Čís. 9451.

Exekuce dědicova věřitele na dědicův nárok na spoluvlastnický podíl na zůstavitelově nemovitosti, jenž nebyl dosud dědici odevzdán do držby s právem, by s ním volně nakládal, jest nepřípustná. Lhostejno, že exekuce měla býti vykonána poznámkou v pozůstalostních spisech, zejména na návrhu odevzdací listiny tak, že se vklad vlastnického práva pro povinného může státi jen současně s vkladem zástavních práv pro vymáhanou pohledávku. Byla-li exekuce přes to právoplatně povolena, lze zjednati nápravu návrhem na její zrušení podle § 39 čís. 2 ex. ř.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1929, R I 891/29.) Proti dlužníku byla právoplatně povolena exekuce zabavením jeho nároku na vlastnictví polovice nemovitostí, jenž mu příslušel podle dědického smíru a podle návrhu odevzdací listiny. Návrh dlužníka, by exekuce byla zrušena, soud prvé stolice zamítl, rekursní
soud exekuci zrušil. Důvody: Jest míti za to, že exekuční soud, třebas usnesení povolující exekuci nabylo moci práva, může a má exekuci zrušiti k návrhu, sezná-li, že jest exekuce podle zákona nepřípustná. Tomu svědčí zejména ustanovení § 39 čís. 2 ex ř. A o takový případ tu jde. Jde totiž v podstatě o zabavení dědického nároku dlužníka na nemovitosti, které mu mají připadnouti z pozůstalosti po Anně M-ové, kterážto pozůstalost však dosud není dlužníku odevzdána. Exekuce taková jest však nepřípustná, neboť podle § 822 obč. zák. nový doslov nelze vésti exekuci na dědictví jako celek, nýbrž připouští se jen zabavení jednotlivých určitých věcí náležejících do pozůstalosti, které byly soudem pozůstalostním dány dědici k volné disposici. Ale to se dosud nestalo, pozůstalost po Anně M-ové dosud straně povinné odevzdána nebyla, ani odevzdací listina nebyla vydána.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajících věřitelů.
Důvody:
Podle spisů navrhli Zemědělská záložna a Josef K. proti Františku M-ovi k vydobytí svých vykonatelných pohledávek exekuci zabavením jeho nároku na spoluvlastnickou polovici nemovitostí, příslušející mu z dědického smíru a podle návrhu odevzdací listiny. Oba navrhli, by tyto exekuce byly vykonány poznámkou v pozůstalostních spisech, zejména na návrhu odevzdací listiny tak, že se vklad vlastnického práva pro povinného může státi jen současně se vkladem zástavních práv pro vymáhané pohledávky. Tyto exekuce byly povoleny a povolení nabyla moci práva. Dlužník pak podal návrh, by byly zrušeny proto, že podle § 822 obč. zák. není přípustná exekuce na dědický nárok. Exekuční soud tento návrh zamítl, rekursní soud mu vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí směřují dovolací rekursy obou vymáhajících věřitelů. Z pozůstalostních spisů po Anně M-ové jest patrno, že podle smlouvy o rozdělení pozůstalosti má všecko pozůstalostní jmění převzíti František M., zejména že se mu mají připsati do vlastnictví její spoluvlastnické podíly nemovitostí a že má vyplatiti spoludědici podíl v hotovosti. Odevzdací listina není dosud vydána. Předpisem § 822 obč. zák. (v doslovu § 73 III. díl. nov.) jest ustanoveno, že před odevzdáním pozůstalosti mohou dědicovi věřitelé vésti exekuci na ty jednotlivé součástky pozůstalosti, ohledně nichž bylo ponecháno dědici pozůstalostním soudem volné nakládání. Podle motivů k třetí dílčí novele (str. 119), jest základem onoho předpisu myšlenka, že dědic před odevzdáním pozůstalosti má sice právo nakládati se svým dědictvím, ne však s jednotlivými předměty dědictví. Z pozůstalostních předmětů mají býti nejdříve uspokojeni zůstavitelovi věřitelé. Novela chtěla odstraniti obtíže spojené s dosavadním předpisem, že dědicův věřitel může za určitých podmínek sáhnouti na pozůstalostní předměty před odevzdáním pozůstalosti. Ustanovila, že exekuce dědicových věřitelů na ně před odevzdáním pozůstalosti jest nepřípustná, nebyly-li mu už dříve odevzdány s právem, by je prodal. (§ 145, druhý odstavec nesp. říz.). Tím bylo dosavadní pravidlo zostřeno, za to však bylo vyhověno potřebě dědicových věřitelů po ochraně předpisy §§ 74 a 75 III díl. nov. (Mayr Bürgerliches Recht III. § 556). V případě, o nějž jde, vedou exekuci dědicovi věřitelé. Ovšem ne na dědictví – což by ostatně nebylo přípustné podle dvorního dekretu ze dne 3. června 1846, čís. 968 sb. n. s. –, nýbrž na jednotlivé pozůstalostní věci, na spoluvlastnickou polovici zůstavitelčiných pozemků. Než tato spoluvlastnická polovice nebyla posud dědici odevzdána do držby s právem, by s ní volně nakládal. (§ 145 druhý odstavec nesp. říz.). Proto na ně není exekuce přípustná. Na tom se nic nemění tím, že exekuce na ně byla vedena a povolena exekučním prostředkem, kterého exekuční řád nezná – záznamem v pozůstalostních spisech a na návrhu odevzdací listiny. Tím se z exekuce nestalo prozatímní opatření, jak myslí stěžovatelé. K tomu scházejí všecky předpoklady návrhu na povolení prozatímního opatření ve smyslu §§ 379 a 389 ex. ř. Prozatímní opatření také nebylo povoleno, nýbrž exekuce k vydobytí pohledávek. Mínění odvolatelů, že v tomto případě exekuce nemohou býti zrušeny, zneuznává povahu předpisů o zrušení exekuce (§ 39 ex. ř.). Zamítne-li se návrh na povolení exekuce v první nebo ve vyšší stolici, není ji potřeba zrušovati, neboť všecko, co se do právoplatnosti rozhodnutí stalo, musí býti odstraněno. Pravoplatně povolená exekuce však může býti od svého počátku do konce (§§ 33 a 39 ex. ř.) zrušena, vyšly-li na jevo okolnosti zákonem předpokládané. V tomto případě nastala okolnost předpokládaná v § 39 čís. 2 ex. ř., vyšlo na jevo, že povolující soud povolil exekuci na předměty, na které nebyla přípustná. Jakmile byla tato chyba zjištěna, nemohla pravomoc povolujícího usnesení zabrániti tomu, by nebyla exekuce zrušena. Bylo proto povinností soudu první stolice ji zrušiti, neučinil-li to, zrušil ji právem rekursní soud. (Neumann Komentář k exekučnímu řádu, § 39 čís. 2 a poznámka 10.).

Citace:

č. 9451. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 778-780.