Čís. 14857.

K §§ 95 a 145 čís. 221/24 Sb. z. a n. a § 49 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n.
Pojištěnec nemá proti nemocenské pojišťovně nárok, aby byl léčen určitým způsobem.
Byla-li Všeobecným pensijním ústavem zavedena léčebná péče u pojištěnce, jenž má nárok na dávky z nemocenského pojištění, není příslušná okresní nemocenská pojišťovna zproštěna závazků plynoucích z nemocenského pojištění.
Kdo vynaložil podle § 1042 obč. zák. náklad na léčebnou péči zaměstnance, jest oprávněn domáhati se na zaměstnavateli náhrady škody pro nepřihlášení zaměstnance k pensijnímu pojištění ve výši nákladu který byl by nesl Všeobecný pensijní ústav.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1936, Rv I 114/34.)
Syn žalobkyně Jan P. byl přihlášen k nemocenskému pojištění u okresní nemocenské pojišťovny v N. B., nebyl však po dosažení 16 let (10. dubna 1929) přihlášen žalovanými svým zaměstnavatelem k pensij- nímu pojištění. V květnu 1930 ochuravěl tuberkulosou plic a když šlo o zavedení léčebné péče Všeobecným pensijním ústavem v P., tento ústav zamítl zavésti léčbu z toho důvodu, že Jan P. nebyl přihlášen k pensijnímu pojištění. Jan P. byl pak léčen v sanatoriích v Tatrách a po návratu z Tater ještě Dr. G-ovou v H. K. K pensijnímu pojištění byl pak Jan P. žalovaným dodatečně přihlášen 11. července 1930 a zemská úřadovna 1. Všeobecného pensijního ústavu uznala pojistnou povinnost žalovaného, jenž zaplatil veškeré příspěvky připadající na předchozí dobu od 14. dubna 1930. Sporem, o nějž jde, jsou uplatněny náklady léčby vynaložené matkou Jana P-a a sice celé proti žalovanému z důvodu náhrady škody pro nepřihlášení k pensijnímu pojištění. První soud uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle § 95 I. čís. 1 zákona o sociálním pojištění čís. 221/24, v doslovu zák. čís. 184/28 Sb. z. a n. má pojištěnec nárok proti příslušné okresní nemocenské pojišťovně, aby mu v době onemocnění bylo poskytnuto nemocenské ošetření, t. j. zdarma lékařská pomoc, potřebné léky a jiné terapeutické pomůcky. Při tom má pojištěnec, který jest práce neschopen pro nemoc nepřivoděnou úmyslně podle § 95 I. čís. 2 zák., nárok na nemocenské, které jest stanoveno pro jednotlivé třídy určitými sazbami. Z ustanovení § 95 I. čís. 1 a § 145 dotčeného zákona vyplývá, že pojištěnec nemá proti nemocenské pojišťovně nároku na to, aby byl léčen určitým způsobem, zejména v sanatoriích. Zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách čís. 26/29 Sb. z. a n. upravuje v § 49 a násl. tak zv. léčebnou péči důchodců a pojištěnců, jejíž účel jest jiný než účel léčební podle zákona o pojištění nemocenském. Léčebná péče Všeobecného pensijního ústavu zasahuje hlavně tam, kde jde o zastavení chorobného procesu a kde jest dána podle stavu lékařské vědy pravděpodobnost, že provedeným léčením bude oddálena nebo odstraněna hrozící invalidita. K léčení byly vybrány pouze určité skupiny chorob a to zvláště ony, které nejvíce ohrožují způsobilost pojištění v mladším věku, mezi nimi jest i tuberkulosa plic. Byla-li Všeobecným pensijním ústavem zavedena léčebná péče pojištěnce, jenž má nárok na dávky z pojištění nemocenského, není příslušná okresní nemocenská pojišťovna zproštěna závazků, plynoucích z tohoto nemocenského pojištění (srov. § 52 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n.). Léčebná péče podle § 49 a n. zákona čís. 26/29 Sb. z. a n. jest ovšem dobrovolná a pojištěnec nemá na ní právního nároku. Jde tedy o to, může-li býti přes to požadována náhrada vzniklé škody, když byly u nezletilého Jana P. splněny všechny předpoklady pro zavedení této léčebné péče, takže by ji byl Všeobecný pensijní ústav zavedl, kdyby byl býval přihlášen k pensijnímu pojištění. Žalovaný v odvolání nenapadl zjištění soudu 1. stolice o postupu Všeobecného