Čís. 15231.
Spor o snížení výživného nezakládá zahájenost rozepře pro pozdější spor o nepřípustnost exekuce, i když se v něm uplatňuji též důvody pro snížení výživného.
(Rozh. ze dne 27. května 1936, R I 507/36.)
Žalobce tvrdě, že se jeho hmotné poměry podstatně snížily, domáhá se první žalobou snížení výživného, jež se zavázal platiti soudním smírem žalované své manželce. Na základě tohoto smíru vedla manželka exekuci proti žalobci k vydobytí nedoplatku výživného. Další žalobou domáhá se žalobce prohlášení exekuce za nepřípustnou podle § 35 ex. ř. proto, že jeho majetkové poměry se zhoršily, a namítá v podstatě tytéž důvody jako ve své žalobě o snížení výživného. Prvý soud vyhověl námitce rozepře zahájené a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku rozepře zahájené zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ve sporu o nepřípustnost exekuce vedené k vydobytí výživného a ve sporu o snížení výživného nejde o totožné námitky. Stěžovatelka připouští, že formálně jsou tu nároky jiné, ale namítá, že meritorně rozhodne soud o témž předmětu, totiž o výši výživného, a to jednou samosoudcem, jednou senátem, což není přípustné. Správné jest, že v těchto sporech nejde o totožný konkrétní žalobní nárok, což jediné rozhoduje. Nestačí, že z téhož právního poměru se odvozují různé konkrétní nároky, že soud musí se zabývati v obou případech otázkou přiměřenosti výživného, které má platiti žalobce žalované. Výrok ve sporu o nepřípustnost exekuce bude se týkati jen exekuce povolené žalované straně k vydobytí dluhovaných částek, kdežto výrokem ve sporu o snížení výživného bude rozhodnuto o povinnosti žalobcově plniti výživné od určité doby. Už z toho jest patrné, že konkrétní nároky žalobní v obou sporech jsou různé, což má za následek, že projednávání žaloby o nepřípustnost exekuce nebrání námitka sporu zahájeného o snížení výživného (§ 233 c. ř. s.).