Č. 9590.
Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. Podle předpisu § 16 zák. č. 221/24 smí úřad rozhodující odmítnouti bez meritorního projednání jen takové námitky, které nespadají do rámce stanoveného §em 16. — II. Pojištění zaměstnanců podle zák. č. 221/24 jest pojištěním individuelním, nikoliv podnikovým. — III. Stačí, označuje-li platební výměr pojišťovny zaměstnance jinak než jménem?
(Nález ze dne 2. ledna 1932 č. 19409/31.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 8960/30, 4113/24, ad III. Boh. A 867/21.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Užhorodě proti zemskému úřadu v Užhorodě o dodatečný předpis pojistného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem z 20. června 1928 předepsala okr. nemoc. pojišťovna v U. Samsonu M. jako přednímu dělníku — podnikateli správy státních lesů v K., aby zaplatil pojišťovně 1463 Kč 53 h jakožto doplatek pojistného nemocenského, invalidního a starobního v období od 1. ledna do 31. prosince 1927 za zaměstnance zaměstnané v lesní manipulaci. Městský notářský úřad v Užhorodě výměrem z 20. února 1929 vyhověl stížnosti Samsona M. a zrušil platební výměr pojišťovny.
Zemský úřad v Užhorodě nevyhověl nař. rozhodnutím odvolání okr. nemoc. pojišťovny
Stížnost okr. nemoc. pojišťovny v U., navrhující zrušení tohoto rozhodnutí, namítá především, že zaměstnavatel, jenž podle § 16 zák. č. 221/24 si může do předpisu z moci úřední provedeného stěžovati jen potud, pokud předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech nebo na řízení podstatně vadném, během řízení správního nic takového konkrétně nedokázal a hájil se proti obnosu mezd, zjištěných pojišťovnou z původních úředních účetních záznamů státní lesní správy, jenom paušálními, ničím nedoloženými údaji, aniž označil konkrétně dle jmen osoby pojištění nepodléhající. Měla prý proto stížnost jeho podle cit. § 16 býti úřadem odmítnuta jako nepřípustná.
Stížnosti nelze přisvědčiti. Citovaný § 16 stanoví: 221/1924 sb., § 16 Stanoví tedy ustanovení toto meze judikující činnosti úřadu tak, že úřad musí zkoumati, zda se zaměstnavateli důkaz v bodech zde uvedených zdařil čili nic, a smí odmítnouti bez meritorního projednání jen takové námitky, které do tohoto, § 16 stanoveného rámce nezapadají.
Zaměstnavatel hájil se ve svém odvolání proti platebnímu výměru pojišťovny, že své zaměstnance podléhající pojištění řádně přihlásil a vyměřené pojistné zaplatil; pojišťovna, že místo aby si od něho vyžádala mzdové listiny, vytáhla si jednotlivé platby z výplatních listin lesní správy, jež se vztahují nejen na mzdy dělníků, ale na jiné výdaje, zejména i za povozy povozníkům. Připojil 4 kvitance povozníků na částky 1800 Kč, 4100 Kč, 4500 Kč vesměs z května 1927. Tím vznesl námitku nezákonnosti a podstatné vadnosti platebního výměru, tudíž vesměs námitky podle odst. 2. § 16 přípustné, pročež bylo na úřadu, aby se o tom vyslovil, jsou-li námitky ty odůvodněny. Učinil-li tak, jednal ve shodě se zákonem, a jest proto shora uvedená námitka bezdůvodná.
Žal. úřad zrušil platební výměr pojišťovny v podstatě z důvodu, že není založen individuálně, t. j. že neuvádí přesně jména a dobu zaměstnání určitých dělníků, kterýžto postup má za nezákonný, ježto tím pojišťovna žádá pojistné za osoby naprosto neurčité a neznámé, případně ani neexistující, a dodal, že správní úřady nejsou ani oprávněny ani povinny výnosům pojišťoven a priori nezákonným opatřovati právní podklad.
Stížnost připouští, že pojistné nemocenské, invalidní a starobní má býti v zásadě předpisováno podle jmen jednotlivých osob, jakož i že třeba dbáti při předpisu pojistného dostatečné individualisace jejich, míní však, že na nesplnění tohoto požadavku nelze připínati takové právní důsledky, jaké s tím spojuje nař. rozhodnutí, ježto prý zásada materielní pravdy, ovládající řízení správní, ukládá úřadům správním, aby na podkladě pomůcek a důkazů stranami produkovaných doplnily skutkovou podstatu ex officio, do té míry, aby mohla tvořiti spolehlivý základ pro utvoření konečného právního závěru o sporné věci. Opomenul-li žal. úřad splniti tuto svoji povinnost procesní, způsobil prý, že zůstala skutková podstata případu kusou a v podstatných částech vadnou. Dovolává se nál. Boh. A 4113/24.
O této námitce uvážil nss toto:
Pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří podle zák. č. 221/24 jest pojištěním individuálním, nikoliv pojištěním podniku; proto se i pojistné předpisuje individuálně za každého zaměstnance zvláště (arg. §§ 2, 17, 159 a násl. cit. zák.). Z toho však nutně plyne, že pojišťovna, i když použije zmocnění daného jí § 16, musí i tu předpis pojistného individualisovati, t. j. uvésti, za které zaměstnance, za jaké období a v jaké výši je předpisuje (srv. Boh. A 8960/30). Pojišťovna tak neučinila ani v platebním výměru, neuvedla tato data pro předpis pojistného nezbytná ani během řízení správního a nečiní tak ani ve stížnosti, opírajíc sporný předpis stále toliko o celkovou mzdu v podniku vyplacenou. Než potom, když pojišťovna neuvedla, o které zaměstnance jde, jaké bylo jejich zaměstnání, o kterou dobu jde, nemohl nss shledati nezákonnost nebo vadnost řízení v tom, když žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil, že schází tu zákonem předepsaný podklad pro předpis sporného pojistného. Nálezu Boh. A 4113/24 nemůže se st-lka dovolávati již proto, že nález ten se zabýval jinou otázkou, totiž jak dalece úřad, který odepřel v pořadu stolic provésti správní proces, je povinen na podkladě pomůcek a průvodů stranami produkovaných kusou skutkovou podstatu doplňovati. O takový případ tu nejde, ježto předpisu pojistného se vůbec nedostávalo předepsaného skutkového podkladu a pojišťovna, jak již uvedeno, ani během řízení nedala podnětu k odstranění tohoto nedostatku.
Pokud by jiné označení pojištěnců nežli jménem bylo postačitelnou individualisací, je skutkovou otázkou konkrétního případu, jako tomu bylo ve sporu, jímž se zabýval nál. Boh. A 867/21. V daném případě se však nedostává vůbec nějakého bližšího označení zaměstnanců, takže poukaz stížnosti na tento zdejší nález je nevhodný.