Č. 9920.

Vodní právo. — Železnice: * Rozhodnutí o zřízení služebnosti na železničním pozemku podle § 28 b) čes. vod. zák. přísluší úřadu vodoprávnímu jen v dohodě s min. železnic.
(Nález ze dne 25. května 1932 č. 8476.) — Č. 9920 —
Věc: Státní správa železniční, zastoupená ředitelstvím státních drah Praha—Jih proti ministerstvu zemědělství o zřízení služebnosti na železničním pozemku.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti města K. za vodoprávní schválení projektu na kanalisaci k-ského předměstí v K., s vyústěním do Labe, zahájila zsp v Praze stručné vodoprávní řízení a vykonala dne 13. října 1926 místní komisionelní šetření. Podle projektu má kanalisace procházeti nynějším a budoucím zvětšeným tělesem dráhy v téže ose, v níž bylo vodoprávně povoleno provésti kanalisační potrubí akciové společnosti pro zpracování draselnatých louhů a akciové společnosti lihovarů v K. Dohodou ze 4. srpna 1925 zavázalo se ředitelství státních drah Praha—Jih zříditi svým nákladem za přispění obou podniků propustek pro položení přívodního i odpadního kanálu oběma těmto podnikům společného. Za účelem docílení dohody mezi průmyslovými podniky a městem bylo komisionální šetření o projektu města K. odročeno na 13. listopad 1926. K tomu konci byl městem K. předložen pozměněný projekt, a to mimo jiné i v tom směru, že kanál v důsledku dohody města se zmíněnými podniky z 30. října 1926 má býti veden propustkem, který se zavázalo zříditi ředitelství státních drah zmíněnou již dohodou ze 4. srpna 1925. Zástupci státní správy železniční proti takto projektovanému kanálu se stanoviska vodoprávního nic nenamítali. Vyhradili si toliko, že obec musí se zúčastněnými podniky, pokud jde o stavbu na pozemku dráhy, získati stavební a užívací povolení od správy státních drah a k tomu účelu předložiti ředitelství státních drah detailní projekt ke schválení, při čemž právní poměry stavby na pozemku dráhy se týkající, budou upraveny obvyklým reversem. Zároveň podotkli, že v projektu zakreslený propustek není definitivní a bude-li třeba profil změniti důsledkem zřízení projektovaného kanálu, bude státní správa železniční požadovati od obce K. náhradu případně zvýšeného nákladu. K vyjádření zástupce průmyslových podniků, odkazujícímu na dohodu ze 4. srpna 1925 a z 30. října 1926, podle níž závody jsou oprávněny do projektovaného městského kanálu vústiti své odpadní kanály a položiti v drážním propustku společný přívodní kanál, prohlásili zástupci státních drah, že dohodou ze 4. srpna 1925 zavázala se státní správa železniční zříditi svým nákladem konsolu pro odpadní kanál průřezu 60 cm; ježto konsola pro projektovaný kanál průřezu 100×120 cm bude dražší, musí zvýšené výlohy hraditi obec. Když pak zástupci obce K., prohlásivše, že neuznávají svoji povinnost ke zvýšené úhradě, žádali, aby bylo pro obec za účelem položení, trvání a udržování stoky v propustku železničním zřízeno právo služebnosti na pozemcích železničních podle § 28 zák. č. 71/1870 z. z., to jest právo služebnosti převádění vody přes cizí pozemek, ohradili se zástupci státní správy železniční proti zřízení této služebnosti, ježto podle platných norem železniční pozemek nesmí býti služebností zatížen.
Výměrem ze 14. května 1927 udělila zsp obci města K., opírajíc se o výsledek vodoprávního řízení ve věci vykonaného podle ustanovení §§ 17, 19, 76 a 86 zák. z 28. srpna 1870 č. 71 z. z., vodoprávní povolení — Č. 9920 —
k provedení kanalisace k-ského předměstí s konečným vyústěním do Labe za určitých, ve výměru tom uvedených podmínek, schválila se stanoviska úřadu vodoprávního soukromou dohodu mezi obcí K. a průmyslovými závody z 30. října 1926 a zřídila podle § 28 lit. b) cit. zák., k cíli převedení vod sebraných dotčenou kanalisační sítí k řece Labi na pozemku dráhy č. parc. — v K., zákonnou služebnost vedení vody dešťové a ze závodů průmyslových stokou rozměrů 100×120 způsobem v nálezu vyznačeným, pod tělesem dráhy v rozsahu starého a nového násypu s příslušnými vstupy, jakož i služebnost udržování a čistění této stoky, jak městské obci tímto nálezem uloženo.
