č. 9799.

Vodní právo: 1 Zemská komise pro úpravu řek v Čechách má postavem interesenta podle vod. zákona v řízení vodoprávním o vodním díle, dotýkajícím se projektu, na němž se komise usnesla. — 2 O právní povaze zemské komise pro úpravu řek v Čechách. — 3 Zápis ve vodní knize o sobě nepodává ještě důkazu o existenci a rozsahu vodního oprávnění. — Řízení správní: K výkladu ustanovení § 80 odst. 3 vl. nař. č. 8/28.
(Nález ze dne 4. dubna 1932 č. 10.277/30.)
Věc: Stanislav B. v L. a Josef B. v J. proti zemskému úřadu v Praze o vodoprávní povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okresního úřadu v Semilech ze 4. prosince 1928 bylo uděleno st-lům vodoprávní a živnostensko-policejní povolení k přestavbě č. 9799 —
497
mlýna v L., k zřízení nového jezu na řece Jizeře a k postavení dvou Francisových turbin s příslušenstvím v uvedeném mlýně za podmínek tam blíže uvedených.
K odvoláním, jež z nálezu tohoto podali město S., Zemská komise pro úpravu řek v Čechách, Alvín G., František P. a František Š., zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím v odpor vzatý nález, pokud obsahoval vodoprávní povolení, pro zmatečnost a nezákonnost zrušil a okresnímu úřadu v Semilech uložil, aby po nově provedeném řízení a po dostatečném vyšetření sporných otázek o žádosti stěžovatelů za vodoprávní schválení předloženého projektu novým nálezem rozhodl. Nař. rozhodnutí odůvodněno jest takto:
1. Ačkoliv město S. uplatňovalo svým zástupcem při vodoprávním řízení, konaném dne 6. června 1928, nárok na náhradu za požadované rozšíření vodního oprávnění mlýna v L. z důvodu, že městu S. přísluší veškerá vodní síla řeky Jizery, nebyla napadeným nálezem prejudicielně řešena otázka, zda řeka Jizera v příslušné své trati jest vodou veřejnou nebo soukromou. Jest sice ve vodní knize okresního úřadu v Semilech na str. 3 poznamenáno, že Jizera v L. jest veřejná (»užívání vody z veřejné řeky Jizery«), leč vzhledem k pouze evidenčnímu významu vodní knihy (§ 100 vod. zák.) nelze poznámku tu považovati za průkaz veřejnosti vody, a měl úřad, byly-li námitky v tomto směru při řízení uplatněny, otázku tuto prejudicielně pro vlastní výrok vodoprávní rozřešiti.
2. Vodoprávní úřad ma podle § 79 vod. zák. z moci a povinnosti úřední přihlížeti k zájmům veřejným, za něž nesporně považovati dlužno i takové opatření, které sloužiti má určité větší oblasti, tedy širšímu okruhu zájemníků k ochraně před pravidelnými zátopami. Ač byl vodoprávní úřad upozorněn zástupci komise pro úpravu řek v Čechách při místním řízení na projekt retenční přehrady údolní na Jizeře u B., a ač mohl určitým omezením propůjčovaného vodního oprávnění uvésti v soulad projednávaný projekt s projektem zřejmě veřejně prospěšným, povinnosti zákonem mu uložené nešetřil.
3. Nález tvrdí, že žadatelům neuděluje se žádné nové oprávnění, nýbrž že se jedná o nové dílo v mezích oprávnění starého. Tvrzení toto postrádá věcného podkladu, ježto rozsah původního oprávnění mlýna nebyl podle § 27 vod. zák. vůbec vyšetřen, a nálezem bylo pouze vysloveno, že staré oprávnění mlýna jeho vyhořením nezaniklo. Nebyl-li rozsah původního oprávnění zjištěn, nelze tvrditi, že nové dílo (jez na novém místě, vyšší vzdutí náplatkami, větší spád a větší spotřeba vody) pohybuje se v mezích oprávnění starého.
