Čís. 15414.

Do usnesení (ve věcech pracovních), jímž odvolací soud odmítl žalobu pro zmatečnost podanou podle § 529 čís. 2 c. ř. s., jest rekurs přípustný; rekurs jest podati ve lhůtě patnáctidenní.
Důvod zmatečnosti podle § 477 čís. 4 c. ř. s. nemůže býti základem žaloby pro zmatečnost podle § 529 čís. 2 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 18. září 1936, Rv I 1647/36.)
Prvý soud (pracovní) vyhověl žalobě pro zmatečnost podané podle § 529 čís. 2 c. ř. s. a zrušil rozsudek pro zmeškáni vydaný proti žalobci vzav za prokázáno, že rozsudek doručený nynějšímu žalobci v Rakousku jen v českém vyhotovení nebyl žalobci doručen vůbec (§ 477 čís. 4 c. ř. s.). Odvolací soud ve věcech pracovních žalobu pro zmatečnost odmítl. Důvody: Podle § 529 čís. 2 c. ř. s. může bytí napadeno pravoplatné rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, když strana v řízení buď vůbec, nebo potřebuje-li zákonného zástupce, zástupcem takovým nebyla zastoupena, pokud vedení rozepře dodatečně řádně nebylo schváleno. Zákon uvádí z formálních, v § 477 c. ř. s. uvedených důvodů zmatečnosti toliko čís. 5, nikoli také čís. 4, o něž žalobce opírá své tvrzení, že ve sporu nebyl zastoupen. Již z toho důvodu, že § 529 čís. 2 c. ř. s. doslovně souhlasí s ustanovením § 477 čís. 5 a případu § 477 čís. 4 c. ř. s. neuvádí, lze seznati, že zákonodárce tento případ, v němž straně možnost na soudě jednati byla odňata nezákonným postupem, zejména opominutým doručením, nechtěl označiti za případ, jemuž lze odporovati mimořádným opravným prostředkem, totiž žalobou o zmatečnost. Dopouští-li zákon v § 529 čís. 2 c. ř. s. žalobu pro zmatečnost jediné za předpokladu, že strana nebyla v řízení vůbec zastoupena, míní tím jen naprostý nedostatek zastoupení, t. j. takový stav, který straně zabránil, aby řádným právním prostředkem, kterého soudní řád jinak poskytuje, odvrátila dotyčné soudní rozhodnutí, pokud se týče jeho formální právní moc. O tomto naprostém nedostatku zastoupení nelze však mluviti v tomto případě, když žalobci doručen byl rozsudek žalobou o zmatečnost napadený a tím mu poskytnuta byla plná možnost, aby právním prostředkem odvolání domáhal se jeho zrušení dle § 477 čís. 4 a § 471 čís. 4 c. ř. s. a tak zabránil jeho právní moci. Nepoužil-li žalobce včas tohoto opravného prostředku, zavinil sám svou procesní nedbalostí, že rozsudek nabyl proti němu neodpíratelné právní moci, a nemá s tímto důsledkem co činiti domnělý nedostatek zastoupení spočívající v tom, že žalobci nebyla žaloba náležitě doručena; důsledek ten nastal proto, že opominul rozsudku včas odpírati odvoláním, a tím samozřejmě pozbyla vada v doručení žaloby jakéhokoliv významu. Jest přímo protismyslné domnívati se, že zákon zamýšlel kromě tohoto pravidelného opravného prostředku, kterého žalobce nedbal, poskytnouti k nápravě této nedbalostí ještě mimořádný právní prostředek žaloby pro zmatečnost. Mluví-li § 529 c. ř. s. o tom, kdy lze odpírati žalobou pro zmatečnost pravoplatnému rozhodnutí, jest bez dalšího výkladu samozřejmo, že není tím míněno rozhodnutí, které strana sama nechala z vlastní své procesní nedbalosti v moc práva vejíti. Takovému rozhodnutí nelze již vůbec odpírati. Že rozsudek žalobou pro zmatečnost napadený žalobci řádně byl doručen a stal se pravoplatným, jde najevo z příslušných spisů. Ježto se žaloba neopírá o zákonný důvod odporování, bylo ji ve smyslu ustanovení § 543 c. ř. s. odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Proti usnesení odvolacího soudu je rekurs přípustným, ježto nejde o pouhé usnesení za odvolacího řízení, nýbrž o takové, jímž bylo odvolání věcně vyřízeno a nebyl jen zrušen rozsudek prvního soudu, nýbrž též odmítnuta žaloba. Že rekurs proti tomuto usneseni odvolacího soudu, vydaném v řízení o pracovním sporu, lze podati ve lhůtě patnáctidenní, plyne z úvahy, že i pro odvolání a dovolání v těchto věcech byla připuštěna taková lhůta (§§ 29, 34 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.) a že pro rekursy proti usnesením prvého soudu byla § 36, odst. 1 a § 29 zák. tato lhůta výslovně stanovena. V souzené věci byl rozsudek pracovního soudu doručen právnímu zástupci žalobcovu dne 2. dubna 1936 a opravný prostředek podán na poštu dne 17. dubna 1936, takže byl včas podán a výtka nevčasnosti žalovaným uplatněná není důvodná. Rekursu nebylo lze vyhověti, ježto jeho vývody nejsou způsobilé vyvrátiti správné a výstižné důvody napadeného usnesení, k nimž se odkazuje, a dodává se jen ještě toto: Nejvyšší soud odůvodnil v rozhodnutí Sb. n. s. 7145 i 2984 (v důvodech) zásadu, že důvod žaloby pro zmatečnost podle § 529 č. 2 c. ř. s. jest doslova stejný s důvodem zmatečnosti § 477 č. 5 c. ř. s. a že důvod) zmatečnosti podle § 477 č. 4 c. ř. s. nemůže býti základem žaloby pro zmatečnost. Oporu má tento právní názor i v důvodové zprávě k § 529 c. ř. s. (§ 551 vl. předl.), podle níž se zamýšlelo přípustiti mimořádný obranný prostředek — jímž je žaloba pro zmatečnost — pouze tehdy, byla-li porušena pravoplatným rozhodnutím stěžejní zásada slyšení stran, aniž bylo možno straně uplatňovati důvod zmatečnosti v dřívějším řízení aneb opravným prostředkem. Z toho patrno, že zákonodárce omezil žalobu pro zmatečnost na případ, že strana v řízení vůbec nebo, potřebuje-li zákonného zástupce, nebyla jím zastoupena, pokud) vedení rozepře nebylo dodatečně schváleno, tedy na případ § 477 č. 5 c. ř. s., neboť veškeré ostatní v § 477 c. ř. s. uvedené důvody zmatečnosti se musí zpravidla strana dověděti za řízení anebo po ukončení řízení (rozsudkem.) a je jí tedy možno uplatňovati v řádném řízení opravném tyto důvody zmatečnosti a předejiti tomu, by rozhodnutí nevešlo v moc práva. Z toho je jasno, že mimořádný prostředek (žaloba pro zmatečnost) má býti odepřen, když formální zmatečnost bylo lze odstraniti řádným prostředkem opravným a žalobou pro zmatečnost nelze tudíž odpírati pravoplatnému rozhodnutí, jež strana sama svou vlastní procesní nedbalostí dala vejíti v moc práva (Sb. n. s. 2984). Že stěžovateli byl rozsudek, o nějž jde, doručen dne 13. srpna 1934, zjistil odvolací soud správně.

Citace:

č. 15414. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 843-845.