Čís. 9118.

Pro povinnost schovance k pracem v domácnosti a v hospodářství pěstounů rozhoduje v prvé řadě smlouva o schovanectví. Není-li jí, platí zásada, že pěstouni mohou z důvodu svého rodinného poměru ke schovanci upotřebiti jeho pracovní síly v domácnosti nebo v hospodářství, a to bezplatně.
Pokud jest v projevech pěstounů spatřovati slib odměny schovanci za konané služby. Pro platnost takového slibu není potřebí notářského spisu.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1929, Rv I 1925/28.)
Žalobkyně byla schovankou v domácnosti manželů H-ových a konala v jejich hospodářství práce. Po smrti manželů H-ových domáhala se na jejich pozůstalostech odměny za konané práce. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalované sice právem napadají názor odvolacího soudu, že mezi stranami, mezi žalobkyní a manželi H-ovými byla ujednána smlouva služební již od roku 1914, ale je to bez významu proto, že manželé H-ovi slíbili žalobkyní služební plat dodatečně. Není o tom sporu, že žalobkyně byla u manželů H-ových jako schovanka, že si ji vzali z vídeňského nalezince jako šestileté dítko na vychování. To se mohlo státi svobodně ve smyslu § 186 obč. zák. bez součinnosti soudu, pokud se to ovšem nedotýkalo zájmu dítka a jeho práv. V takovém případě bylo ovšem potřebí pro smlouvu o schovanectví schválení soudu. Pro povinnost schovance k pracem v domácnosti nebo v hospodářství pěstounů rozhoduje ovšem nejprve obsah takové smlouvy. Není-li jí, předpokládá zákon, že pěstouni z důvodu svého rodinného poměru ke schovanci mohou upotřebiti jeho pracovní síly v domácnosti nebo hospodářství, a to bezplatně. To vyjádřil již dvorní dekret z 1. dubna 1813 sb. z. pol. sv. 40 čís. 32. O platnosti tohoto dekretu nemusí býti zde rozhodováno, ježto zásada a předpoklad bezplatnosti služeb schovancových pro pěstouny, pokud tento zůstává členem jejich rodiny, plyne ze samého poměru rodinného (srov. nálezy čís. 2134, 5684, 6888 sb. n. s.). Převzetí žalobkyně z nalezince stalo se patrně dohodou s tímto ústavem o pěstounství, ale není potřebí zjišťovati dohodu a její obsah, ježto ani žalobkyně na ní svého nároku nezakládá ani žalovaný se jejím obsahem nebrání a pro posouzení žalobního nároku není obsah oné smlouvy ani rozhodný, protože je založen na slibech manželů H-ových, učiněných až po jejím přijetí do výchovy. V tom směru zjištěny jsou sliby zemřelých manželů H-ových, že žalobkyni neošidí, že jí to dají najednou, že jí něco dají, až budou odevzdávat usedlost. Svědek potvrdil, že žalobkyně neměla plat a že hospodáři říkávali, že jí to dají najednou za to, že byla u nich od malička, a tomu svědek rozuměl tak, že ji vyplatí až předají hospodářství. Tento slib stal se podle výpovědi svědka K-a až po roce 1918. Svědek S. potvrdil, že v roku 1919 říkala jednou Marie H-ova žalobkyni, že jí něco dá, bude-li poslouchat, jinak však svědek neví, zda manželé H-ovi něco žalobkyni slibovali. Podobně svědkyně S-ová potvrzuje slib Marie H-ové: »Lojzka dělej, však já ti také něco dám« a svědek S. slib Marie H-ové, že žalobkyni neošidí. Tyto neurčité sliby, až na slib potvrzený svědkem K-em, doplňují však sliby vyplývající z výpovědi žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně sama potvrdila, že jí manželé H-ovi stále slibovali, že jí za služby do roku 1920 odmění, a manžel žalobkyně, že v době, když byl kočím u H-ových (roku 1921), slyšel od Marie H-ové vícekrát, že žalobkyni dají službu od roku 1914—1920, až budou hospodářství předávat. Není sice přesně zjištěno, kdy se všecky sliby staly, zda se staly před výkonem služeb a zda při těchto slibech šlo o ujednání odměny za budoucí práce, jak předpokládá § 1151 obč. zák. Proto nelze bezpečně usouditi, že manželé H-ovi již od počátku roku 1914 ujednali služební smlouvu. K ujednání takové smlouvy o službách nestačil by prostý neurčitý slib, že za to žalobkyni něco dají, že ji neošidí, že jí dají něco najednou, protože byla u nich od malička, a to jednak pro neurčitost úplaty a pro rodinný poměr, vzhledem k němuž bylo slibováno. Ale ze slibů manželů H-ových, jak je potvrzuje žalobkyně a její manžel, lze bezpečně usouditi aspoň tolik, že manželé H-ovi uznali svůj závazek dáti žalobkyni za služby další odměnu, že služby od žalobkyně nežádali jenom za zaopatření a za to, co jí kromě zaopatření poskytovali, nýbrž že jí slibovali další přiměřenou odměnu. Třeba tedy v těchto slibech nelze shledati ujednání služební smlouvy pro minulost, jsou uznáním dluhu přiměřené další odměny za služby vykonané (slib uznávací constitutum debiti) a proto jsou žalované pozůstalosti povinny dáti žalobkyni další přiměřenou odměnu za její služby podle oněch slibů. Pro platnost takového slibu není potřebí notářského spisu, protože nejde o darování. Vždyť nebylo žalobkyni nic slibováno zadarmo, nýbrž za vykonané služby. Také při slibech, jak je potvrzuje žalobkyně a její manžel, nebo svědek K. není závady neurčitosti. Pro slib odměny, bylo-li slibováno za vykonané a případně i budoucí práce, není potřebí naprosté určitosti oné odměny, ježto po zákonu se předpokládá odměna přiměřená (§ 1152 obč. zák).

Citace:

č. 9118. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 137-139.