4. Ačkoliv § 94 vod. zák. výslovně předpisuje, že při propůjčování nového vodního oprávnění nutno nejdříve zajistit! nerušený výkon jiného oprávnění, po právu existujícího, nebylo přesným měřením, resp. požadovanou vzdouvací zkouškou zjištěno, zda vzdutí způsobené nově projektovaným jezem nebude působiti na odpad vodního díla Alvína G. v H., tedy zda určitě, resp. za jakých podmínek nebude právo díla toho ohroženo.
Bohuslav, Nálezy správní 14 — č. 9799 —
5. Nelze pochybovati o tom, že projekt Stanislava a Josefa B. má býti uskutečněn v zájmu čistě soukromohospodářském, a že tedy projektu tomuto nelze přiznati význam veřejně prospěšný, jemuž by podle § 49 vod. zák. příslušelo více nebo méně obsáhlé právo expropriační. Přes to vodoprávní nález výslovně uvádí, že dílo má býti zbudováno na pozemcích cizích, tedy že má býti zasahováno do neobmezeného práva vlastnického (žadateli nepopřeného) třetích osob bez jejich svolení. Podobný zásad při podniku soukromém mohl by se státi pouze v dohodě s majiteli těchto pozemků. Není-li takové dohody, jest nucené odnětí pozemku, resp. jeho zatížení proti vůli majitele, tedy nucené bez splnění podmínek expropriace, nezákonné.
6. Podstatný nedostatek nálezu spočívá posléz v tom, že vodoprávní úřad nestanovil jím manipulační řád pro jezové výpustě a pro sklápění jezových náplatků, ani nevyhradil řešení této velmi závažné otázky nálezu dodatečnému, ač při vodoprávním řízení byla uplatněna námitka kolísání hladiny jezem vzduté, a ač přesně neupravená manipulace s jezovými zařízeními může vykonávati velmi značný vliv na výši vody v Jizeře a tím i na práva, vodním zákonem normovaná a chráněná.
O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí vadnost řízení a nezákonnost, uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí jest výrokem kasatorním a bylo vydáno žal. úřadem zřejmě podle ustanovení § 80 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 k odvolání několika interesentů, mezi nimi také k odvolání Zemské komise pro úpravu řek v Čechách. Stížnost namítá především, že řečená Zemská komise neměla ve smyslu platných zákonných předpisů v daném případě legitimace k odvolání. V dalších svých vývodech rozšiřuje pak stížnost tuto námitku ve všeobecné tvrzení, že Zemská komise vůbec nemá právního postavení účastníka v řízení vodoprávním, takže nebyla oprávněna vystupovati v provedeném řízení jako strana a vznášeti prostředek opravný. Žal. úřad dopustil se tedy podle mínění st-lů vady řízení, pokud rozhodnutí prvé stolice zrušil i k odvolání nelegitimované Zemské komise.
S právním názorem, na němž námitka tato spočívá, nelze však souhlasiti. Vodoprávní řízení provedeno bylo k žádosti st-lů za udělení konsensu k projektované rekonstrukci vodního díla na řece Jizeře. Zákon ze 13. února 1903 č. 31 z. z. česk., týkající se úpravních staveb říčních, jež provésti sluší v Čechách ve smyslu prvého odstavce § 5 zák. o stavbě vodních drah a provádění úpravy řek z 11. června 1901 č. 66 ř. z. (který zrušen byl teprve § 21 zák. z 27. března 1931 č. 50 Sb. a platil tedy ještě v době, kdy obě stolice rozhodovaly), ustanovoval v § 2 v bodě 7, že mezi podniky, na něž se vztahuje platnost tohoto zák. (č. 66/1901 ř. z.) náleží také úprava Jizery, jakož i po případě nutné zahrážky v hořením jejím toku. Generální program pro zavádění říčních úprav, zahrážek a přepážek údolních, vyznačených v § 2 a připravený podle ustanovení § 3, slušelo předložití k usnesení zvláštní komisi, zřízené v § 12, která nevystupuje na venek jako úřad (srov. poslední odstavec tohoto §), usnáší se o generálních projektech a rozpočtesch, jež schvaluje min. — č. 9799 —
499
vnitra. Řečené komisi zůstavuje se schvalování takových detailních projektů, jež byly vypracovány na základě generálního projektu min. vnitra již schváleného (§ 14). Bude-li nutno při provádění regulací, o nichž jedná tento zákon, provésti práce za účelem neškodného svedení bystřin podle zák. 2 30. června 1884 č. 117 ř. z., má řečená komise působiti zároveň jako komise zemská ve smyslu § 23 tohoto zák. (§ 16 zák. č. 31/1903 č. z. z.).
