Č. 9975.

Zdravotnictví: Má majitel dobytka dopravovaného drahou na obecní jatky nárok vůči státní správě na náhradu za kusy, jichž vyložení ze železničních vozů nebylo zvěrolékařem pro podezření nákazy hned po dojití dovoleno, a které pak zdechly?
(Nález ze dne 24. června 1932 č. 10266.)
Věc: Firma Bratří B. v Praze (adv. Dr. Vladimír Domorázek z Prahy) proti ministerstvu zemědělství o státní odškodnění za ztrátu dobytka.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V neděli dne 13. ledna 1929 odpoledne došly do ústředních jatek hl. m. Prahy drahou tři vagónové zásilky vepřového dobytka, z toho jedna s 61 vepři pro stěžující si firmu a druhé dvě pro firmu N. v Praze. Při vykládání na rampě v tržní části shledal intervenující městský zvěrolékař Dr. P. prasata z vozu st-lky a z jednoho vozu firmy N. zdravými, u prasat ve druhém voze této firmy zjistil však slintavku a kulhavku. Poněvadž všecky tři vozy byly naloženy téhož dne (11. ledna 1929) a v téže železniční stanici (v P. na Slov.), nařídil, aby z prvých dvou vozů již vyložená prasata byla jako podezřelá z nákazy zahnána zpět do vagonů a aby všecky tři vozy byly přistaveny ke kontumační porážce. Když druhý den odpoledne byl vůz stěžující si firmy otevřen, nalezeno v něm 36 prasat zdechlých. Žádosti st-lčině z 5. března 1929, aby jí za utrpěnou tím ztrátu bylo dáno odškodnění v částce 27.621 Kč ze státní pokladny, min. zeměd. v pořadu stolic rozhodnutím z 28. listopadu 1929 nevyhovělo. Jak je patrno z odůvodnění připojeného nař. rozhodnutí, posoudilo žal. min. spornou věc vzhledem k tomu, že st-lka uplatňovaný nárok neopřela o žádnou určitou právní normu rázu veřejnoprávního, s hlediska zák. ze 6. srpna 1909 č. 177 ř. z., který o odškodnění za ztrátu dobytka jedná v oddílu VI., a dospělo k zamítnutí žádosti v podstatě z těchto důvodů: Citovaný zákon přiznává v § 48 nárok na odškodnění ze státní pokladny jen za zvířata zabitá k výslovnému úřednímu nařízení anebo která prokazatelně pošla následkem úředně nařízeného očkování — i tu však pouze tehdy, není-li odškodnění vyloučeno z některého v zákoně dále uvedeného důvodu. Takový vylučující důvod stanoví mimo jiné i § 57, podle něhož je — Č. 9975 —
jakýkoli nárok na odškodnění vyloučen, jde-li o zvířata, která jsou na trzích jatečného dobytka, na jatkách a v jinakých jatečných zařízeních nebo na cestě do nich. O takový jatečný dobytek šlo ve sporném případě, a nemůže býti proto již z tohoto důvodu žádané odškodnění přiznáno. Ostatně i kdyby tu nebylo tohoto vylučujícího důvodu, byl by nárok na odškodnění vyloučen proto, že vepři nebyli zabiti z úředního rozkazu.
Podle toho neuznal žal. úřad nárok st-lčin na prvém místě proto, že v daném případě šlo o jatečná zvířata po rozumu § 57 cit. zák., za která, byla-li zabita nebo pošla-li, státní odškodnění nepřísluší.
Stížnost naproti tomu namítá především, že § 57 tu užíti nelze, ježto v kritickém okamžiku zvířata nebyla na jatečním dvoře, ani ještě umístěna na jatečním zařízení a také ani »na cestě« ve smyslu zákona, poněvadž doprava vlakem byla ukončena. — Námitka tato není důvodná.
