Čís. 3980.

Pokud výrok »že kdyby Rusko bylo napadeno nějakým kapitalistickým státem, je povinností tomuto úmyslu povstáním zbraní zabrániti« spadá pod ustanovení § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Podle obecně známé ideologie dnešního komunistického učení je i Československá republika se svojí demokraticko-republikánskou ústavou s hlediska komunistického označována za stát kapitalistický.
(Rozh. ze dne 29. října 1930, Zm I 292/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 3. března 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem výzvy k trestným činům podle § 15 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Rozsudek zjišťuje skutkově výrok obžalovaným veřejně pronesený toho smyslu, »že kdyby Rusko bylo napadeno nějakým kapitalistickým státem, je povinností tomuto úmyslu povstáním zbraní zabrániti«; zjišťuje dále, že slova ta obsahovala výzvu, by byl učiněn v případě války s Ruskem pokus, vedoucí k násilné změně ústavy státu, pokud jde o demokraticko-republikánskou formu státu, a by se vojíni v takovémto případě dopustili vzpoury a by se spolčili s cizí mocí, najmě s cizími činiteli vojenskými a by sbírali a organisovali branné síly; že si byl obžalovaný tohoto smyslu pronesených slov vědom a tak veřejně podněcoval ke zločinu uvedenému v §§ 1 a 2 zákona na ochranu republiky a ke zločinu vojenské vzpoury podle § 159 voj. tr. zák. Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje číselně jen zmatečnost podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., obsahem provedení i formelní výtky nedostatku důvodů a vnitřního rozporu podle § 281 čís. 5 tr. ř. Vytýká, že po objektivní stránce nemohl prý pozastavený výrok obsahovati výzvu k oněm zločinům, ano Československo jako demokraticko-republikánský stát nemůže býti vůbec považováno za stát kapitalistický, a že jím ani není; napadení Ruska Československem jest prý z důvodů geografických holou nemožností; proto prý řečí stěžovatelovou nemohl býti podněcován žádný zdejší občan k páchání oněch zločinů, výrok mohl se vztahovati jen k těm kapitalistickým státům, které mají fysickou možnost napadnouti Rusko válečně. Po stránce subjektivní domnívá se zmateční stížnost, že z hájení se obžalovaného nelze logicky vyvoditi ten smysl, který rozsudek dává jeho výroku; pro zjištění subjektivní stránky viny schází prý vůbec důvody a výrok objektivně zjištěný jest v rozporu se smyslem řeči, který rozsudek skutkově zjišťuje při posuzování vědomí obžalovaného. Zmateční stížnost není odůvodněna, po případě není provedena po zákonu. Soud nalézací zjišťuje, pokud se týče vykládá v pátém odstavci důvodů obsah a smysl pozastaveného výroku a v následujícím odstavci »obžalovaný byl si vědom« až »i cestou násilí« uvádí důvody pro zjištění a pro výklad již zmíněný — poukazem na vlastní přiznání obžalovaného — a to, jak z následujících úvah plyne, důvody nikoli nelogické. Jak již bylo opětovně vysloveno judikaturou nejvyššího soudu, jest skutkovým zjištěním nejen doslov výroku, nýbrž i jeho obsah a smysl. Zrušovací soud jest tímto skutkovým zjištěním vázán, pokud při současně uplatňovaném zmatku nedostatku důvodů jest smysl ten logickým závěrem a výkladem doslovu projevu, jakož i všech okolností, čin provázejících. S hlediska hmotněprávní výtky zbývá proto v souzeném případě řešiti jen otázku rozsudkem výslovně nedotčenou, přes to však samozřejmou, zda řečí obžalovaného byli podněcováni občané Československého státu a zda na ně jako takové bylo působeno ve směru oněch zločinů. Tu stačí poukázati na obecně známou ideologii dnešního komunistického učení a na známé these třetí internacionály, podle nichž každý stát, který není vybudován na principech třídní nadvlády proletariátu, každý stát, jehož organisace nespočívá na zřízení sovětském, opírajícím se o diktaturu průmyslového a zemědělského dělnictva, jest nazýván státem kapitalistickým; tudíž i každý stát, který v duchu své ústavy usiluje o harmonickou spolupráci všech vrstev obyvatelstva, v němž moc zákonodárná i výkonná jest v důsledku toho řízena vůlí většiny, projevenou systémem parlamentního zřízení. Denní zkušenosti o projevech tisku i řečníků směru komunistického neponechávají pochybnosti o tom, že i Československá republika se svojí demokraticko-republikánskou ústavou jest s hlediska komunistického označována za stát kapitalistický.