Z cit. ustanovení zák. č. 31/1903 z. z. česk. jakož i z předpisů zák. č. 117/1884 ř. z., obsažených zejména v § 2 o nařízení staveb a jinakých prací v »pracovišti« (§ 1), nutných k zabezpečení pokud možno neškodného svádění bystřin, o předkládání generálního projektu a doplnění situačních plánů podnikatelem (§§ 9, 11), jímž může býti také státní správa (§ 19), vyplývá, že Zemská komise pro úpravu řek v Čechách jest orgánem zřízeným za tím účelem, aby zastupoval podnikatelské společenství dvou právních subjektů, t. j. státu a země, a aby plnil úkoly uvedenými zákony jemu přikázané. Poněvadž pak k úkolům těmto náleží také úprava řeky Jizery a zřízení přehrady v horním toku řeky potřebné a přísluší jí usnášeti se o generálních projektech, na to se vztahujících, a schvalovati detailní projekty, vypracované na základě generálního projektu, ministerstvem schváleného, nelze komisi této ve vodoprávním řízení, v němž jde o povolení vodního díla na řece Jizeře, kterým by mohl býti dotčen projekt, na němž se řečená komise jako orgán řečeného podnikatelského společenství státu a země usnesla, podle § 14 zák. č. 31/ 1903 z. z. česk. v zásadě upírati vlastnost představitele tohoto projektu a tím i interesenta ve smyslu česk. vod. zák. (§ 14 vl. nař. č. 8/28).
Zemská komise pro úpravu řek v Čechách uvedla při komis, jednání, že na řece Jizeře projektuje údolní přehradu jako doplněk systému jizerských přehrad a domáhala se toho, aby v zájmu této úpravní akce říční byly do vodoprávního konsensu pojaty určité kautely. Ale st-lé naproti tomu tvrdili, že od stavby oné přehrady bylo upuštěno. Poněvadž však Zemská komise, třeba že v zásadě je způsobilá vstoupiti jako účastník do vodoprávního řízení, vstupuje do tohoto řízení jen jako představitelka regulačního projektu, který by zamýšleným vodním dílem mohl býti dotčen, jest její procesní účast v konkrétním řízení vodoprávním podmíněna tím, že objekt ochrany, jíž se řečená komise v řízení vodoprávním chce domáhati, vskutku existuje, tedy že v daném případě existuje aspoň projekt retenční přehrady v horním toku řeky Jizery. Tvrdíce, že od stavby této přehrady bylo upuštěno, popírali tedy dnešní st-lé existenci zmíněného projektu a tím existenci objektu, jehož ochrany se Zemská komise v konsensním řízení vodoprávním domáhala. Je-li toto tvrzení st-lů správné, pak by ovšem chyběl podklad věcné legitimace Zemské komise a to jak k námitkám proti projektu st-lů, tak i k odvolání proti vodoprávnímu konsensu těmto udělenému. Bylo tedy povinností již prvé stolice rozhodovací zjistiti, zdali projekt retenční přehrady v době projednávání žádosti dnešních st-lů již a ještě existoval. Ale tento moment pro legitimaci Zemské komise rozhodný nebyl prvou stolicí zjištěn, což bylo žal. úřadu dostatečným důvodem, rozhodnutí prvé stolice zrušiti.
