Čís. 9153.

K rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou věc náležející ke zvláštní podstatě, jest vyžádati rozhodnutí úpadkového soudů o tom, zda se přihlášené pohledávky za podstatou vztahují na exekučně prodanou zvláštní podstatu.
(Rozh. ze dne 5. září 1929, R 1 587/29.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost,, náležející do úpadkové podstaty, nepřikázal soud prvé stolice v přednostním pořadí vyrovnacímu správci útraty vyrovnacího řízení, jež předcházelo úpadku. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Vyrovnací řízení zahájené o jmění Karla P-а bylo dne 30. května 1928 pro nepřijetí vyrovnacího návrhu zastaveno a dne 8. června 1928 byl na jmění Karla P-а uvalen úpadek. Podle § 46 čís. 1 kon.k. ř. sluší proto v souzeném případě náklady vyrovnacího správce považovati za část nákladů za podstatou v úpadku. Rozhodnutí věci však nezávisí na této otázce, naopak na tom, zdali tato pohledávka za podstatou musí býti uspokojena též ze zvláštní podstaty. Že tu jde o zvláštní podstatu, připouští stěžovatel sám. Jest arci správné, že též správce úpadkové podstaty má žádati o přikázání nákladů zvláštní podstaty u exekučního soudu a že tento soud jest povolán upraviti tyto náklady za zvláštní podstatou (§ 125 k. ř.). Avšak tím nemění se nic na zásadě, že dříve úpadkový soud má vysloviti, zdali a jaké náklady jest považovati za náklady týkající se zvláštní podstaty (srv. čís. sb. 6077). Platí-li však pravidlo pro náklady úpadkového správce za zvláštní podstatou vůbec, musí platiti též v tom ohledu, zdali a pokud se náklady předešlého vyrovnacího řízení týkaly zvláštní podstaty. V projednávaném případě nebylo rozhodnutí o tom, zda se náklady vztahují na zvláštní podstatu čili nic, u úpadkového soudu vyvoláno a toto opomenutí nelze v nynějším období věci dohoniti.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, v rozsahu zrušení znovu rozhodl.
Důvody:
Správně vystihl rekursní soud, že nejde o otázku, zda náklady účtované stěžovatelem k nejvyššímu podání jsou pohledávkou za podstatou, o čemž podle spisů a vzhledem k ustanovení § 46 (1) odst. 1 úpadk. ř. není pochybnosti, nýbrž o to, zda tyto náklady mají býti zapravený v přednostním pořadí ze zvláštní podstaty, Rekursní soud správně též uznal, že by se tak státi mohlo jen, kdyby a pokud by tyto náklady se vztahovaly na zvláštní podstatu (§ 47 (1) úpadk. ř.). Ale rekursní soud zamítl rekurs z důvodu, že v tomto směru nebylo vydáno příslušné rozhodnutí úpadkového soudu podle § 47 (3) úp. ř., pokládaje toto opominutí nyní již za nenapravitelné. V tom nelze s ním souhlasiti. Toto rozhodnutí úpadkového soudu mělo naopak před vydáním rozvrhového usnesení býti vyžádáno (§ 55 třetí odstavec ex. ř.) a měl tak býti právě zjednán zákonný podklad pro rozhodnutí, zda účtované náklady, pokud se týče které z nich mají býti podle § 47 (1) úp. ř. zapravený ze zvláštní podstaty, o niž jde, a to pak ovšem v pořadí přednostním (srovnej k tomu rozh. uveř. ve sb. n. s. pod čís. 5367). Jelikož se tak nestalo a vada sahá do prvé stolice, bylo zrušiti nejen napadené usnesení, nýbrž i usnesení prvého soudu, pokud jest vadou zasaženo, a jinak uznati, jak se stalo. Poukazuje-li stěžovatel k tomu, že majetek dlužníkův pozůstává téměř úplně z prodané nemovitosti, čímž patrně chce naznačiti, že rozhodnutí postrádané rekursním soudem jest zbytečné, stačí odkázati k tomu, že tím sám připouští, že jest tu také ještě jiné jmění, jež do zvláštní podstaty nepatří.

Citace:

Č. 9153. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 197-198.