Čís. 9246.

Mezi snachou, konající práce v tchánově hospodářství, a tchánem vznikl námezdní poměr, slíbil-li tchán snaše, že předá jednou jejímu manželi usedlost. Nelze však míti za to, že tchán, propachtovav usedlost třetí osobě, zbavil se možnosti dostáti svému slibu a jest proto žalobu o zaplacení mzdy pro tentokráte zamítnouti.
(Rozh. ze dne 5. října 1929, Rv I 1966/28.)
Žalobkyně domáhala se na svém tchánovi úplaty za práce, jež konala v jeho hospodářství. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud žalobu pro tentokráte zamítl.
Důvody:
Žalobkyně domáhá se na žalovaném tchánovi úplaty za práce, jež vykonávala v jeho hospodářství jako jeho hospodyně po dobu deseti měsíců. Že žalobkyně tyto práce skutečně vykonávala, jest nesporno a, že tak činila z příkazu žalovaného, není jím popřeno a plyne ostatně z toho, že, když žalovaný, jenž jest vlastníkem usedlosti v L., ovdověl, jeho syn na jeho naléhání se oženil a žalující stranu jako svou manželku do usedlosti otcovy, v níž sám již od šestnáctého roku svého věku pracoval, přivedl a že ona pak za vědomí a souhlasu žalovaného vykonávala na usedlosti veškeré práce, které náležejí hospodyni v zemědělském hospodářství. Jest nesporno, že k uzavření služební smlouvy mezi stranami nedošlo, že nebylo mezi nimi o odměně žalobkyně jednáno ani nic smluveno, zejména, že žalobkyně, pokud s manželem u žalovaného pracovala, a i pak, po dobu téměř pěti let, odměnu za vykonané práce od žalovaného nepožadovala. Nárok žalobkyně nelze tudíž posuzovati s hlediska smlouvy služební, nýbrž nutno řešiti otázku, zda jí žádaná odměna již nyní přísluší. Nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí ze dne 18. května 1927 Rv I 105/27 (čís. 7073 sb. n. s.), že smlouva námezdní podle §1151 obč. zák. nevzniká mezi rodiči, třebas nevlastními, a jejich třebas zletilými dětmi již tím, že děti konají práce v domácnosti rodičů, nýbrž že je zásadně třeba určitého projevu vůle stran, čelícího k založení úplatného poměru, není-li takovéhoto projevu vůle, že jest poměr, kotvící ve svazku rodinném, považovati za bezúplatný. Tato zásada dopadala by v souzeném případě, kdyby se nebyla stala ohledně těchto prací zvláštní úprava poměru mezi žalobkyní a žalovaným. Žalobkyně, provdavši se za syna žalovaného, obstarávala totiž s tímto práce na statku žalovaného proto, poněvadž, jak prokázáno, žalovaný slíbil, že předá jejímu manželi hospodářství, které mu měli podle jeho přání vésti. Podle skutkových zjištění žalovaný opětovně sliboval, že předá jednou manželi žalobkyně svou usedlost, čímž dal na jevo, že odmění se tak synovi a žalobkyni za práce proň konané a vykonávala tudíž žalobkyně ony práce jen v předpokladu, že se jí dostane této odměny. Z těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k úsudku, že žalobkyně konala práce úplatně, nikoli zadarmo. K tomuto úsudku, jenž plyne logicky z oněch zjištění, se dovolací soud připojuje. Nelze však souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že se žalovaný tím, propachtovav usedlost cizí osobě, zbavil na vždy možnosti dostáti svému slibu. Jde o odkládací výminku podle § 696 obč. zák., jež není nesplnitelná ani nemožná a může se kdykoli uskutečniti (viz § 897 a násl. obč. zák.). Ve sporu nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, že žalovaný nemůže nebo nechce postoupiti manželi žalobkyně svou usedlost. Poněvadž tedy není vyloučeno, že žalovaný (jako majitel usedlosti) splní svůj slib ohledně předání usedlosti manželu žalobkyně a že tato tímto způsobem požadované odměny za své práce dosáhne, není žalobkyně toho času oprávněna, žádati na žalovaném odměnu za práce v jeho hospodářství.

Citace:

č. 9246. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 390-391.