Čís. 4403.

Podle své povahy hledí otázky dodatkové (§ 319 tr. ř.) a otázky náhradní (§ 320 tr. ř.) ke skutku, který je obžalobou stíhán a byl proto učiněn předmětem otázky hlavní, takže se mohou státi předmětem dodatkové otázky stavy a skutečnosti, jež má § 319 tr. ř. na zřeteli, jen tehdy, bylo-li tvrzeno, že stavem tím nebo skutečností tou je vyloučena nebo třeba zanikla trestnost právě skutku hlavní otázkou dotčeného, a předmětem náhradní otázky mohou býti skutečnosti rázu naznačeného v § 320 tr. ř. jen, byly-li skutečnosti ty tvrzeny jako složky (doplňky nebo změny složek) právě skutku označeného hlavní otázkou.
Nakolik nejde o zmatek čís. 6 § 344 tr. ř., nebyly-li dány ke hlavní otázce na zločin zabití dodatková otázka na sebeobranu podle § 2 g) tr. zák., po případě další otázka (eventuální) na vykročení z mezí nutné obrany podle § 335 tr. zák.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1932, Zm I 194/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského trestního jako porotního soudu v Praze ze dne 4. února 1932, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zabití podle § 140 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska čís. 6 § 344 tr. ř. vytýká stížnost — poukazujíc i k ustanovení § 319 a § 320 tr. ř., že neprávem nebyly, ač to žádala obhajoba stěžovatelova, dány porotcům otázka eventuální, správně dodatková na nutnou obranu podle § 2 písm. g) tr. zák., po případě další otázka (eventuální) na vykročení z mezí nutné obrany podle § 335 tr. zák. Tato námitka neobstojí. Podle své povahy hledí otázky dodatková (§ 319 tr. ř.) a otázky náhradní (§ 320 tr. ř.) ke skutku, který je obžalobou stíhán a byl proto učiněn předmětem otázky hlavní, takže se mohou státi předmětem dodatkové otázky stavy a skutečnosti, jež má § 319 tr. ř. na zřeteli, jen tehdy, bylo-li tvrzeno, že stavem tím nebo skutečností tou je vyloučena nebo třeba zanikla trestnost právě skutku hlavní otázkou dotčeného, a předmětem náhradní otázky mohou býti skutečnosti rázu naznačeného v § 320 tr. ř. jen, byly-li skutečnosti ty tvrzeny jako složky (doplňky nebo změny složek) právě skutku označeného hlavní otázkou. Proto mohla v souzené trestní věci obhajoba stěžovatelova, že se v době a na místě, kdy a kde se udál podle obžaloby a hlavní otázky skutek tam uvedený, usmrcení Š-a stěžovatelem (bodnou ranou, vedenou stěžovatelem nožem do břicha Š-ova), bránil Š-ovi, který ho nožem napadl, dáti příčinu k dodatkové otázce podle § 2 písm. g) tr. zák. a k náhradní otázce podle § 335 tr. zák. jen tehdy, kdyby bylo zároveň tvrzeno, že nutná obrana proti bezprávnému útoku byla v souvislosti se skutkem, tvořícím předmět hlavní otázky, že stěžovatel za účelem odvrácení protiprávního útoku Š-ova bodl ho nožem do břicha a způsobil tím jeho smrt. To však nebylo tvrzeno ani obhajobou stěžovatele, který naopak, popíraje, že bodl Š-a, tvrdil, že vůbec nůž nevytáhl a že se Š. musel bodnouti sám svým nožem, ani (stížností dále zdůrazňovanými) výpověďmi svědků, kteří vůbec nesvědčili o tom, jakým způsobem a čí nožem došlo k poranění Š-ovu. Tvrzení obrany bez použití nože — na co se obhajoba omezila — uplatňovalo jiné jednání než jednání hlavní otázkou označené, neuplatňovalo však ani beztrestnost ani jinou právní kvalifikaci skutku, který byl předmětem hlavní otázky a k němuž by byly musely hleděti i případné otázky dodatková a náhradní. Nebylo tu tvrzení, které by bylo zavazovalo podle §§ 319, 320 tr. ř. soud k otázkám, jejichž pominutí stížnost vytýká, a nenastala tudíž pominutím otázek těch zmatečnost podle čís. 6 § 344 tr. ř.

Citace:

Čís. 4403. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 103-104.