Č. 13003.

Církevní věci: * Podání žádosti samostatného světského duchovního správce, aby byl dán do výslužby z důvodu trvalé nezpůsobilosti k činné službě, zahrnuje v sobě se zřetelem na předpis § 9 zákona č. 50/1874 ř. z. o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické i resignaci na posavadní obročí.
(Nález z 9. října 1937 č. 3815/3/35.)
Věc: Ladislav S. v Průhonicích proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 25. ledna 1932 o výslužném.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad z moci úřední výnos zem. správy politické v Praze z 18. července 1927, jímž povolila st-li, římsko-katolickému faráři na odpočinku, od 1. ledna 1926 zúčtovatelnou zálohu na odpočivné požitky ročních 14976 Kč, odpovídající přibližně výši pravděpodobného pensijního nároku příslušejícího mu podle § 2 zákona č. 122/1926 Sb., v podstatě v úvaze, že působení st-lovo ve veřejné duchovní správě skončilo dnem 31. prosince 1925, tedy před účinností zákona č. 122/1926 Sb., a že nelze tudíž naň vztahovati nové kongruové předpisy, t. j. zákon č. 122/1926 Sb. a prov. nař. k němu č. 124/1928 Sb.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Žal. úřad prokládá výměr zem. správy politické z 18. července 1927 o povolení zúčtovatelné zálohy na odpočivné požitky st-lovy v rozsahu určeném § 2 zákona č. 122/1926 Sb. za nezákonný, a to proto, že st-lovo působení ve veřejné duchovní správě skončilo 31. prosince 1925, tedy před účinností zákona č. 122/1926 Sb. Závěr svůj opřel v podstatě o čtyři skutečnosti. O žádost st-lovu z 2. května 1925, aby byl dán vzhledem k pokročilému věku a nemoci na trvalý odpočinek, o oznámení biskupské konsistoře v Hradci Králové z 3. prosince 1925, že st-l vstoupí dnem 1. ledna 1926 na trvalý odpočinek, z výnosu zem. správy politické v Praze z 18. prosince 1925 o zastavení výplaty požitků koncem prosince 1925 a poukázáním výslužného od 1. ledna 1926 a konečně o podání téže konsistoře z 9. ledna 1926, že interkalárním administrátorem fary byl od 1. ledna 1926 ustanoven tamní kaplan.
Stížnost považuje názor žal. úřadu o tom, že st-l nebyl v době účinnosti kongr. zákona č. 122/1926 Sb. v činné službě, za mylný a poukazujíc na dopis biskupské konsistoře v Hradci Králové z 3. prosince 1925, v němž jest uvedeno, že biskupská konsistoř bere na vědomí, že farář odejde 1. ledna 1926 na odpočinek, tvrdí, že st-l teprve tímto dnem na své beneficium resignoval a církevní vrchnost tímto dnem resignaci přijala. Proto odešel do výslužby teprve 1. ledna 1926 a nelze prý tvrditi, že byl dán na odpočinek a úřadu svého zproštěn již 31. prosince 1925, poněvadž jako pensista nemohl by 1. ledna 1926 na své beneficium resignovati, to může prý jen kněz v aktivní službě. Podle zákona je prý pro posouzení sporné otázky rozhodná doba, kdy do výslužby odešel, a nikoliv, kdy mu aktivní plat byl zastaven. Podle toho uznává st-l, že podmínkou nároku na výslužné podle zákona č. 122/1926 Sb. a vlád. nař. č. 124/1928 Sb. jest, aby změna poměru samostatného duchovního správce v činné službě v poměr výslužníka nastala za účinnosti cit. norem, soudí však, že tento předpoklad je splněn. St-l se však mýlí.
Dosazovati osoby jmenované k církevním úřadům a obročím v duchovní práva spojená s těmito úřady a obročími náleží podle § 7 zákona č. 50/1874 ř. z. o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické vrchnostem církevním, uváděti je v příjmy s těmito úřady a obročími spojené, náleží však podle téhož předpisu státní správě kultové za spolupůsobení biskupů a farních obcí.... Je tedy duchovní ve službách církve, církev ho uvádí v církevní úřad a disponuje s ním jako se svým zaměstnancem. Byl-li duchovní správce investován na určité obročí, nabývá práva na jurisdikci a nároku na místní příjmy s obročím spojené zásadně na tak dlouho, dokud nebyl převzat mezi kněze-deficienty, t. j. do výslužby. K tomu může dojiti podle § 9 cit. zákona jen tehdy, je-li jeho služební nezpůsobilost prokázána, vzdá-li se obročí a rozhodne-li shodně příslušný státní a církevní úřad, že je ho převzíti mezi kněze-deficienty. Podle toho je tedy k dání do výslužby třeba projevu vůle samostatného duchovního správce, že se vzdává obročí, a souhlasu jak státního, tak církevního úřadu. Převzetí do deficience je pojmově neslučitelno s další správou církevního úřadu a s výkonem práv s tímto úřadem spojených. Zákon nepředpisuje určitou formu pro resignaci. Sluší proto míti zato, že podání žádosti za dání do výslužby zahrnuje v sobě i zřeknutí se obročí, ovšem pod podmínkou, že bude žadatel přijat do výslužby. O přijetí do výslužby vyslovuje se však jak úřad státní, tak úřad kultový. Státní správa zkoumá, jsou-li in concreto splněny podmínky pro pensionování, a přiznává odpočivné platy; dání do výslužby tedy změnu činného služebního poměru v poměr deficienta, provádí po souhlasu státní správy kultové církevní vrchnost (srov. §§ 32, 33, 60—63 vlád. nař. č. 124/1928 Sb.).
Má tedy stížnost pravdu, tvrdí-li, že dání do výslužby samostatného duchovního správce je vázáno na dobrovolné vzdání se beneficia duchovním správcem a že bez tohoto projevu vůle nemůže býti k jeho pensionování přikročeno. Leč stížnost se mýlí, pokud má zato, že st-l resignoval na své beneficium teprve 1. ledna 1926 a že tedy v tento den byl ještě v činné službě. Jak již uvedeno dovolává se stížnost v tom směru jedině dekretu biskupské konsistoře z 3. prosince 1925. Leč činí tak neprávem. Právě tento dekret mluví proti stanovisku st-lovu. V uvedeném dekretu se praví, že biskupská konsistoř bere na vědomí, že st-l odejde dne 1. ledna 1926 na odpočinek. Tento akt církevní vrchnosti má jednoznačný obsah. Podle něho přijímá uvedená církevní vrchnost resignaci st-lovu na místo duchovního správce a bere na vědomí, že st-l 1. ledna 1926 odchází do výslužby, čili jinými slovy, že tímto dnem vstupuje mezi kněze-deficienty. Stal-li se však st-l 1. ledna 1926 knězem-deficientem, nebyl a nemohl býti činný v tento den při správě farního úřadu, a ježto nabyl zákon č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných účinnosti dnem 1. ledna 1926, nebyl st-l již v tento den činný v duchovní správě a neměl nárok, aby jeho výslužnické příjmy byly vyměřeny státní správou kultovou podle předpisu tohoto zákona.

Citace:

č. 13003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 875-877.