Čís. 9288.

Ochrana nájemců.
Předpisy §§ 18 a 20 zákonů na ochranu nájemců jsou vzhledem k § 879 čís. 4 obč. zák. předpisy zvláštními.
Pokud nelze míti za to, že kupní smlouva o zařízení obchodu a o zboží byla v souvislosti s postoupením obchodní místnosti.
(Rozh. ze dne 18. října 1929, Rv II 801/28.)
Žalobce převzal po zesnulé matce žalovaných trafiku a vyplatil žalovaným za inventář a zboží 9000 Kč. Tvrdě, že obchodní zařízení a zboží v trafice nemělo větší cenu než 2000 Kč, žaloval žalobce žalované o zaplacení 7000 Kč, anebo o zaplacení 9000 Kč proti vrácení zařízení a zboží. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
V řízení před soudem prvé stolice opřel žalobce svůj nárok jen o §§ 20 a 18 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. V opravném řízení dovolává se k jeho odůvodnění také ještě § 879 čís. 4 obč. zák. Tvrdí, že žalované vykořistily jeho tíseň, ale setrvává a ovšem pro zákaz novot v opravném řízení musil také setrvati při tom, že tato tíseň záležela jen v nouzi o vhodnou místnost pro zamýšlené provozování trafiky. Brániti takovému vykořisťování jest však právě účelem zákona o ochraně nájemníků, jeho sem spadající ustanovení jsou proti všeobecnému pravidlu § 879 čís. 4 obč. zák. předpisy zvláštními. Proto bylo žalobní nárok posouditi podle nich. Mimo to nedostačuje skutkový přednes, jenž dostačuje k posouzeni žalobního nároku s hlediska zákona o ochraně nájemníků i k jeho posouzeni s hlediska vykořisťování podle § 879 čís. 4 obč. zák., a jest proto přisvědčiti odvolacímu soudu, jenž prohlásil dovolání se tohoto zákonného předpisu za nepřípustné rozšíření žaloby o nový právní důvod a odmítl jím se zabývati. Nižší soudy správně uznaly, že žalobní nárok není odůvodněn ustanovením ani § 20, ani § 18 zákona o ochraně nájemníků. Kupní cena 9000 Kč nebyla ani částečně zastřenou odměnou poskytnutou za postoupení najaté obchodní místnosti, nebo v souvislostí s ním podle § 20, koupě krámského zařízení nebyla podmínkou onoho postoupení podle § 18 cit. zákona. Žalobce sám přednesl a bylo zjištěno, že ujednal s majitelkou domu již dříve pro případ smrti matky žalovaných nájem obchodní místnosti, ve které se trafika provozovala, a bylo dále zjištěno, že žalované v nájemní poměr své matky nevstoupily a podle § 6 zák. o ochr. nájemníků vstoupiti ani nemohly, poněvadž nebydlely s matkou v době její smrti, nýbrž měly byty vlastní. Odvolací soud poukázal dále správně na to, že nebyly nájemníky ani právem dědickým podle § 1116 a) obč. zák., neboť nebylo o nich tvrzeno ani, že by byly dědici své matky, tím méně že se za dědice přihlásily. Podle vlastního tvrzení žalobcova, že se mu majitelka domu zavázala pronajati obchodní místnost po smrti matky žalovaných, nešlo o nájem na určitou ještě po smrti matky žalovaných trvající dobu, žalované nemohly tudíž, i kdyby byly dědičkami, proti vůli majitelky domu používati místností jejich matce pronajatých déle než po zákonnou dobu výpovědní. Postoupením bytu i podle § 18 i podle § 20 (2) zákona o ochraně nájemníků rozumí se sice každé uvolnění bytu, které se děje za tím účelem, by jej mohl někdo jiný najati, musí však záležeti na vůli nájemníka byt postupujícího, zda jej chce uvolniti, či dále podržeti v nájmu. Jelikož v souzeném případě neměly žalované k podržení místností jich matce pronajatých práva, vyklizení místností mohlo býti na nich vynuceno, a nebylo ani tvrzeno, že žalované měly nebo projevily úmysl si prodejní místnost podržeti, nelze u žalovaných mluviti o postoupení bytu, nelze říci, že kupní smlouva byla v souvislosti s ním a nedopadají zákonné předpisy, na něž se žalobce odvolává.

Citace:

č. 9288. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 461-462.