pokud podle předpisů tohoto zákona nebo podle dražebních podmínek náležejí do rozvrhové podstaty. Rekursní soud správně poukázal k tomu, že podle dražebních podmínek nebylo by lze vadium připočísti k rozvrhové podstatě. Zbývá tedy otázka, pokud se tak může státi podle předpisů exekučního řádu, t. j. po rozumu § 155 ex. ř. V tomto směru uvádí právem rekursní soud, že soud prvé stolice samostatným a nyní již právoplatným usnesením ze dne 19. ledna 1929 rozhodl, že není schodku na nejvyšším podání a že náklady na opětnou dražbu činí 234 Kč 35 h. Další přezkum otázek, tímto usnesením již rozřešených, jest nepřípustný, a proto nelze se obírati vývody dovolacího rekursu, jimiž stěžovatel brojí vlastně jen proti zmíněnému usnesení, dne 24. ledna 1929 mu doručenému, a hledí odčiniti následky toho, že proti tomuto usnesení nepodal včas rekurs. Právem proto rekursní soud z důvodů v bodě 1 a 2 uvedených přičetl k rozvrhové podstatě jen 234 Kč 35 h. Pokud jde o škody v bodě 3 uvedené, poukázati jest k tomu, že nároky tyto nebyly dosud žalobou uplatněny. Jak' již řečeno, exekuční soud není oprávněn, by tuto otázku pouhým usnesením rozluštil a nesmí tak učiniti ani v té zahalené formě, že by, vydávaje rozvrhové usnesení, přičetl k nejvyššímu podání zbytek vadia, náklady na opětnou dražbu nevyčerpaný, totiž 2837 Kč 21 h a o ně přikázal poslednímu na řadu přicházejícímu věřiteli více; tím by vlastně ve formě usnesení rozhodl o tom, že řečená škoda činí aspoň 2837 Kč 21 h. Právem proto rekursní soud vyloučil tuto částku z rozvrhové podstaty. Nemohlo býti proto z důvodů tuto uvedených dovolacímu rekursu vyhověno. K vůli úplnosti se podotýká: Rekursní soud praví, ovšem jen v důvodech svého rozhodnutí, že vadium obmeškalé vydražitelky ručí jen částkou 234 Kč 35 h. Této větě by se na první pohled mohlo rozuměti tak, že rekursní soud chce tím říci, že není již ručení za škody v bodě 3. uvedené. To by ovšem správným nebylo, ježto není v zákoně vysloveno, že nárok tento propadá, nebude-li do dne rozvrhového roku žalobou uplatněn. Tu rekursní soud by upadl zase do téže chyby jako soud prvé stolice, že by o oněch škodách rozhodl ve věci samé, ovšem na rozdíl od prvého soudu v neprospěch stěžovatelův. Ale z celé souvislosti napadeného usnesení jest patrno, že rekursní soud nechtěl nic jiného říci, než že pro realisaci nároku z tohoto ručebního závazku plynoucího není vhodným a přípustným způsob soudem prvé stolice volený a že nyní o realisaci jich nejde.