32* — Č. 9799 —
Zbývá jen otázka, zdali žal. úřad byl oprávněn pro řečenou vadu vrátiti věc stolici prvé, aby ji znovu projednala a vydala rozhodnutí nové, či byl-li povinen, aby sám řízení v naznačeném směru doplnil a pak ve vlastní působnosti ve věci rozhodl. Nelze si sice představiti překážky, které by byly žal. úřadu bránily, aby sám existenci projektu Zemské komise náležitě zjistil, a lze proto připustiti, že vrátiv věc k projednáni úřadu prvé stolice, nepostupoval žak úřad v plné shodě s předpisem § 80 nař. č. 8/28 o správním řízení. V tom bylo by zajisté možno viděti vadu řízení ve smyslu § 6 zák. o ss, kdyby žal. úřad byl vrátil věc do prvé stolice jenom z příčiny svrchu uvedené. Avšak zrušovací výrok žal. úřadu opírá se ještě o další důvody, jež — jak bude ihned ukázáno — jsou způsobilé, aby vrácení věci úřadu prvé stolice ospravedlnily.
Žal. úřad shledal další procesní vadu rozhodnutí prvé stolice v tom, že nebyla v něm prejudicielně rozřešena otázka, zda řeka Jizera v trati, o kterou šlo, jest vodou veřejnou či soukromou. Vychází při tom z názoru, že zápis, obsažený v té příčině ve vodní knize, že řeka Jizera v L. jest veřejná, za dostatečný průkaz veřejnosti vody nestačí, když zástupce města S. při komis, jednání namítal, že veškerá vodní síla Jizery náleží městu S. — Stížnost proti tomu namítá, že žal. úřad přehlédl, že podle vložky č.. . . pozemkové knihy kat. obce R. přísluší st-lům knihovně vložené právo užívati bezplatně mlýnské strouhy č. kat.. . .
K této výtce jest poznamenati, že st-lé se tohoto užívacího práva v řízení správním nedovolávali. Ve své žádosti za udělení vodoprávního konsensu uváděli, že řeka Jizera č. kat.... a mlýnský náhon č. kat.... v L. jsou podle vložky č .. . desk zemských připsány do vlastnictví městské obci s-ské, a při komis. jednání tvrdil právní zástupce st-lů, že tito nabyli náhonu č. kat... . vydržením. Nemohou proto st-lé žal. úřadu důvodně vytýkati, že ono užívací právo jejich, teprve nyní ve stížnosti tvrzené, přehlédl.
Stížnost uvádí pak dále, že žal. úřad mohl doplněním řízení zjistiti, že město S. ve skutečnosti není již vlastníkem řeky Jizery č. kat. . .., poněvadž mezi čsl. státem a městem byla již podle nároku státu, zapsaného pro něj ve vložce č.... desk zemských, uzavřena smlouva o zveřejnění řeky Jizery. Stížnost připouští tedy sama, že tato skutečnost v řízení před první stolicí uvedena nebyla a že mohla býti zjištěna teprve doplněním řízení, sama přiznávajíc jí závažný význam pro řešení otázky právní povahy vody v rozhodném úseku řeky Jizery. Jestliže žal. úřad, zkoumaje stav spisů s hlediska ustanovení 3. odst. § 80 vl. nař. č. 8/28, uznal nález první stolice neúplným po uvedené stránce a přihlédne-li se k tomu, že otázku, o niž jde, bude lze rozšeřiti teprve po provedení důkazů za účasti stran, není možno výrok, jímž se nález prvé stolice k odvolání města S. zrušuje a věc úřadu prvé stolice vrací, uznati nezákonným.