Zsp vycházela při tom 1. z právního názoru, »že zákonem o právu vodním, zejména cit. §em 28 lit. b) nejsou vyňaty pozemky železniční z povinnosti takovýchto zákonných služebností« a 2. ze skutkového předpokladu, že řečená »služebnost neohrožuje ani trvání železničních zařízení, ani provoz dráhy, neboť jde o potrubí bez přetlaku, a o zařízení, jež je uloženo solidně a hluboko pod kolejemi a vždy přístupné, kontrolovatelné a opravitelné«.
K výroku o zřízení služebnosti připojila pak zsp následovní výhradu: »Pokud pro výkon dotčené služebnosti obcí města K. bude třeba staveb a zařízení na pozemku dráhy, přísluší úřadům železničním rozhodovali o tom, jakým způsobem mají se státi dotčené stavby nebo úpravy na železničním pozemku, pokud se týče dáti k tomu stavební povolení«.
Odvolání, jež proti tomuto rozhodnutí podalo ředitelství státních drah potud, pokud jím byla zřízena ve prospěch obce K. zákonná služebnost odváděti stokou ležící v železničním propustku vody dešťové a vody z průmyslových závodů, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě z těchto důvodů: Zástupci ředitelství státních drah při vodoprávním komis. šetření dne 13. listopadu 1926 nečinili námitek se stanoviska vodoprávního proti projektovanému kanálu, vyhradivše si toliko, že ke stavbě na pozemku dráhy musí obec se zúčastněnými stranami získati stavební a užívací povolení od správy státních drah, a že právní poměry této stavby budou upraveny obvyklým reversem. Teprve v dalším řízení ohradili se proti zřízení zákonné služebnosti na železničním pozemku. Zsp zřídila služebnost, vyhradila však úřadům železničním rozhodnutí o stavbách a úpravách na železničním pozemku, jehož je třeba k výkonu zřízené služebnosti a vyhověla tak v plném rozsahu požadavkům zástupci státních drah uplatněným. Služebnost podle § 28 b) vod. zák. zřízena byla v mezích příslušnosti § 75 vod. zák., jež zvláštními předpisy je omezena jen potud, že železničním úřadům přísluší rozhodovati o provedení staveb a úprav na železničním pozemku. Vodní zákon v § 28 nečiní rozdílu mezi pozemky a nestanoví žádné výjimky ani o pozemcích železničních. Nelze tedy výjimku takovou konstruovati extensivním výkladem jiných zákonných předpisů. Platnost ustanovení § 28 i vůči železničním pozemkům nevylučuje ani předpis § 46 zák. o železničních knihách, který mluví pouze o přednostním právu závad a práv. zřízených za souhlasu státní správy a zapsaných ve druhém dílu listu závad, ani zákon o telegrafech a elektrisaci.
Stížnost státní správy železniční podaná k nss, nepopírajíc příslušnost vodoprávních úřadů rozhodovati o zřízení služebnosti na železnič- — Č. 9920 —
ním pozemku, snaží se z §§ 46 a 20 zák. o železničních knihách č. 70/74 ř. z. dovoditi, že služebnosti na železničním pozemku mohou vzniknouti pouze se svolením státní správy železniční. Oporu pro tento svůj názor spatřuje stížnost nejen v cit. předpisech zákona o železničních knihách, nýbrž i v ustanoveních §§ 3, 96 a 99 provozního řádu č. 1/1852 ř. z. a v předpisech zák. o vodních cestách č. 90/1903 ř. z., zák. o soustavné elektrisaci č. 438/19 a zák. o telegrafech č. 33/22. Posléze jmenované zákony potvrzují podle mínění st-lky zásadu, že bez souhlasu státní správy železniční nelze vůbec k železničním pozemkům věcných práv nabýti.
