Čís. 3917.

Sdružování státu nepřátelské podle § 17 čís. 1 zák. na ochr. rep.
Organisací ve smyslu § 17 zák. na ochr. rep. jest i sdružení několika osob k společnému cíli, odtrhnouti čsl. občany německé národnosti i s částmi území, ve kterých sídlí, pokud se týče jsou většinou obyvatelstva, od státu československého a připojiti k Velkoněmecku, třebas sdružení sleduje kromě tohoto účelu i účel, který by byl sám o sobě nezávadný, a třebas se závadné snahy sdružení ukrývají pod rouškou uskutečňování sebeurčovacího práva národů.
Právo národů na určení státní příslušnosti, pokud se týče na utvoření vlastních států lze uznati jen potud pokud došlo průchodu a zjednalo si platnost v mírových smlouvách.
Kdy je organisace tajnou ve smyslu § 17 čís. 1 zák. na ochr. rep.? Pokud sem spadá strana (organisace) Hittlerova, pokud se týče říšskoněmecká strana národně-socialistická.
Povahu zakázané zbraně ve smyslu § 2 zbroj. pat nelze odvozovati z pouhého vnitřního (duševního) úkonu držitele (nositele), nýbrž z vlastností věci samé; pokud sem spadá obušek zhotovený z hadice.
(Rozh. ze dne 7. srpna 1930, Zm I 738/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížností obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 18. září 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem sdružování státu nepřátelského podle § 17 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupky podle §§ 2, 8, 32, 36 zbrojního patentu ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Přečin sdružování státu nepřátelského, který se klade stěžovateli v prvé řadě za vinu, předpokládá, pokud přichází v souzeném případě v úvahu, podle § 17, odst. čís. 1 zákona na ochranu republiky: 1) organisaci, jejímž účelem je podvraceti ústavní jednotnost čsl. státu, 2) tajnost této organisace, 3) vědomí pachatele o účelu a o tajnosti organisace (srovnej rozhodnutí čís. 2547 a 2593 sb. n. s.), 4) účast pachatele na činnosti organisace nebo podporování organisace nebo jejích členů v jich podvratných snahách. K čís. 1) zjišťuje rozsudek, že cílem nár. socialistické německé strany dělnické je zřízení sceleného národního státu (Velkoněmecka), který by zahrnoval v sobě všechny německé kmeny, při čemž by se nebylo zřeknuto žádného Němce v Sudetském Německu, v Jižním Tyrolsku, v Polsku a ve spolkovém státě Rakousku. Je zřejmé, jakž i rozsudek dodává, že snahami, k nimž poukazuje tento účel organisace, mají býti čsl. občané německé národnosti — samozřejmě i s částmi území, ve kterých sídlí, pokud se týče jsou většinou obyvatelstva — od Československého státu odtrženi a připojeni k Velkoněmecku, kterýžto účinek porušil by nutně ústavní jednotnost čsl. republiky a může býti tudíž docílen jen podvrácením její ústavní jednotnosti (celistvosti). Citovaný výrok rozsudku jest opřen poukazem na str. 29 brožury »Das Program der N.S.D.A.P. und seine weltanschaulichen Grundgedanken«, jež ostatně i na straně 6 vyslovuje požadavek scelení všech Němců ve Velkoněmecko na základě sebeurčovacího práva národů — a tím náležitě a způsobem zákonu dostačujícím odůvodněn; výtka stížnosti, že výrok není odůvodněn způsobem jasným a úplným, odkazuje se na zásadu volnosti soudcovského přesvědčení stanovenou § 258 tr. ř. Nebezpečí pro právní řád, které zákon na ochranu republiky shledává v založení, v trvání a v činnosti organisací, majících některý z účelů v § 17 odst. čís. 1 uvedených, je tu i tehdy, sleduje-li organisace kromě takového účelu i účel, který by sám o sobě byl nezávadný. Protiprávnost snah o odtržení části území od Československé republiky, o podvrácení její ústavní jednotnosti, není dotčena tím, že se snahy ty ukrývají pod roušku uskutečňování sebeurčovacího práva národů; v zájmu bezpečnosti mezinárodních vztahů lze právo národů na určení státní příslušnosti, pokud se týče na utvoření vlastních států uznati jen potud, pokud došlo průchodu a zjednalo si platnost v mírových smlouvách. Proto nemají pro posouzení, zda jest řečená říšskoněmecká strana organisací směru § 17 čís. 1 zákona na ochranu republiky, význam okolnosti, že ona brožura opírá požadavek scelení všech Němců v jeden stát výslovné o sebeurčovací právo národů a že se kromě toho na str. 29 zabývá výhradně otázkami hospodářskými, takže nelze shledati ani důvodnou výtku neúplnosti soudního výroku po rozumu § 281 čís. 5 t. ř. v tom, že stížnost zdůrazňuje tyto okolnosti, vyšlé najevo při hlavním přelíčení, avšak v rozsudku neuvedené a nehodnocené. Dalšími vývody, že se samostatnost, ústavní jednotnost a demokraticko-republikánská forma státu nemohou požadavkem sebeurčovacího práva zviklati, pokud se týče, že — rozuměj výkon tohoto práva — nemůže býti označen za tajný účel, any německé strany v republice od jejího vzniku stále a stále vyslovují požadavek sebeurčovacího práva, neprovádí stížnost po zákonu ani hmotněprávní zmatek § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., protože tento požadavek německých