Čís. 6176.

Pozemková reforma.
Exekuci vyklizením ze zabraného majetku nelze k dlužníkovu návrhu odložiti.
(Rozh. ze dne 13. července 1926, R I 565/26.)
Proti exekuci vyklizením ze zabraného majetku navrhl dlužník odklad exekuce až do pravoplatného rozhodnutí o rekursu do povolení exekuce. Soud prvé stolice návrhu vyhověl. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zamítl návrh na odklad exekuce.
Důvody:
Nižší stolice přehlížejí, že i dle §u 42, zejména tedy čís. 5 a 7 ex. ř., tož v exekučním řízení samém, výkon exekuce pouze odložen býti »může«, a předpokládá se tedy, že tu jsou podmínky odložení, zejména, že provedení úkonu exekučního bylo by pro povinného spojeno s nenahraditelnou neb těžko nahraditelnou ztrátou (§ 44 ex. ř.), o jaké však v poměru ke státu vůbec nelze mluviti, neboť, že bonita vymáhajícího věřitele, pokud za újmu z provedení exekuce jest práv, přichází v úvahu, uznáno, ač se to pravidelně nerozbírá, aspoň v případě u Neumanna k §u 44 ex. ř. str. 203 pozn. 6 a) uvedeném. Ale vyklizení a odevzdání zabraných nemovitostí provádí se sice ve formě předepsané §em 349 ex. ř., avšak jak Nejvyšší soud již vícekráte podrobně vyložil, ne v řízení exekučním, nýbrž v řízení nesporném (rozh. čís. 4829 sb. — Čís. 6176 —
1110
n. s. a nejpodrobněji čís. sb. 5772), dle něhož se řídí také přípustnost rekursu (§ 16 nesp. říz.). Dle toho by v případě, že se exekučnímu nároku Státního pozemkového úřadu odporuje, zejména z důvodů §§ 35 neb 36 (§ 42 čís. 5) ex. ř., bylo nejvýše možno předsejíti dle §u 19 čtvrtý odstavec nesp. říz., dle něhož má soudce nesporný uvážiti, zda je věc taková, že by se s exekucí až do rozhodnutí o odporu sečkati mělo, při čemž patrně by přišla v úvahu důvodnost odporu, kdežto v případě rekursu (§ 42 čís. 7 ex. ř.) měl by místo předpis §u 12 nesp. říz. o stavení exekuce až do rozhodnutí. Ale ani na tom není ještě dosti. Nejdeť o obyčejné nesporné řízení, nýbrž o nesporné řízení ve věcech pozemkové reformy záborové a tu, a to je nejdůležitější, přichází ve zřetel účel záborového zákonodárství, jemuž to neodpovídá, by odklad místo měl vůbec, neřku-li k vůli rekursu nebo jinému na př. oposičnímu odporu sebe nicotnějšímu, jak to dle nabytých zkušeností pravidlem jest. Při otázce odkladu exekuce přicházejí i podle exekučního řádu (§ 44) v úvahu tyto okolnosti: a) zda povinnému hrozí z provedení exekuce ztráta, b) zda tato ztráta je nenahraditelnou, neb těžko nahraditelnou a, раk-li tyto podmínky dopadají, zda c) naopak zase odklad exekuce neohrožuje uspokojení vymáhajícího věřitele a, pak-li ano, dá-li se újma, z odkladu mu hrozící, penězi nahraditi a tudíž zřízením jistoty nároky jeho zabezpečiti. Tyto otázky musí ve věcech pozemkové záborové reformy posuzovány býti s hlediska zvláštních poměrů pozemkové reformy a jejich zvláštních potřeb, jakož i účelu záborového zákonodárství, v jehož pojmu je tu zahrnuto ovšem i zákonodárství přídělové, ježto příděl je účelem záboru. Co se především týče obavy nenávratnosti ztráty ad b), tu, pokud vymáhající strana, jíž je zde stát, jest povinnému za újmu z neoprávněného prý provedení exekuce práva, jest stát vždy jistotou na výsost dostatečnou. Mimo to má se tu věc zcela jinak, než v jiných exekucích, na př. při dražbě ať movitostí, ať nemovitostí, kde vydražitel (kupitel) jako třetí osoba pravidelně v bezelstném přesvědčení věc získávající neodvolatelně věci nabývá (§ 367 obč. zák., § 