Mezi stranami není sporno, že dne 11. ledna 1929 bylo v železniční stanici P. naloženo pro stěžující si firmu 61 prasat k dopravě do ústředních jatek v Praze a že dříve, než došlo zde k vyložení prasat těch na kontumační porážce, kam byla pro podezření z nákazy městským zvěrolékařem odkázána, 36 z nich v železničním voze zdechlo. Z toho je patrno, že smrt těchto 36 kusů musila nastati buď již na jatkách anebo dříve, než tam přibyla, t. j. během dopravy čili na cestě do jatek, kam byla zásilka řízena. Třetí možnosti není. Tak jedině možno také rozuměti obratu »na cestě«, použitému v § 57 zák. č. 177/1909 ř. z., neboť dokud zvířata do jatek dopravovaná nejsou v zařízeních tam uvedených, jsou »na cestě do nich«. Názor stížnosti, že ve smyslu cit. ustanovení nejsou jatečná zvířata »na cestě«, jakmile doprava vlakem byla ukončena, jest mylný, ježto zpravidla mezi tímto okamžikem a skutečným dodáním do prostor jatečních uplyne nějaká doba, kratší nebo delší, ve které by pak nebyla ani na jatkách, ani na cestě do nich, což jest nemožné, a ježto »na cestě« jsou zvířata i když se doprava děje jiným způsobem než drahou (povozem nebo hnáním). Stejně nelze stížnosti přisvědčiti, má-li za to, že k tomu, aby zvířata byla na jatkách, je potřebí nějakého zvláštního umístění jich, ježto zákon č. 177/1909 ř. z. v § 57 nic takového nestanoví, nýbrž toliko praví, že na zvířata, která jsou na trzích jatečného dobytka, na jatkách a v jinakých jatečných zařízeních, nemají se vztahovati jeho ustanovení o plněních na státní pokladnu převzatých a že za takováto zvířata, budou-li zabita nebo pojdou-li, nebude také dána náhrada.
Dospěl-li za vylíčeného stavu věci žal. úřad k závěru, že ve sporném případě šlo o jatečný dobytek po rozumu § 57 cit. zák. a vyslovil-li, že již z tohoto důvodu nemůže býti st-lce žádané odškodnění přiznáno, je výrok ten ve shodě se zákonem.
Pokud stěžující si firma ve spojení s projednanou právě námitkou nepoužitelnosti § 57 na daný případ snaží se odůvodniti ručení státu za vzešlou jí škodu tím, že nehrozilo nebezpečí rozšíření nakažlivých nemocí zvířecích, po případě, nebylo-li toto nebezpečí vyloučeno nedostatečným zařízením jatek, jež po jejím názoru bylo příčinou, že nebylo možno zvířata z nákazy podezřelá umístiti a ošetřovati v jatkách, dlužno k tomu poznáme- — Č. 9975 —
nati, že v řízení správním st-lka sporný nárok z těchto okolností nedovozovala, a žal. úřad, nemaje k tomu podnětu, o věci po této stránce nerozhodl. Jde tedy o nepřípustnou novotu podle §§ 5 a 6 zák. o ss.
V nař. rozhodnutí bylo ovšem dále také vysloveno, že i kdyby na daný případ nedopadal vylučující důvod § 57 zák. č. 177/1909 ř. z., byl by přes to nárok na žádané odškodnění vyloučen proto, že vepři nebyli zabiti z úředního rozkazu, takže schází předpoklad i pro přiznání odškodnění ze státní pokladny podle § 48 téhož zák. Stížnost brojí sice také proti tomuto výroku a to jak po stránce meritorní, tak procesní; leč nss neměl důvodu, aby se také těmito vývody stížnosti zabýval, ježto i kdyby se námitky po této stránce uplatňované ukázaly důvodnými, nemohlo by nař. rozhodnutí býti zrušeno, když, jak svrchu dolíčeno, k popření uplatňovaného nároku stačí po zákonu o sobě již důvod, uvedený žal. úřadem na místě prvém.

Citace:

č. 9975. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 178-180.