Čís. 14899.

Vládní nařízení čís. 169/33 Sb. z. a n. nevybočuje z mezí zmocnění daného zákonem čís. 95/33.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1936, R I 1099/35.)
Proti žalobě na zaplacení zažalovaného obnosu ze zápůjčky namítli žalovaní, že poskytnuté jim zápůjčky jsou nicotné, neboť žalobkyně jest společenstvem s ručením obmezeným podle zákona čís. 70/73 ř. z. a zápůjčky poskytla jim (před účinností vlád. nař. čís. 169/33 Sb. z. a n.), ač nebyli jejími členy (§ 1 zák. čís. 70/73 ř. z.). Nižší soudy uznaly podle žaloby, prvý soud z těchto důvodů: Podle § 13 vlád. nař. ze dne 5. srpna 1933 čís. 169 Sb. z. a n. dosavadní obmezení působnosti peněžních ústavů v § 1 uvedených nedotýkají se platnosti právních jednání uzavřených těmito ústavy do dne účinnosti tohoto nařízení, pokud nebylo před tímto dnem pravoplatně rozhodnuto, že jsou neplatné. Tímto nařízením byla totiž prohlášena za platná právní jednání, která byla uzavřena ústavy v § 1 jmenovanými, kde nebyla dodržena formální obmezení ukládaná těmto ústavům, starými zákonnými normami. Tato obmezení totiž ústavy takové téměř šmahem porušovaly a pod tlakem hospodářského vývoje a změněných hospodářských poměrů porušovati musily. Mezi ústavy uvedené v § 1 tohoto vlád. nař. patří i žalobkyně, která jest společenstvem s ručením obmezeným podle zák. čís. 70/73 ř. z. Zápůjčky, které poskytla žalobkyně žalovaným, pocházejí vesměs z doby před účinností uvedeného vládního nařízení. Je proto vůbec nerozhodno, zda žalovaní byli členy žalobkyně, nebo zda členem byl pouze žalovaný Alois B. a ne též jeho manjželka Marie B-ová , i že snad žalovaný po případě Alois B. sám jako člen neupsal tolik podílů záložny, kolik by jich bylo potřebí, aby žalovaným byla poskytnuta zápůjčka v té výši, jak se stalo. Právní jednání, totiž zápůjčky, které žalobkyně poskytla žalovaným, jsou tedy platné. Na jejich platnost nemá ani vlivu ta okolnost, že o zápůjčkách jednal se žalovanými ředitel Josef V., který není členem žalobkyně, nýbrž jejím vedoucím úředníkem. Nehledě ani k ustanovení § 13 uvedeného vlád. nař., nemohlo by jeho jednání způsobiti nicotnost zápůjček, poněvadž i podle starých zákonných ustanovení může představenstvo při provozování své činnosti používati úředníků a jest vlastně nejdůležitější funkcí ředitele záložny, aby takové věci, zejména zápůjčky, nejprve se stranami projednal, používaje svých odborných znalostí a pak představenstvu předložil. Také námitka, že žalobkyně nepřizpůsobila své stanovy novým zákonným předpisům, nemůže míti vliv na platnost právních jednání uzavřených do účinnosti shora uvedeného vládního nařízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde v podstatě o právní posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Po této stránce žalovaní vytýkají, že vládnímu nařízení č. 169/33 Sb. z. a n. schází potřebné zmocnění, poněvadž vybočuje z rámce zákona č. 95/33 Sb. z. a n., že jest proto neplatné. Zákonem č. 95/33 byla vláda zmocněna, aby po dobu mimořádných poměrů hospodářských domácích i zahraničních nejen upravila celní sazebník, nýbrž i učinila, pokud nejde o výjimky tam stanovené, opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství. Z podstaty tohoto zákona jako zmocňovacího vyplývá, že vládní nařízení vydaná na jeho základě platí jen mocí toho zákona v rámci jím vytčeném. Zákon. č. 206/33 Sb. z. a n. také výslovně označuje tato nařízení jako vládní nařízení ve smyslu §§ 55 a 84 ústavní listiny. Platnost takových nařízení přezkoumati jsou soudy oprávněny podle § 102 ústavní listiny. Nižší soudy právem uznaly za platné vládní nařízení čís. 169/33 Sb. z. a n. Jestliže byla vláda zákonem zmocněna učiniti opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, živnostech a zemědělství, jest v tom zahrnuta i úprava poměrů úvěru, neboť tento tvoří podstatnou složku v úpravě cen a výrobních a odbytových poměrů. I když v zákoně č. 95/33 výslovně tato úprava uvedena nebyla, v zákoně č. 109/34, kterým byl změněn onen zákon, pak už se uvádějí poměry oběhu, spotřeby a úvěru, nelze z toho dovozovati, že tyto poměry v dřívějším zmocňovacím zákonu zahrnuty nebyly, že byly teprve nyní nově pojaty v tento okruh vládního nařízení. U příležitosti prodloužení zákona č. 95/33 považovalo se za nutné, aby mimořádná moc nařizovací byla též vhodněji vyjádřena (zpráva právního výboru, tisk posl. sněmovny 2637/1934). Z toho nelze dovozovati, že vládní nařízení č. 169/33 nemá oporu ve zmocňovacím zákonu č. 95/1933. Právem proto uznaly nižší soudy za platnou smlouvu mezi stranami ujednanou podle § 13 vládního nařízení č. 169/33.

Citace:

Č. 14899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 116-118.