Čís. 9159.

Při procesních úkonech jest dbáti času místního, nikoliv středoevropského, předpokládajíc, že se soud řídí správným místním časem, nikoliv hodinami, jež se podstatně uchylují od správného místního času.
(Rozh. ze dne 6. září 1929, Rv I 186/29.)
Procesní soud prvé stolice (okresní soud v R.) uznal podle žaloby rozsudkem pro zmeškání žalovaného. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací soud zjišťuje, že dne 3. září 1928 šel Dr. С. jako zástupce žalobkyně k soudu k líčení na 9 hod., po krátkém čekání přišel do kancelářské místnosti soudce Dr. V-a, a, když na kostelní věži bilo 9 h., vyvolal Dr. V. věc, žalovaná strana přítomna nebyla, pak mluvil svědek se soudcem několik minut, a na to vyvolal soudce věc ještě jednou, prošel čekárnou až ke schodišti, ani tuto žalovaná strana přítomna nebyla. Soudce Dr. V. řídil se podle hodin na kostelní věži, vyvolával obyčejně dvakráte, a po prvním vyvolání říkal, »no pět minut ještě počkáme«. Na základě svědectví Dr. Jana H-a má soud za prokázáno, že Dr. H. jako zástupce žalované strany přijel dne 3. září 1928 k líčení na 9 hod. nařízenému do R. autem a ve 3/4 na 9 h. šel k soudu a čekal v čekárně před síní čís. 2 společně se stranou, když bylo na jeho hodinkách krátce před 9 1/4 h. vešel do síně čís. 2 a ptal se jednoho úředníka, kdy bude jeho věc vyvolána, a ten odpověděl, že byl vynesen rozsudek pro zmeškání. Pak přišel přednosta soudu a řekl, že byl vynesen rozsudek pro zmeškání a poslal zřízence podívat se na kostelní hodiny a ten pak hlásil, že ukazují 9 1/2, a přednosta soudu řekl, že pro něho jsou rozhodné věžní hodiny. Na to svědek na poštovním úřadě zjistil, že věžní hodiny proti obvyklému času jsou o 15—16 m. napřed a kancelářské hodiny u soudu o 3—4 m. předem než kostelní hodiny. Městský úřad v R. sice oznámil, že kostelní hodiny jdou velmi přesně a jen výminečně při bouři se vyskytují poruchy, avšak svědek August M. potvrdil, že chodí ke každému vlaku, řídí své hodinky dle času nádražního a ví, že kostelní hodiny jdou nepravidelně a rozdíl činí až 20 minut, také svědek Ed. K. (hodinář) potvrzuje nepravidelný chod a udává rozdíl 5—10 minut, ale i 20 min. Tyto svědky dotvrzené okolnosti má soud za prokázané přes odchylnou zprávu obecního úřadu, neboť svědkové, majíce co dělati pravidelně s přesným časem, lépe postřehli tyto rozdíly a jsou nestranní. Odvolací soud však neshledal, že se soud prvé stolice dopustil nezákonného postupu, který straně zabránil v účastenství při roku, neboť podle § 130 c. ř. s. při určení roku musí býti oznámeno místo, den a hodina roku. Na úředních obsílkách (vzor čís. 25, 27) je také výslovně vyznačeno »rok k ústnímu jednání stanoven byl na den 16. září 1926 o 10. hod. dopol. u tohoto soudu v úřadovně č. I« a odvolatel netvrdí, že se v tomto případě tak nestalo, naopak sám uvádí, že rok byl na 9 hod. v síni čís. 2. Rok koná se dle toho v úřední místnosti v obsílce označené, a jen v této místnosti je soudce povinen věc vyvolati (§ 132 c. ř. s. »v soudní budově«) a není jeho povinností, by chodil vyhledávat strany po čekárnách a nebo po chodbách, naopak strana podle obsílky jest pozvána dostavit se do úřední místnosti úřadovny, jednací síně a zde se soudci hlásiti při vyvolání věci. Proto pochybil dovolatel, že když na svých správně jdoucích hodinkách měl 9 hod., zůstal ještě dále v čekárně až do 9 1/4 hod. a pak teprve šel do určené síně čís. 2, neboť tím přiznává, že i podle svého správného času rok zmeškal. Ale odvolací soud je názoru, že pro soud platí úřední hodiny, jsou-li užívány, a jest povinností stran o těchto zvycích a okolnostech se řádně informovat, tím více, jde-li o právního zástupce, intervenujícího u cizího soudu. Řídí-li se u soudu v R. úřední jednání dle věžních hodin, je povinností stran, aby se tomu podřídily, neboť odvolávati se na středoevropský čas nelze, ano není v úřadech zavedeno každodenní hlášení tohoto času, by se podle něho úřední neb obvyklé hodiny řídily.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání, správně rekursu, a napadený rozsudek, správně napadené usnesení změnil v ten rozum, že zrušil rozsudek prvého soudu a vrátil mu věc, by o ní dále po zákonu jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Nejvyšší soud souhlasí v zásadě s názorem odvolacího soudu, že strana nemůže odkazovati k času středoevropskému, nesouhlasí-li s časem místním, jímž se řídí soud, a jest tedy i právní zástupce, intervenující u cizího soudu, povinen, dbáti při procesních úkonech místního času. Předpokládá se ovšem, že se soud řídí správným časem místním, nikoli hodinami, jež se uchylují podstatně i od správného času místního. Po této stránce zjistil odvolací soud na základě výpovědí svědků Augusta M-а a Edvarda K-a, že věžní hodiny v R., podle nichž se řídil první soud, nejdou správně, nýbrž se buď předbíhají, neb opožďují až o 20 minut proti obvyklému času a že hodiny kancelářské u prvního soudu jdou o 3—4 minuty předem než hodiny na věži kostela. Zjištěno je též, že soudce, řídící rok ustanovený k ústnímu jednání o této rozepři, řídil se dle hodin věžních, které považoval za rozhodné a že, když bylo na věžních hodinách 9 hodin, vyvolal věc a po marném uplynutí asi 5 minut prohlásil rozsudek pro zmeškání. Dále zjistil odvolací soud podle výpovědi svědka Dr. Jana H-a, že v ten den šly hodiny na kostelní věži v R. o 15—16 minut napřed, než byl čas, zjištěný na poštovním úřadě v R. Za těchto okolností nelze spravedlivě žádati na stranách, by předpokládaly tak značné rozdíly mezi místním časem a časem, jímž se řídí dráhy a pošty. Strany musí si býti vědomy jen toho, že hodiny, podle kterých řídí soud svá jednání, mohou se o několik minut odchylovati od nádražního času, musí podle toho zaříditi svůj příchod k soudu a svou pohotovost k jednání, nelze však na nich žádati, by dostavily se k soudu o více než 20 minut dříve, než mohou předpokládati podle obvyklého času na dráze. Za zjištěného stavu věcí jest míti za to, že byl první rozsudek pro zmeškání prohlášen před časem k jednání ustanoveným, a jest podle § 477 čís. 4 c. ř. s. zmatečným, neboť tímto nezákonným postupem prvního soudu byla žalované straně odňata možnost před soudem projednávati.

Citace:

č. 9159. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 205-207.