Maje rozhodnouti o stížnosti musil nss především již z úřední povinnosti zkoumati příslušnost žal. úřadu vydati sporný výrok o zřízení služebnosti na pozemku železničním cestou vyvlastnění, třeba že námitka stížnosti, že zřízení takovéto služebnosti podmíněno jest »svolením státní správy železniční«, není formulována přesně v ten smysl, že o zřízení služebnosti na pozemku železničním přísluší spolurozhodoval úřadu železničnímu. Neboť není-li podle platných norem kompetenčních úřad vodoprávní sám o sobě věcně příslušným rozhodnouti o vodoprávním vyvlastnění pozemku železničního podle § 28 zák. o právu vodním, nýbrž je-li při tom vázán na rovnocennou součinnost úřadu železničního, může právně účinné rozhodnutí o vyvlastnění pozemku železničního vzniknouti jen společným aktem obou jmenovaných úřadů.
Bylo proto třeba zkoumati, zdali podle platných norem kompetenčních je úřad vodoprávní povolán vysloviti zřízení vodoprávní služebnosti podle § 28 zák. o vod. právu i na pozemku železničním samostatně, či toliko za rovnocenného souhlasu úřadu železničního. Otázku tuto nelze arci úplně odloučiti od materielně-právní otázky, zda pozemek železniční podle platných norem právních vůbec a zásadně je podroben vyvlastnění, neboť ze záporné odpovědi na tuto otázku plynulo by s logickou nutností zároveň, že vůbec není úřadu příslušného jakékoli vyvlastnění pozemku železničního vysloviti.
Žal. úřadu sluší potud přisvědčiti, že ustanovení § 28 zák. o vod. právu ve spojení s § 75 téhož zák., nijak nerozeznává, jde-li o pozemek železniční, či o pozemek věnovaný jinému účelu; z ustanovení těchto nedá se dovoditi ani, že pozemky železniční jsou z vodoprávního vyvlastnění podle cit. § 28 vyloučeny, ani že o vyvlastnění jich přísluší úřadu vodoprávnímu rozhodovati jen za souhlasu úřadu železničního.
I v tom jest žal. úřadu dáti za pravdu, že v železničním zákoně knihovním č. ř. z. 70/1874 nelze nalézti normu, která by zřízení služebnosti na železničním pozemku buďsi vůbec vylučovala nebo aspoň zřízení služebnosti cestou vyvlastnění vázala na souhlas úřadu železničního. Podle § 20 tohoto zák. jsou ze zápisu do železničních knih vyloučena jen taková břemena, která by mohla vésti k nucenému prodeji železničního pozemku. Takovým břemenem však služebnosti podle § 28 zák. o vod. právu nejsou. Stížností dovolávaný § 46 upravuje pak toliko pořadí břemen a práv ve vztahu k právu zástavnímu a nebrání vzniku břemen a práv proti vůli státní železniční správy.
Podle vyvlastňovacího zákona železničního ř. z. č. 30/1878 je ovšem i všeužitečný podnik železniční nadán právem na vyvlastnění pozemků — Č. 9920 —
i věcných práv pro stavbu a provozování železnice potřebných, z čehož by se snad podávala zásadní možnost vyvlastněním pro podnik železniční zrušiti i vodoprávní služebnost na pozemku železničním, byt’ i cestou vyvlastnění podle § 28 zák. o vod. právu zřízenou, kdyby potřeba podniku železničního toho nezbytně vyžadovala. Leč ani z toho nutně neplyne, ani že pozemek železniční je za všech okolností vyjmut z vodoprávního vyvlastnění podle § 28 zák. o vod. právu, ani že vyvlastnění toto je podmíněno souhlasem úřadu železničního.