tuzemských stran není rozsudkem zjištěn, ani formální zmatek, najmě neúplnost podle čís. 5 § 281 tr. ř., ana není o takovém požadavku německých stran zmínka ve výsledcích hlavního přelíčení. Nehledíc k tomu jest úspěšné čelení podvratným snahám směrů § 17 zákona na ochranu republiky podmíněno tím, že činitelé a úřady k tomu povolaní mají vědomost nejen o tom, že takové snahy tu jsou, nýbrž i, které osoby, organisace atd. o uskutečnění snah usilují; proto není ve smyslu dole vyloženého pojmu tajnosti organisace právně mylným, pokládá-li se za tajnou organisace přes to, že se účelu, kterého se domáhá skrytě (z cizozemska) způsobem vymykajícím se ingerenci a kontrole zdejších úřadů, domáhá i jiná organisace, avšak otevřeně (v tuzemsku) takovým způsobem, že se její snahy (požadavky) dostávají k vědomosti zdejších úřadů.
K čís. 2): Pojem tajnosti organisace nevyžaduje (jak již vyslovil zrušovací soud v rozhodnutí čís. 2958 sb. n. s.) nezbytně, by státu nebezpečné sdružení jednalo ve všem jen tajně a skrytě; tajnou jest i organisace, která sice vystupuje (najmě v cizozemsku) veřejně, úmyslně se však vymyká ingerenci a kontrole zdejších úřadů, jsouc ustavena a postupujíc tak, by byla mimo dosah a mimo pravomoc zdejších úřadů (srovnej i rozhodnutí čís. 1647 sb. n. s.). Proto nelze shledati právní omyl v tom, že rozsudek spatřuje v organisaci, o kterou v souzeném případě jde, ve straně (organisaci) Hittlerově, pokud se týče v říšskoněmecké národně-socialistické straně dělnické organisaci tajnou, an béře za prokázáno, že se přívrženci této strany (organisace) cizozemské, v tuzemsku neuznané, v tuzemsku skrývají nebo cíl a úmysly Hittlerovské organisace zapírají. Než, jak stížnost právem vytýká slovy, že se rozhodovací důvody pro výrok, že jde v hnutí Hittlerově o tajnou organisaci, neopírají o obsah spisů — nejsou v rozsudku uvedeny výsledky hlavního přelíčení, z nichž soud dospěl k tomuto zjištění, takže jest rozsudek ve výroku o rozhodné skutečnosti, že jde o organisaci tajnou, stižen vytýkaným zmatkem nedostatku důvodů podle § 281 čís. 5 tr. ř.
K čís. 3) : Po stránce subjektivní vyslovují rozhodovací důvody, že bylo obžalovanému známo, jaké cíle Hittlerovci sledují. Tento závěr, zjišťující vědomí pachatelovo o protiprávním účelu sdružení státu nebezpečného, jest opřen, tedy náležitě odůvodněn poukazem na doznání obžalovaného, jež jest v předchozích důvodech rozhodovacích reprodukováno větou, že obžalovaný podle svého tvrzení věděl, že německá národně-socialistická struha (dělníků) usiluje o vytvoření »Velkoněmecka« a sleduje cíl, sjednotiti všechny Němce jsoucí pod nadvládou jiných národů v jednotné Velkoněrnécko. Tvrzení stížnosti, že obžalovaný neučinil toto doznání, lze odkázati na příslušnou část protokolu o zodpovědném výslechu a na záznam, podle něhož obžalovaný udal při hlavním přelíčení, jako v řízení předběžném; ani z dalších záznamů protokolu o hlavním přelíčení nevyplývá, že obžalovaný ono doznání odvolal anebo podstatně změnil. O druhé složce subjektivní stránky přičítaného přečinu, t. j. o vědomí obžalovaného o tajnosti organisace, neboli (viz shora pod čís. 2) o jeho vědomí o tom, že se organisace vymyká ingerenci a kontrole zdejších úřadů, rozhodovací důvody napadeného rozsudku neuvažují, takže se v rozsudečných zjištěních nedostává skutkového opodstatnění jedné ze subjektivních složek přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, a rozsudek jest (jak stížnost namítá) v této části výroku o vině výronem nesprávného použití zákona a proto zmatečný podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř.
Rozsudek nezjišťuje skutkové okolnosti, opodstatňující závěr, že předmět, v jehož držení a nošení byl obžalovaný přistižen a v němž nepopiratelně nejde o zbraň druhů v § 2 zbr. pat. jmenovitě uvedených, jest zbraní v technickém smyslu a dokonce zbraní zapovězenou; omezuje se ve směrech těch na věty, že obžalovaný — udav, že si zhotovil gumový obušek z hadice a měl jej u sebe, protože se obával, že bude v Německu pro svůj šat napaden, sám doznal, že si pořídil zbraň a že tato zbraň spadá pod ustanovení § 2 cit. zák.; odvozuje tudíž, povahu zbraně z pouhého vnitřního (duševního) úkonu držitele (nositele), nikoliv z vlastností věci samé, jejíž rozměry a jiné vlastnosti nejsou vůbec uvedeny a o níž rozsudek ani slovem nenaznačuje, v čem záležela přeměna, jíž si obžalovaný zhotovil obušek z hadice, tudíž z věci určené a přizpůsobené domácí potřebě. Nejsou-li rozsudkem zjištěny vlastnosti věci, které by při správném výkladu zákona odůvodňovaly podřadění věci té pod pojem »zbraně«, najmě pod pojem »zbraně zakázané«, spočívá po případě odsuzující výrok o přestupku §§ 2, 8, 32, 36 zbr. patentu na nesprávném použití zákona a rozsudek jest v této části výroku o vině zmatečný podle čís. 9 písm. a) po případě čís. 10 § 281 tr. ř.

Citace:

č. 3922. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 393-397.