Čís. 15478.

Nárok na výživné, splatné již před prohlášením konkursu o jmění osoby povinné k výživě přímo ze zákona, jest uplatňovati v konkursu jako konkursní pohledávku. Spor o toto výživné, zahájený již v době prohlášení konkursu, se přerušuje podle § 8 konk. ř. a § 159 c. ř. s. a lze v něm pokračovati jen za podmínek §§ 112, 115 konk. ř.
(Rozh. ze dne 8. října 1936, Rv I 1752/36.)
Nižší soudy uznaly žalovaného za nemanželského otce nezl. žalobce; pokud jde o výživné, prvý soud v této části žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl potud, že uznal žalovaného povinným platiti výživné za dobu od 30. ledna 1934 (den podání žaloby) do 31. října 1934 (t. j. do doby, kdy mu bylo z vnucené správy jeho kamenolomu přikazováno 250 Kč týdně).
Nejvyšší soud zrušil v této část rozsudek odvolacího soudu pro zmatečnost a uložil prvému soudu v rozsahu zrušení nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Dovolání vytklo, že odvolací soud opominul zjistiti, že bylo o jmění žalovaného zahájeno dne 25. února 1935 konkursní řízení, že dále neuvážil, že nárok na výživné jest konkursní pohledávkou, že proto měl ji žalobce přihlásiti jako konkursní věřitel v konkursu žalovaného, třebaže byl o tomto výživném zahájen spor, ježto i tehdy bylo podle § 104 konk. ř. přihlásiti pohledávku na výživném v konkursu, a že v důsledku toho posoudil věc po právní stránce nesprávně. Tyto dovolatelovy výtky nejsou ovšem opodstatněny s hlediska dovolacích důvodů podle § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. a nebylo by lze z těchto dovolacích důvodů vyhověti dovolacímu návrhu na změnu napadeného rozsudku v ten smysl, že se zamítá žaloba i co do přisouzeného výživného. Přesto však jest na dovolacím soudě, aby z podnětu dovolání a v mezích dovolacího návrhu přihlédl z úřadu k tomu, že prohlášen konkurs o jmění žalovaného, a aby se zabýval otázkou, jaký vliv mělo toto prohlášení konkursu na rozepři v příčině výživného požadovaného žalobcem na žalovaném za dobu od 30. ledna 1934 do 31. října 1934. O této otázce uvážil nejvyšší soud toto: jde o nárok na výživné požadované z důvodu nemanželského otcovství, tedy o nárok na výživné příslušející žalobci ze zákona (§ 166 obč. zák.) proti žalovanému nemanželskému otci. Takový nárok nemůže býti podle § 59, odst. 2 konk. ř. (úsudkem o opaku) uplatňován jako konkursní pohledávka za dobu po prohlášení konkursu o jmění osoby povinné k zákonné výživě, jestliže jest úpadce jako osoba přímo povinná k výživě ze zákona zavázán poskytovati výživné. Nemůže tedy býti výživné ze zákona, splatné po prohlášení konkursu, uplatňováno přihláškou v konkursu, neboť není v tomto směru konkursem dotčeno, a lze je za dobu po prohlášení konkursu uplatňovati mimo konkurs buď žalobou proti úpadci anebo, je-li výživné již vykonatelné, exekucí na jeho jmění, pokud ovšem nepatří do konkursní podstaty. Jinak však jest tomu, jde-li o nárok na zákonné výživné splatné již před prohlášením konkursu. V takovém případě jest toto výživné, splatné již před tímto okamžikem, konkursem dotčeno a jest je pokládati za konkursní pohledávku. Tomuto názoru nasvědčuje předpis § 17 konk. ř., v němž se uvádí jako konkursní pohledávka i nárok na placeni výživného, aniž se rozlišuje, z jakého důvodu vzniklo toto výživné (srov. rozh. čís. 5389 Sb. n. s.). V souzené věci bylo výživné 720 Kč, jež odvolací soud žalobci přisoudil, splatné již před prohlášením konkursu o jmění žalovaného. Jde tedy o konkursní pohledávku spadající do třetí třídy konkursních věřitelů. Byl proto spor zahájený o něm již před prohlášením konkursu přerušen podle § 8 konk. ř. Tento právní účinek prohlášení konkursu nastal sám sebou přímo ze zákona, a jest k němu hleděti z úřadu v každém období rozepře, pokud se věc dostala k vyššímu soudu přípustným opravným prostředkem. V tomto sporu však ani první soud, ani odvolací soud nedbaly předpisu § 8 konk. řádu a § 159 c. ř. s., nýbrž pokračovaly ve sporu nehledíce na prohlášený konkurs o jmění žalovaného. Žalobce pak — jak vyplývá z procesních i konkursních spisů — nepřihlásil svou pohledávku na výživném, splatném, před prohlášením konkursu, podle §§ 104 a násl konk. ř. v konkursu žalovaného, jestliže však se tak nestalo, tedy nelze pokračovati ve sporu o něm, neboť právní účinky přerušení sporu podle § 8 konk. ř. dosud trvají. Pokračovati ve sporu o tomto výživném bylo by lze až po zkušebním roku, byla-li by pravost přihlášeného výživného při tomto roku popřena (§§ 112, 115 konk. ř.). Jest proto řízení počínajíc dnem prohlášení konkursu v tomto směru zmatečné a rovněž tak i rozsudky obou nižších stolic, pokud jde o výživné za dobu od 30. ledna 1934 do 31. října 1934. Bylo je tudíž pro zmatečnost v tomto rozsahu zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, aby o ní — ovšem teprve tehdy, odpadnou-li důvody přerušení sporu — za předpokladů §§ 112 a 115 konk. ř. dále jednal a rozhodl.

Citace:

č. 15478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 925-927.