Pokud pak stížnost zdůrazňuje, že i kdyby byla řeka Jizera č. kat. .. vlastnictvím městské obce s-ské. vodoprávní úřad nemohl by podle § 88 vod. zák. tuto otázku vlastnictví řešiti, nýbrž byl by povinen její řešení — č. 9799 —
501
odkázati na pořad práva, jest námitka tato správná jen potud, že vodoprávní úřad nemůže autoritativně rozhodovati o otázce soukromého vlastnictví. Ale vodoprávní úřad jest povolán a po případě i povinen rozřešiti si otázku tuto prejudicielně tehdy, závisí-li na jejím zodpovědění rozhodnutí, jež je povinen vynésti v oboru své vlastní příslušnosti (§ 44 vl. nař. č. 8/28). Žal. úřad uložil pak 1 stolici rozřešení otázky vlastnictví řeky Jizery také jen prejudicielně, což bylo zcela odůvodněno, neboť na odpovědi na tuto otázku závisí způsob vyřízení námitek a návrhů, jež obec S. v řízení vodoprávním vznesla, ano závisí na ní i sám předmět a obsah řízení vodoprávního, jenž různí se podle toho, zdali jde o vodu soukromou neb veřejnou. Že by pak pouhý zápis ve vodní knize, v němž se mluví o »užívání vody z veřejné řeky Jizery«, již o sobě postačil k rozhodnutí uvedené prejudicielní otázky, stížnost ani sama netvrdí.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí dále, že rozsah původního vodního oprávnění mlýna nebyl podle § 27 vod. zák. vůbec vyšetřen, takže tvrzení obsažené v rozhodnutí I. instance, že se žadatelům neuděluje žádné nové oprávnění, nýbrž že schvaluje se nové vodní dílo v mezích oprávnění starého, postrádá věcného podkladu. Proti tomu brání se stížnost námitkou, že rozsah původního oprávnění mlýna vyšetřen byl, ježto ve vodní knize jest při tomto vodním díle zapsáno, že užívání vody z veřejné řeky Jizery děje se neomezeně, a vytýká naříkanému rozhodnutí, že jest v té příčině v příkrém rozporu s uvedeným zápisem a s ustanovením § 100 vod. zák. jakož i min. nař. č. 52/1872 z. z. česk.
Podle toho domnívají se st-lé, že zápis ve vodní knize již sám o sobě je plným důkazem o rozsahu zapsaného v ní vodního oprávnění. Názor tento je však mylný. Z § 100 vod. zák. plyne, že vodní kniha — na rozdíl od knih pozemkových, poskytujících důkaz o právních poměrech v nich zapsaných — jest toliko evidenční úřední pomůckou, takže zápisem do ní se vodní práva nezakládají. Zápis do vodní knihy jest nařízen jediné za tím účelem, aby všechna práva k užívání vody v okrese v době vydání zákona již existující, jakož i podle vod. zák. nově propůjčená, byla vedena v úřední patrnosti (srov. také vl. nař. z 8. července 1925 č. 160 Sb. o zařízení a vedení vodní knihy). Zápis existujících již práv byl pak proveden podle §§ 4, 5 a 6 min. nař. č. 52/1872 z. z. česk. jediné podle zjištěného skutečného stavu bez jakéhokoli rozhodování, t. j. bez úředního určovacího výroku, za účasti stran vydaného a právní moci schopného. Podle toho zápis ve vodní knize o sobě nepodává ještě důkaz o existenci a rozsahu vodního oprávnění. Je-li oprávnění toto sporno, je třeba je zjistiti. Ježto v daném případě zástupce města S. při komis, jednání namítal, že jde o dílo zcela nové, tedy o dílo, jež není kryto dosavadním vodním oprávněním st-lů, první stolice však, aniž zjistila rozsah tohoto vodního oprávnění, uznala, že nové dílo jest v mezích existentního vodního oprávnění st-lů, je nař. rozhodnutí plně odůvodněno, vytýká-Ii prvé stolici, že nemá pro tento svůj předpoklad ve výsledcích konaného šetření náležité opory, kdyžtě podle projektu jde o jez na novém místě, o vyšší vzdutí náplatkami, o větší spád a větší — č. 9799 —
spotřebu vody. Ježto pak zjištění existence a rozsahu dosavadního vodního oprávnění st-lů vyžaduje nevyhnutelně ústního řízení se stranami, měl žal. úřad podstatný důvod ke zrušení rozhodnutí 1 stolice a k vrácení věci prvé stolici ve smyslu třetího odstavce § 80 vl. nař. č. 8/28.
