Čís. 19575.

K dohodě o rozhodci patří, je-li to vůlí stran, i ustanovení o tom, co se má státi, nepřistoupí-li ta neb ona ze stran na urovnání sporných otázek rozhodcem. Ač to ve smlouvě o rozhodci býti nemusí, není závady, by se strany ve smlouvě o rozhodci nedohodly i o případné příslušnosti řádného soudu a dohodu tuto neučinily podstatnou součástí smlouvy o rozhodci. Nedohodly-li se v takovém případě strany i v tomto směru, nedošlo k platné smlouvě o rozhodci.
(Rozh. ze dne 27. února 1931, R I 48/31).
Ríšskoněmecká zasílatelská firma domáhala se na tuzemské zasílatelské firmě náhrady škody 21056 Kč, ježto se žalovaná opozdila provádějíc spediční příkaz. Žalovaná namítla nepříslušnost soudu, ježto podle úmluvy stran byl pro spory ze spediční smlouvy příslušným rozhodčí soud. Soud prvé stolice (krajský soud v L.) vyhověl námitce nepříslušnosti a odmítl žalobu. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti. Důvody: Napadeným usnesením odmítl prvý soud svou příslušnost pro žalobu, poněvadž podle § 2 smlouvy stran o rozhodčím má ve věci býti jednáno před rozhodcem podle § 577 c. ř. s. a jest proto příslušnost řádného soudu vyloučena. Jest proto základem pro posouzení této věci smlouva o rozhodčím, která musí odpovídati předpisu § 577 c. ř. s. Tato smlouva, jak zjišťuje odvolací soud, nebyla mezi stranami zřízena jedním písemným vyhotovením, nýbrž ve formě dopisu ze dne 15. ledna 1926 a vzájemného dopisu ze dne 18. ledna 1926. Musí proto obě tato vyhotovení ve všech částech býti souhlasná, by vyjadřovala souhlasnou vůli smluvních stran. Tomu však není tak, poněvadž v dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 15. ledna 1926 právě v § 2, který stanoví, kdy mezi stranami má býti jednáno před rozhodcem, jest pro eventuelní spory podle tohoto § 2 označen za příslušný soud v C. v Německu, kdežto ve vzájemném dopisu žalovaného ze dne 18. ledna 1926 jest ustanoveno, jde-li o stížnost žalobkyně, soud v C., a jde-li o stížnost žalovaného soud v J. v Čechách. Rozcházejí se tudíž oba dopisy v podstatné okolnosti a není v tom směru vůle stran jednotná. Okolnost, že se ohledně tohoto nesouhlasu strany souhlasně dohodly, nebyla ani tvrzena, ani prokázána. Jen výpovědí žalovaného jako strany zjistil prvý soud, že se strany co do § 2 smlouvy dohodly ústně ve věci, nikoliv však co do tohoto nesouhlasu obou vyhotovení smlouvy. Avšak ústní dohoda ke zřízení smlouvy o rozhodčím nestačí, a to ani ve věci samé, ani co do výše uvedeného nesouhlasu obou spisů smlouvy, poněvadž podle § 577 třetí odstavec c. ř. s. smlouva musí býti zřízena písemně a, nebyla-li, jest podle § 884 obč. zák. neplatnou a nevznikly z ní pro strany ani práva ani povinnosti a jest k projednání sporu mezi nimi příslušným řádný soud.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nejvyšší soud schvaluje názor rekursního soudu, že pro smlouvu o rozhodci přichází v úvahu ustanovení § 2 dopisu ze dne 15. ledna 1926 a vzájemného dopisu ze dne 18. ledna 1926 a že tudíž k dohodě o rozhodci patří i ustanovení v § 2 dopisů týkající se toho, co se má státi, nepřistoupí-li ta neb ona ze stran na urovnání sporných otázek rozhodcem, najmě tedy i ustanovení, který řádný soud v tom případě má býti k rozhodnutí příslušným. Jest pravda, že ustanovení to ve smlouvě o rozhodci býti nemusí, poněvadž, jak stěžovatel uvádí, v případě tom přichází v úvahu předpis § 582 c. ř. s., to však nevadí, by se strany ve smlouvě o rozhodci nedohodly i o případné příslušnosti řádného soudu, a dohodu tuto neučinily podstatnou součástí smlouvy o rozhodci. To bylo patrně úmyslem žalobkyně v souzeném případě, ana ve svém dopisu ze dne 15. ledna 1926 uvedla, že v případě vyřízení sporu řádným soudem má býti příslušným soud v C., neboť jinak by nebylo srozumitelné, proč toto ustanovení pojala do § 2 svého dopisu. I žalovaná tomu tak rozuměla, neboť se ve svém dopisu ze dne 18. ledna 1926 od tohoto ustanovení odchýlila a uvedla, že v případě stížnosti žalobkyně má býti příslušným soud v C., v případě její stížnosti soud v J. Z tohoto postupu stran vyplývá správnost názoru rekursního soudu, že úmyslem stran při uzavírání smlouvy o rozhodci bylo i ujednání o příslušnosti řádného soudu v případě, že k rozhodování rozhodcem nedojde. Bylo proto i toto ujednání podstatnou náležitostí smlouvy o rozhodci. V tom směru se však strany podle obsahu svých vzájemných dopisů nedohodly a jest proto přisvědčiti názoru rekursního soudu, že k platné smlouvě o rozhodci nedošlo (§ 869 obč. zák.) a že proto k řešení tohoto sporu je příslušný krajský soud v L. jako řádný soud žalované.

Citace:

č. 10575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 300-302.