Čís. 15440.

K pojmu »prokazatelnosti« ve smyslu § 428 obč. zák. K odevzdáni prohlášením podle § 428 obč. zák. nestačí, ukázal-li zcizitel jednotlivé věci přejímateli a ten se jich dotkl rukou prohlásiv, že přejímá věci ty do svého vlastnictví a ponechává je nadále zciziteli v užívání.
(Rozh. ze dne 24. září 1936, Rv I 1902/36.)
Žalobkyně tvrdíc k zabaveným svrškům právo vlastnické domáhá se jejich vyloučení z exekuce žalobou podle § 37 ex. ř. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobním důvodem odporu vzneseného žalobkyní proti výkonu exekuce (§ 37 ex. ř.) na svršky jest tvrzené vlastnické právo žalobkynino k těmto předmětům stiženým exekučním zástavním právem. Závisí tudíž rozhodnutí sporu na tom, zda žalobkyně nabyla platně vlastnictví k těmto movitostem. V té příčině zjistil první soud, že v roce 1933, kdy bratr žalobkynin ing. Ferdinand K. byl ve finanční tísni, koupila žalobkyně od něho za 1100 Kč mimo jiné věci citeru v pouzdře, skříň, železnou postel a psací stroj a že tyto věci převzala tím způsobem, že prošla se jmenovaným bratrem jeho byt, kde byly věci umístěny, dotkla se jich a prohlásila, že dotčené věci přijímá do svého vlastnictví a ponechává je u bratra v úschově, až si zařídí vlastní ordinaci, s čímž ing. Ferdinand K. souhlasil. Vyplývá tedy z těchto zjištění, že prodané předměty byly a zůstaly v bytě prodatelově, který jich nadále užívá, že tam byly tyto věci též zabaveny a že si je měla žalobkyně vžiti teprve, až si zařídí ordinaci. Vychází-li se z tohoto zjištěného skutkového stavu, jest schváliti právní závěr rozsudku odvolacího soudu, že svršky, o něž v souzené věci jde, nebyly žalobkyni prodatelem odevzdány prohlášením, jak je má na mysli § 428 obč. zák. Dovolatelka se marně snaží ve svém dovolání dolíčiti opak. Podle § 428 obč. zák. se vyžaduje k nabytí vlastnictví k movitým věcem, aby zcizitel dal prokazatelným způsobem najevo svoji vůli, že zcizenou věc bude budoucně chovati jménem přejímatelovým. K platnosti dohody o tom, že vlastnictví přechází na druhého smluvníka, že však věc zůstane v chování zcizitelově, který ji budoucně chce držeti jménem nabyvatelovým, není sice potřebí, aby se tento projev vůle stal výslovně, nýbrž jen, aby se projev zcizitelovy vůle, směřující k převodu vlastnictví k movité věci a k převzetí závazku opatrovati věc pro přejímatele a vydati ji nabyvateli podle ujednání učiněného při zcizení věci, stal způsobem prokazatelným, tedy i takovými činy, jež uváží-li se všechny okolnosti případu, nedávají rozumné příčiny o takové vůli pochybovati (srov. rozh. čís. 13057, 9306 a j. Sb. n. s.), ale takový projev vůle potřebný podle § 428 obč. zák. musí při tom vycházeti od zcizitele, neboť předpokladem předpisu § 428 obč. zák. a tedy i požadovaného tam prohlášení jest, aby zcizená věc byla zcizitelem kupiteli odevzdána. Jest proto potřebí, aby zcizitel způsobem, o jehož významu není důvodu pochybovati, prohlásil buď výslovně svoji vůli, že věc tímto prohlášeními odevzdává, anebo jasně dal najevo, že se změnil směr jeho vůle tak, že věc, kterou dosud choval mocí svého práva vlastnického, budoucně bude chovati jménem nabyvatelovým. Tohoto požadavku jasné prokazatelnosti projevu vůle odevzdati movitou věc prohlášením, zdůrazněného v § 428 obč. zák. (slova: »wenn der Veräusserer auf eine erweisliche Art seinen Willen an der Tag legt«), jest dbáti zejména v případech, kde změna právního stavu není navenek poznatelná, jako tomu bylo též v souzené věci. Nemá-li se způsob nabytí vlastnictví prohlášením podle § 428 obč. zák. státi prostředkem k zneužívání, musí býti toto prohlášení učiněno způsobem vylučujícím každé podezření, každou pochybnost a každou nejasnost. Této náležitosti však postrádá zjištěné ujednání žalobkyně s prodatelem. Neboť, nehledíc ani k tomu, že o ujednáni tom nebyla zřízena listina a že nebylo prokázáno, že by bylo učiněno před svědky, neobsahuje toto ujednání jasného prohlášení zcizitele ing. Ferdinanda K., že převádí na žalobkyni vlastnictví k prodaným věcem a že se zavazuje chovati prodané věci jejím jménem. Ze zjištěni, že prodatel »souhlasil« s prohlášením žalobcovým, kterýžto výraz pro svou všeobecnost postrádá určité náplně, nevyplývá nepochybně, že by byl prodatel nějakým určitým, každou pochybnost vylučujícím způsobem prohlásil svoji vůli převésti prodané nemovitosti do vlastnictví žalobkyně a držeti je budoucně jejím jménem. Ježto jednostranné prohlášení žalobkynino samo o sobě jest právně bezvýznamné a nějaké jasné a nepochybné prohlášení prodatelovo v naznačeném směru nebylo zjištěno, nemohl míti tvrzený způsob odevzdání právního účinku vytčeného v § 428 obč. zák., totiž nabytí vlastnictví ke koupeným věcem pro žalobkyni. Nenabyla-li však žalobkyně vlastnictví, nepřísluší jí ani právo, jež by exekuci na koupené jí movitosti činilo nepřípustnou, pročež právem odvolací soud její žalobu zamítl. Z rozhodnutí čís. 1696 a 12650 Sb. n. s. nemůže dovolatelka pro sebe nic vytěžiti, neboť tato rozhodnutí mluví proti ní vyžadujíce, aby prohlášení zcizitelovo bylo poznatelné i vůči třetím osobám, a tomu v souzené věci tak není. Nezáleží na tom, že podle tvrzení žaloby nejde o věci patřící povinné Marii K., neboť jediné rozhodné tu jest, zda lze z prohlášení ve smyslu § 428 obč. zák. seznati, že ten, kdo tvrdí vlastnictví k movité věci, jest skutečně oprávněným z vlastnického práva. Tohoto práva však žalobkyně nenabyla.

Citace:

č. 15440. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 876-878.