pensijního ústavu při poskytování lé- čebné péče. Všeobecný pensijní ústav stanovil směrnice, podle nichž provádí léčebnou péči, a to tak, že ji zavede bez dalšího šetření, když jde o chorobu pojatou do této péče (tuberkulosu) a je-li připojen posudek lékařský, v němž navržena jest i léčebná metoda. K příznivému vyřízení jest oprávněn ředitel ústavu. Doporučí-li primář nemocnice nebo pokladniční lékař vzhledem ke stupni tuberkulosy léčení ve vyšší poloze a vyslovil pravděpodobnost, že léčením v sanatoriu zabrání se předčasně hrozící invaliditě, povolí Všeobecný pensijní ústav bez námitek léčení v tatranských sanatoriích. Bylo-li doporučeno lékařem sanatoria, povoluje Všeobecný pensijní ústav také zavedení léčby pneumathoraxem. V souzené věci zjistil soud prvé stolice, že ošetřující lékař zjistil u žalobce tuberkulosu a doporučil léčení v některém sanatoriu v Tatrách. Rovněž lékař okresní nemocenské pojišťovny zjistil otevřenou plicní tuberkulosu a odporučoval léčení v některém sanatoriu tatranském. Ošetřující lékař v Tatrách potvrdil pak, že návrat pracovní schopnosti u Jana P. jest možný. Tím zjištěny byly veškeré předpoklady, za kterých Všeobecný pensijní ústav léčebnou péči v Tatrách zavádí a kterou podle potvrzení ze dne 15. prosince 1930 byl by také zavedl u Jana P., kdyby ho byl zaměstnavatel — žalovaný — však podle zákona přihlásil. Toto potvrzení jest podepsáno Drem O., který podle směrnic Všeobecného pensijního ústavu měl o žádosti Jana P. rozhodnouti, jeho úsudek tedy jest směrodatný. Ježto léčebná péče jest stanovena zákonem, Jan P. vyhověl veškerými podmínkám pro zavedení této léčby, a orgán rozhodující o žádosti potvrdil, že tuto péči v souzeném případě byl by zavedl, že zamítnutí stalo se jen pro nepodání přihlášky k pensijnímu pojištění; žalovaný tím, že nesplnil svoji ohlašovací povinnost zákonem mu uloženou, způsobil náklad, který by jinak byl uhražen Všeobecným pensijním ústavem. Škoda vzniklá opomenutím včasné přihlášky Jana P. se strany žalovaného k pensijnímu pojištění je tedy si tímto opomenutím v příčinné souvislosti. Odvolací soud posoudil proto věc právně mylně, pokud vyloučil povinnost žalovaného k náhradě škody pouze z důvodu, že Jan P. neměl žalovatelného nároku na léčebnou péči proti Všeobecnému pensijnímu ústavu. Rovněž mylně posoudil odvolací soud věc, pokud zamítl žalobu také proto, že prý otec Jan P. není nemajetnými a že tedy nepřešla povinnost platiti léčebné náklady na matku. V souzené věci nejde o případ § 143 v. obč. zák. Podle toho, co bylo shora dolíčeno, stíhá žalovaného povinnost nahraditi náklad na léčení Jana P., pokud by jej byl nesl Všeobecný pensijní ústav. Žalovaný odepřel však nahraditi škodu, kterou svým opomenutím způsobil, a náklady léčení uhradila ze svých prostředků žalobkyně. Ježto učinila tak zřejmě v úmyslu požadovati náhradu, jest opodstatněn její nárok na náhradu proti škůdci podle § 1042 v. obč. zák. (srovnej plen. rozhodnutí čís. 10632. Sb. n. s.). Žalovaný jest však povinen hraditi škodu jen potud, pokud byl by léčebnou péči hradil Všeobecný pensijní ústav. V tom směru vytýkal žalovaný v odvolání zejména, že část nákladů na léčení Jana P. se uvolila nésti okresní nemocenská pojišťovna a že skutečně část zaplatila a dále vytýkal, že Všeobecný pensijní ústav by nebyl hradil celou léčbu Jana P. v Tatrách, zejména pobyt v sanatoriu Dr. G. Žalovaný uplatňoval, že otec Jana P. jako ředitel nemocnice není hospodářsky a finančně tak slabý, že by byl nastal případ, že Všeobecný pensijní ústav nahradí léčení celé sám. Těmito výtkami se neobíral soud odvolací, vycházeje z jiného právního názoru a neučinil o nich skutkových zjištění. Nemohl proto rozhodnouti soud dovolací ve věci samé.

Citace:

Č. 14857. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 56-59.