Podle min. nař. č. ř. z. 19/1879 vydaného též na základě t. zv. koncesního zákona železničního č. ř. z. 238/1854, je ovšem každá změna tělesa železničního podmíněna povolením (stavebním konsensem) železničního úřadu, avšak povolení toto týká se jen skutečného provedení změn na tělese železničním, netýká se však zřízení věcného práva k pozemku železničnímu. Povolení toto, jež jest v podstatě povahy policejní a samo o sobě právo třetí osoby nakládati s cizím (železničním) pozemkem nezakládá, nemůže býti založením takovéhoto disposičního práva, byť se tak stalo třeba cestou vyvlastnění, nahraženo, a zůstává za všech okolností vyhraženo příslušnému úřadu železničnímu (srov. nál. Boh. A 9919/32). Než právě proto, že zmíněný stavební konsens železniční právní možnost disponovati s pozemkem železničním již předpokládá, nelze z příslušnosti úřadu železničního k udělení tohoto konsensu nic vyvozovati pro jeho příslušnost k účasti na právním aktu, jímž se teprve majetkoprávní možnost s pozemkem železničním disponovati zakládá. Totéž platí i o pravomoci úřadů železničních, jež spočívá na předpisech provozovacího řádu železničního ř. z. č. 1/1852.
Jedinou výslovnou normu právní, která upravuje poměr podniku podrobeného zákonu o právu vodním k podniku železničnímu, a současně i otázku kompetenční, lze nalézti v zákoně vodocestném ř. z. č. 66/1901 a v min. nař. ř. z. č. 90/1903 na základě tohoto zákona vydaném.
Podle § 13 cit. zák. jest podnik vodocestný nadán obsáhlým právem vyvlastňovacím, jež postihuje m. j. nejen veškerá užívací práva vodní, nýbrž i podniky železniční beze všelikého věcného omezení. Vodocestný zákon přiznává tedy vodocestnému podniku nejvyšší stupeň všeužitečnosti nejen v poměru k všelikým vodním dílům podrobeným zákonu o právu vodním, nýbrž i v poměru k všeužitečným podnikům železničním. Ale právě pokud jde o podniky železniční stanoví § 13 cit. nař. z r. 1903, že o otázce přípustnosti použití pozemku železničního pro účely vodních cest nerozhoduje úřad vodocestný (min. obch.) samostatně, nýbrž že rozhodnutí přísluší úřadu železničnímu (min. žel.) v dohodě s úřadem vodocestným. Že toto ustanovení § 13 cit. prov. nař. je kryto zákonem, zejména § 13 odst. 4 zákona vodocestného, nelze důvodně pochybovati (srov. Pantůček: O vodocestném zákoně ve Správním Obzoru roč. VIII.).
Vyhradil-li tedy zákon vodocestný úřadu železničnímu rovnocennou účast i při rozhodování o vyvlastnění pozemku železničního pro účely vodních cest, chtěje touto úpravou kompetence zřejmě poskytnouti dostatečnou ochranu zájmům železničním, a přiznal-li podniku vodocestnému přednost přede všemi ostatními podniky a díly, vodnímu zákonu podléhajícími, nutno logicky dospěti k závěru, že, jde-li o vyvlastnění — Č. 9920 —
pozemku železničního ve prospěch vodních děl a zařízení, jež podle hodnocení samého zákona mají význam podružnější než zřízení vodní cesty, nemůže vliv úřadu železničního a tím i ochrana zájmů železničních býti menší, než jak je tomu při podniku, jemuž zákonodárství samo přiznalo přední místo v pořadí podniků všeužitečných.
Dav se vésti těmito úvahami, dospěl nss k právnímu názoru, že příslušným k vydání vyvlastňovacího nálezu podle § 28 zák. o vod. právu, je-li předmětem vyvlastnění zřízení služebnosti na pozemku železničním, je vodoprávní úřad jen za souhlasu, tedy za rovnocenné účasti úřadu železničního.
Ježto však žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí nižších stolic, rozhodl o tomto vyvlastnění samostatně, vyhradiv úřadu železničnímu toliko rozhodnutí o (stavebním) konsensu železničním, tedy rozhodnutí zcela jiné povahy právní, překročil zákonné meze své kompetence, pročež bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss. zrušiti, aniž bylo třeba blíže se zabývati otázkou, jsou-li dány materielní předpoklady pro vyvlastnění zúčastněnou stranou požadované.

Citace:

č. 9920. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 53-58.