Čís. 3868.

Kdežto § 185 tr. zák. trestá nejen na se převedení věci ukradené nebo zpronevěřené, nýbrž i její ukrývání (prošantročení), jest podle § 477 tr. zák. trestnou jen koupě, to jest úplatné na se převedení podezřelé věci nebo přijetí jí jako zástavy za půjčku.
Podezřelost koupených věcí musí býti pro pachatele (při vynaložení obyčejné pozornosti) poznatelná již při koupi, t. j. v době až do uskutečnění koupě.
S hlediska § 476 tr. zák. po případě stačí, pozná-li pachatel i kdykoliv později dodatečně podezřelost koupených věcí a uloženou mu tam povinnost splniti opomene.
(Rozh. ze dne. 10. května 1930, Zm I 703/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 10. září 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem koupě podezřelých věcí podle § 477 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, o trestu a ve výrocích souvisejících a věc přikázal nyní příslušnému okresnímu soudu v Mostě, by ji znova projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Obžalovaný byl obžalován pro zločin podílnictví na zpronevěře ve smyslu §§ 185, 186 tr. zák., poněvadž na se převedl sedm zástavních lístků v hodnotě převyšující 2.000 Kč, které zpronevěřil Erich N. na škodu Charloty W-ové, a z věcí v zastavárně pak vyplacených část dále prošantročil. Odsouzen byl jen pro přestupek podle § 477 tr. zák., spáchaný tím, že oněch sedm zástavních lístků jako věci podezřelé koupí na sebe převedl, a »věci pak v zastavárně vyplacené... za sebou podržel«. Zmateční stížnosti nelze upříti důvodnost, pokud jasným odkazem namítá, že obžalovaný neměl úmysl kupovati věci podezřelé, že mu objektivní podezřelost kupovaných věcí nemohla býti známa a že v době, kdy zástavní lístky koupil, nemohl vůbec věděti, jak hodnotné věci byly zastaveny. Tím napadá stížnost právní názor nalézacího soudu, že ke skutkové podstatě § 477 tr. zák. není zapotřebí, by věci byly již při koupi objektivně podezřelé a nedbalost pachatelova ohledně rozpoznání této jejich vlastnosti byla již v tomto okamžiku dána, nýbrž prý i tu, stejně jako při podílnictví na zpronevěře, stačí, když pachatel tuto náležitost postřehne i jen později. Vycházeje z tohoto právního názoru, uznává soud obžalovaného vinným nejen, že sedm zástavních lístků koupí na sebe převedl, nýbrž i že »věci pak v zastavárně vyplacené... za sebou podržel«. Tím se však rozsudek odchyluje nepřípustně od toho, co § 477 tr. zák. prohlašuje za trestné. Kdežto totiž § 185 tr. zák. trestá výslovně nejen na se převedení věci ukradené nebo zpronevěřené, nýbrž i její ukrývání nebo prošantročení, vidí § 477 tr. zák. dle jasného doslovu trestnou činnost jen v koupi, to jest v úplatném na se převedení podezřelé věci nebo v přijetí jí jako zástavy za půjčku. Z toho plyne, že při správném výkladu § 477 tr. zák. nelze přejíti přes požadavek, že podezřelost koupených věcí musí býti pro pachatele (při vynaložení obyčejné pozornosti) poznatelná již při koupi, t. j. v době až do uskutečnění koupě. Opačný výklad zákona soudem příčí se ustanovení čl. 4. uvoz. pat. k tr. zákonu, který výslovně vylučuje obdobu při řešení otázky, zda ten neb onen skutkový děj naplňuje skutkovou podstatu toho neb onoho trestného činu (srov. rozh. čís. 4319 vid. sb.). Napadený rozsudek jest tedy zrušiti jako zmatečný. Ježto však rozsudek sice zjišťuje, že obžalovanému nebylo známo, že věci, které od N-e koupil, N. zpronevěřil, nezjišťuje však, vycházeje z vytčeného právě mylného právního předpokladu, zda obžalovaný mohl poznati případnou objektivní podezřelost věcí již při koupi, jest věc přikázati k novému projednání a rozhodnutí prvé stolici, a to nyní věcně příslušnému okresnímu soudu v Mostě. K tomu jest poznamenati, že okresnímu soudu bude uvažovati neshledá-li, šetře právě uvedených právních zásad, v jednání obžalovaného skutkovou podstatu přestupku podle § 477 tr. zák. i o tom, nenaplňuje-li jednání obžalovaného skutkovou podstatu přestupku podle § 476 tr. zák., najmě i v tom směru, zda nestačí s hlediska tohoto §, pozná-li pachatel podezřelost koupených věcí i kdykoliv později, dodatečně, a opomene splniti uloženou mu tam povinnost (rozh. vid. sb. č. 3724).

Citace:

č. 3868. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 296-298.