Čís. 15182.
Kdo zaplatil státu poplatkový dluh vyměřený z právního jednání, kterého se sám zúčastnil, ačkoliv platební rozkaz (správní akt) směřoval formálně proti jiné osobě, nemůže se domáhati vrácení zaplaceného poplatku pořadem práva.
(Rozh. ze dne 8. května 1936, R I 542/36.)
Platebním rozkazem Úřadu pro vyměřování poplatků v P. ze dne 31. prosince 1928 byl vyměřen z dohody určitých výroben poplatek v zažalované výši. Platební rozkaz byl adresován příslušnému spolku oněch výroben, ale nebyl mu doručen, nýbrž byl přijat v místnostech jiného spolku. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stížnost žalující Společný výbor jakožto plnomocník firem, které dohodu uzavřely. Stížnost byla rozhodnutím zemského finančního ředitelství v P. z věcných důvodů zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podaly výrobny uzavřevší dohodu, zastoupené Společným výborem, stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, která byla nálezem z února 1935 odmítnuta proto, že poplatek předepsaný platebním rozkazem Úřadu pro vyměřování poplatků byl předepsán jinému spolku a nikoliv stěžujícím si firmam, které byly zastoupeny Společným výborem. Poplatek byl 16. února 1929 zaplacen Společným výborem. Tvrdě, že poplatek ten zaplatil indebite, domáhá se Společný výbor (firmy v něm sdružené a uzavřevší dohodu, z níž byl poplatek vyměřen,) na žalovaném státu jeho vrácení. Prvý soud vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a žalobu odmítl. Rekursní soud námitce nepřípustnosti pořadu práva nevyhověl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
V otázce přípustnosti pořadu práva nesejde na tom, že žalující strana po právní stránce opírá žalobní nárok o předpis § 1431 obč. zák., tedy o předpis soukromého práva. K posouzeni, zda jde o občanskou věc ve smyslu § 1 j. n., dlužno v každém konkrétním případě přihlédnouti k tomu, jak se uplatněný nárok jeví podle tvrzených právních skutečností, z nichž se nárok dovozuje. V souzeném případě se žalující strana opírá výlučně jenom o nález nejvyššího správního soudu z února 1935, který jí upřel legitimaci ke stížmosti z toho formálního důvodu, že správní akt podle svého znění směřuje proti jiné právní osobě a nikoli proti stěžovatelům. Tím ovšem byla vyřízena pravoplatně jenom otázka legitimace ke stížnosti, ale nebyly řešeny otázky, zda poplatkový dluh, který žalující strana zaplatila, byl s věcného hlediska cizím dluhem, což by bylo prvním předpokladem nároku obdobného § 1431 obč. zák. Dlužno tu přihlédinouti k přednesu samé žalující strany, podle něhož šlo skutečně o poplatek z právního jednání, kterého se žalující strana zúčastnila, že platební příkaz, ačkoliv se formálně týkal útvaru, který prý neexistuje (což ani ji nemohlo ujíti), z věcných důvodů vzala v odpor, že pak poplatek dokonce sama zaplatila, z čehož přece dlužno usouditi, že sama uznávala právní souvislost mezi platebním příkazem a z něho prýštící platební povinností na straně jedné a sebou samou a nepřímo sama připouštěla, že v platebním příkazu je nedopatřením jenom nepřesné nebo formálně nesprávné označení poplatníka, který je k placení věcně povinen a proti němuž vlastně platební příkaz směřuje. Zkoumati právní dosah těchto otázek, jež by musely býti vzaty v úvahu, a jejich účinek na právní moc platebního rozkazu a jemu následujícího placení, není však povolán soud; v nich nejde o věc občanskoprávní.