Skutečnost, že Československá republika nehraničí přímo se sovětským Ruskem, není ještě na závadu, by výroku obžalovaného nemohl býti dán ten výklad, jak učinil nalézací soud. Rozsudek výslovně cituje doznání obžalovaného, jaký význam a smysl podkládá svému projevu; že vypovězení války sovětskému svazu rovnalo by se vypovězení války celé dělnické třídě, poněvadž v takovém případě by dělnická třída sotva mohla zachovati neutralitu. Obžalovaný tak podle vlastního výkladu projevů upozorňoval na solidaritu občanů komunistického smýšlení všech států, označil vypovězení války sovětskému svazu— kterýmkoliv státem — za akt rovnající se vypovězení války celé dělnické třídě, která podle programových zásad K. I. nezná přehrad státních hranic, a prohlásil, že by v takovém případě dělnictvo nemohlo zůstati neutrálním. Dovozuje-li rozsudek z doznaného takto výkladu o smyslu pronesené řeči, že obžalovaný směřoval svým výrokem k tomu, »by byla vyvolána akce za dosažení vrcholného programu strany komunistické, zavedení dělnických sovětů i cestou násilí«, jest tato dedukce logickým závěrem i skutkově zjištěného doslovu výroku, i doznání stěžovatelova o jeho obsahu, to tím více, přihlédne-li se ke známým zásadám komunistického učení o nutnosti změniti každou válku ve válku občanskou, při níž bylo by cílem dělnické třídy zmocniti se vlády ve státě a podle vzorů ústavy sovětského Ruska ovládnouti státní ústrojí diktaturou jediné třídy občanstva. Doznání obžalovaného o tom, jaký výrok pronesl, jest proto dostačujícím důvodem nalézacího soudu pro skutkové zjištění jeho vědomí o smyslu použitých slov; to, co obžalovaný uváděl jako doslov své řeči, jest obsahově v podstatě totožné se skutkově zjištěným výrokem. Domnívá-li se tudíž zmateční stížnost, že nalézací soud jest ve zřejmém zmatku, an na jedné straně zjišťuje objektivně výrok, který mluví jen o případu válečného napadení Ruska, při subjektivní stránce zločinu však dává výroku smysl zcela jiný, a vytýká-li takto způsobem provedení vnitřní rozpor, nelze jí přisvědčiti, že jsou tato skutková zjištění v nesouladu. Zjištění výroku, že při válečném napadení Ruska je povinností (tedy všech posluchačů) povstáním a zbraní zabrániti tomuto napadení, neodporuje skutkově zjištěnému úmyslu stěžovatelovu v případě, že by Rusko bylo válečně napadeno, vyvolati akci k dosažení, vrcholného programu strany komunistické, zavedení dělnických sovětů i cestou násilí, neboť povstání znamená pokus o násilnou změnu ústavy, povstání se zbraní v ruce v případě válečného konfliktu jest vojenskou vzpourou. Jest proto zřejmo, že skutkově zjištěným výrokem, který obžalovaný pronesl, jsa si vědom jeho smyslu, podněcoval posluchače k zločinům v rozsudku uvedeným a takto ohrožoval právní statky, chráněné citovanými předpisy zákona na ochranu republiky. Ostatně, i kdyby se připustilo, že rozsudek neříká, v čem spatřuje ten a onen zločin (podněcování ke zločinu podle § 1, anebo 2 zák. na ochr. republiky, a ke zločinu vojenskému), nemohl by stěžovatel proti tomu brojiti, an nalézací soud, i když zjišťuje vinu v trojím směru, nevzal tuto okolnost za přitěžující, a neměla tedy pro stěžovatele nepříznivé následky.

Citace:

Čís. 3980. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 531-534.