Čís. 15368.

K § 1486 obč. zák.
Promlčení pohledávky na kupní ceně účtované omylem desetinou tečné částky.
(Rozh. ze dne 4. září 1936, Rv I 2200/34.)
Žalobkyně přednesla, že dodala žalované zboží v ceně 108570 Kč, že však omylem jej účtovala toliko desetinou, t. j. částkou 10857 Kč, takže byl účet žalované při této zásilce zatížen o částku 97713 Kč méně. Zaplacení této částky se žalobkyně domáhá touto žalobou. Proti žalobě namítla žalovaná mimo jiné, že pohledávka ta je promlčena. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Soud prvé stolice uznal žalovaného povinným účet zapraviti, třebas promlčecí lhůta dle § 1486 obč. zák. uplynula, vycházeje s právního hlediska, že takové početní omyly se nepromlčují. Nezjistil-li tedy procesní soud vědomost žalovaného o sběhlém početním omylu žalobkyně, pak se odvolací soud nedopustil vady řízení nebo rozporu se spisy, když oceňuje samostatně výsledky celého jednání a dokazování v rozsudku vyslovil, že nebylo prokázáno, že by žalovaný věděl, že při výpočtu salda byl účet v neprospěch žalobkyně vypočítán chybně. Náleželo žalobkyni dokázati, že šlo na straně žalované o vědomé využití jejího omylu. Tento důkaz však podán nebyl. Sám objektivní omyl v účtě nestačí, aby po uplynutí promlčecí lhůty mohlo býti požadováno jeho placení ve správné výši. Vždyť nešlo ani o žádný omyl při smlouvě, za který by dle §§ 870 a násl. obč. zák. byl žalovaný jako smluvník případně odpověden a nesl jeho následky. Rozhodnutí nej vyššího soudu, která žalobkyně na prospěch svého právního názoru uvádí, se nehodí na souzený případ, neboť předpokládají určité positivní zavinění smluvníka, jehož se dopustil proti druhému při sjednání neb plnění smlouvy uvedením jeho v omyl. V souzeném případě žalovaný však prostě mlčel, aniž se dalo dokázati, že tak činil vědomě s úmyslem využiti nevědomosti žalobcovy o chybě početní a kromě toho lhůta promlčecí před zahájením sporu jíž v délce více jak trojnásobné uplynula. Důvodem zákonného ustanovení o kratších promlčecích lhůtách jest mimo jiné, že uplynutím doby se nedají již veškeré poměry případu bezpečně zjistiti, a právě proto stačí uplynutí zákonné lhůty promlčecí, aniž je třeba důkazu, proč strana mlčela, zejména když jí nebyla dokázána obmyslnost (§ 1487 obč. zák.). Jinaký postup by znamenal zneuznání zákonné intence promlčení vůbec a otevřely by se dveře sporům, kterým zákonodárce chtěl zabrániti, vycházeje s hlediska, že oprávněný se má s péčí a bedlivostí řádného občana (obchodníka) o uplatnění svých nároků včas postarati.

Citace:

č. 15368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 785-786.