Čís. 14938.
Je-li podnájemce podle exekučního titulu povinen odevzdati podnájemní předmět svému podpronajímateli, ale odevzdal-li jej hlavnímu pronajímateli nezanikl tím vymáhaný exekuční nárok, třebaže dřívější podnájemník se stal nájemníkem téhož předmětu.
(Rozh. ze dne 7. února 1936, R I 1404/35.)
Žalovaní dali svůj byt do podnájmu žalobcům. Na základě pravoplatného příkazu o vyklizení vedli žalovaní proti žalobcům exekuci na vyklizení podnajatých místností (k 9. lednu 1935). Žalobci již druhý den po pravoplatnosti exekučního titulu, t. j. 26. října 1934 uzavřeli s majitelem domu nájemní smlouvu, jíž podnajaté místnosti od něho najali od doby, kdy podpronajímatelé byli sami povinni majiteli domu odevzdati najatý předmět, t. j. dne 28. listopadu 1934. Tvrdíce, že touto smlouvou zanikl nárok žalovaných z exekučního titulu, domáhají se prohlášení exekuce za nepřípustnou podle § 35 ex. ř. Prvý soud žalobu zamítl, odvolací soud uložil mu nové jednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové rozhodnutí o odvolání;
Důvody:
Jde o to, zda zanikl nárok žalovaných, který je exekučně vymáhán, totiž aby žalobci jako podnájmem odevzdali místnosti žalovaným. Odvolací soud považuje pro rozřešení této otázky za nutné, aby bylo zjištěno, zda žalobci dne 26. listopadu 1934, t. j. před uplynutím v § 575 odst. 3 c. ř. s. uvedené lhůty, s hlavní pronajímatelkou ujednali, že budou nadále sami nájemci místností, jichž před tím užívali jako podnájemci žalovaných a jež měli žalovaným odevzdati, a zda pak skutečně místnosti odevzdali pronajímatelce a od ní je zase převzali. K rozhodnutí tohoto sporu není třeba, aby byly uvedené skutečnosti zjišťovány, což vyplyne z rozboru právních otázek, o něž tu jde. Jde tu totiž o žalobu oposiční podle § 35 ex. ř. (námitky proti nároku) a bylo na žalobcích (povinných), aby dokázali skutečnosti, které nastaly po vznikl exekučního titulu a jimiž byl vymáhaný nárok žalovaných podle hmotněprávních předpisů, tedy některým ze způsobů uvedených v §§ 1411 a dalších obč. zák., zrušen. Vymáhaný nárok záleží v tom, že žalobci jsou podle pravoplatného vyklizovacího příkazu (§ 567 c. ř. s.) ze dne 11. července 1934 povinni odevzdati podnájemní předmět podpronajímatelům do 9. ledna 1935 pod exekucí. Měli tudíž žalobci dokázati, že tento nárok žalovaných byl zrušen. Podle obsahu žaloby, jež jest tu podle § 35 odst. 3 ex. ř. v důsledku zásady soustřeďovací jediné rozhodující, byl prý vymáhaný nárok zrušen tím, že první vymáhající věřitel (první žalovaný) byl podle pravoplatného rozsudku povinen odevzdati dne 28. listopadu 1934 nájemní předmět (který byl celý dán žalobcům do podnájmu) svému pronajímateli (družstvu jako vlastníku domu), že žalobci jako dřívější podnájemci uzavřeli dne 26. října 1934 s vlastníkem domu (družstvem) smlouvu nájemní, kterouž najali též nájemní a dřívější svůj podnájemní předmět s účinnost ode dne, kdy bude tento dosavadním nájemcem (prvním žalovanými) vyklizen, že první žalobce za prvního žalovaného nájemní předmět dne 26. listopadu 1934 vyklidil a vyklizený družstvu odevzdal a že jej pak s manželkou do nájemního užíváni převzal. Již z tohoto žalobního přednesu je zjevno, že vymáhaný nárok uvedenými skutečnostmi zrušen by ti nemohl. Žalobci přehlížejí, že nájemní (podnájemní) poměr je poměrem obligačním, mocí kterého se práva a povinnosti zakládají jen mezi účastníky tohoto obligačního poměru, že tedy pronajímatel má nárok jen proti svému nájemníku a tento vzájemně jen proti onomu, nikoli pro osoby třetí a proti těm, při čemž netřeba hleděti k předpisu § 568 c. ř. s., jenž se na souzený případ nehodí. Vymáhaný nárok podpronajímatelů, čelící proti podnájemníkům na odevzdání podnájemního předmětu, byl by zanikl jen tehdy, kdyby byli podnájemníci podnájemní předmět Vrátili podle §§ 1109 a 1424 obč. zák. svým podpronajímatelům. Dlužník musí plniti svému věřiteli. Nestačilo, že byl podle tvrzení žalobců podnájemní předmět vrácen hlavnímu pronajímateli, který byl mimo obligační poměr stran. To by bylo stačilo jen tehdy, kdyby tak byli učinili z příkazu podpronajímatelů (§§ 1002 a 1017 obč. zák.); nějaký příkaz však byl již prvním soudem vyloučen.
Citace:
č. 14938. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 175-176.