S otázkou, jde-li o udělení nového vodoprávního oprávnění, resp. jen o nové dílo v mezích oprávnění starého, souvisí otázka zajištění nerušeného výkonu jiného oprávnění po právu již existujícího. Řídě se ustanovením § 94 čes. vod. zák., podle něhož sluší při kolisi nového podniku a vodních děl již existujících především zabezpečiti právní nároky, jež týkají se děl již existujících, shledal žal. úřad nutným, aby za účelem posouzení vlivu, jaký bude míti vzdutí vody nově projektovaným jezem na odpad vodního díla Alvína G. a k případnému stanovení podmínek, za kterých toto dílo nebylo by ohroženo, bylo provedeno přesné měření, resp. vzdouvací zkouška. Stížnost namítá, že podle dobrozdání státního technika vzdutí vody, způsobené zřízením projektovaného jezu, nemůže se dotýkati odpadu vodního díla Alvína G. Nepokládal-li žal. úřad toto znalecké dobrozdání za bezpečný podklad pro takovýto úsudek a nařídil-li, aby uvedeným způsobem byla získána ještě další opora pro posudek státního technika, nepřekročil tím meze volného ocenění důkazů, jež mu přináleží (§ 48 odst. 2. vl. nař. č. 8/28). Okolnost, zdůrazňovaná stížností, že Alvín G. nebyl při komis, jednání přítomen, jest nerozhodná, když tento interesent své námitky zaslal písemně již před komis, jednáním (§ 82 čes. vod. zák.). Nařízené doplnění šetření o účincích vzdutí vody bude pak také podkladem pro posouzení oprávněnosti námitek vznesených Fr. P. a Fr. Š.
Rovněž neodůvodněna je další výtka stížnosti, že žal. úřad neprávem st-lům upírá nárok na vyvlastnění pozemků k provedení jejich projektu potřebných, ježto prý nárok tento, i když neplyne z ustanovení § 49 čes. vod. zák., jehož se žal. úřad dovolává a podle něhož expropriační právo přísluší jen vodním stavbám ve veřejném zájmu podnikaným, vyplývá nicméně z předpisu § 84 čes. vod. zák., podle něhož nezáleží na všeužitečnosti, nýbrž jen na rentabilitě nového vodního díla.
Český vodní zákon přiznává expropriační právo v § 49 jen pro stavby tam výslovně jmenované a pro jiné stavby vodní, jež jsou podnikány v zájmu veřejném. Že by st-li projektované stavby byly podnikány v zájmu veřejném, stížnost netvrdí a nepopírá ani správnost úsudku žal. úřadu, že jejich projekt má býti uskutečněm v zájmu čistě soukromohospodářském, a že tu nelze přiznati veřejnou prospěšnost. Poukaz stížnosti na rentabilitu nového vodního zařízení nemá pro otázku, lze-li pro něj přiznati právo expropriační, resp. právo na zřízení služebností, právního významu, poněvadž zákon rentabilitu vodního díla neuznává za moment zakládající nárok na vyvlastnění. Předpis § 84, na nějž stížnost poukazuje, upravuje toliko postup při vodoprávním komis, jednání a nařizuje toliko důkladné rozebrání námitek účastníků, pokud se týkají vyvlastnění a služebností, za něž se žádá, ale nestanoví předpokladů, za kterých právo na vyvlastnění má býti přiznáno, stejně jako je nestanoví — č. 9800 —
503
ani §§ 79 lit. e), 82 a 87 čes. vod. zák., jichž se stížnost rovněž dovolává.
Pokud stížnost konečně namítá, že žal. úřad měl buď naříditi doplnění řízení za účelem stanovení manipulačního řádu pro jezové výpustě nebo nález první stolice tímto řádem sám doplniti, že však nebylo důvodu k jeho zrušení, není možno ani tuto námitku uznati důvodnou. Zrušil-li žal. úřad — a to právem — nález 1 stolice ve smyslu § 80 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 proto, že stav věci byl podle spisů tak nedostatečně vyšetřen, že bylo nutno provésti, resp. opakovati ústní jednání, pak neměl již příčiny a vlastně ani možnosti, aby v příčině řečeného manipulačního řádu řízení nebo nález první stolice doplňoval.

Citace:

č. 9799. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 692-699.