269, § 327 druhý odstavec, § 170 čís. 5. ex. ř.), takže i byl-li vlastníkem někdo jiný, než povinný, tento vlastnictví ztrácí, pročež, žaluje-li vylučovací žalobou, jeví se potřeba exekuční prodej odložiti až do rozhodnutí sporu. Podobně, je-li podána žaloba oposiční dle § 35 ex. ř. v exekuci vedené prodejem. Jde-li však o vyklizení a odevzdání zabraných nemovitostí, jsou dle §u 31 náhr. zák. i bezelstné nároky třetích osob již vyloučeny, a jde jen o povinného samotného, jemuž se odebrané nemovitosti vždy nazpět dostanou, kdyby proti nadání odebrání bylo zrušeno na př. následkem propuštění nebo vyloučení nemovitosti ze záboru. Ale otázka ad a), zda ztráta vůbec hrozí, musila by se v agendě pozemkové reformy, kdyby na ni vůbec došlo, posuzovati se stránky důvodnosti právního prostředky (rekursu, odporu z důvodu oposičního nároku dle §u 35 ex. ř. neb odporu z důvodu §u 36 čís. 1. a 3 ex. ř. a pod.), na jehož základě se odklad žádá. Neboť, je-li právní prostředek zřejmě neodůvodněným, nelze před tím zavírati oči, a povolovati odklad, když již napřed je naprosto jasno, že důvod je nicotný, a nemůže míti úspěchu. Tak formalistické právo býti nemůže a také není. Námitku, že nelze předbíhati — Čís. 6176 —
1111
věci hlavní, pro takový vyložený případ právo právě neuznává, neboť poukazuje soud, by uvážil, zda právní prostředek nejeví se již předem zcela beznadějným, zda úspěch vůbec míti může. Tak na př. velí čl. XXXIII. uv. zák. k c. ř. s. při otázce sproštění zástupce chudých zkoumati, zda žaloba strany chudé má vůbec vyhlídku na úspěch, podobně žaloba o obnovu pro nově nalezené skutečnosti nebo průvody (§ 538 a 530 čís. 7 c. ř. s.). Ale v agendě pozemkové reformy nedojde na zkoumání této otázky jako otázky případu (quaestio facti), ježto již právní povaha věci jest taková, že bezdůvodnost právního prostředku bude se jeviti železným pravidlem, jak také zkušenosti z praxe nabyté dokazují, a to opravňuje zákonodárce, by tu zaujal k odkladu exekuce stanovisko odmítavé. Státní pozemkový úřad totiž není soukromou stranou, nýbrž jest státním a tudíž veřejným úřadem, kterýž i tehdy, když vystupuje před soudem a tudíž formálně (v poměru k soudu) jako strana, úřadem zůstává a tudíž jest a musí býti vyzbrojen jako každý veřejný a zejména státní úřad, právem veřejné víry a důvěry, požadavek to, jenž jest nezbytným korrelátem jeho úřední povinnosti, jednati v oboru své úřední agendy vždy jen podle práva (předpisu zákona) a plynoucí z toho jeho úřední zodpovědnosti. Tato veřejná důvěra v jeho právnost, které Státní pozemkový úřad jako úřad požívati musí, znamená, že, vede-li exekuci, musí se za to míti, že ji vede právem, že tedy by ji nežádal, kdyby tu nějaká překážka, zejména tedy nárok jí odporující byl, pokud se týče, že by ji hned přerušil, kdyby se nějaká taková překážka za průběhu jejího objevila. Nedát’ se ani mysliti, že by Státní pozemkový úřad nedbaje své úřední zodpovědnosti neoprávněným vedením exekuce uváděl stát ve škodu, nedá se ani mysliti, že by Státní pozemkový úřad jednal jako soukromá strana, která, dávajíc se jen tuze snadno zaslepiti svým osobním zájmem, jedná stranicky, neuvažujíc objektivně snadno nároky druhé strany zneuznává, i kde opravdu jsou, nýbrž o Státním pozemkovém úřadě má zákonodárce za to, že bude, jsa úřadem, i vůči straně jednati vždy loyalně a podle práva, proto ho mohl nadati a také nadal velecennými prerogativami, jak už vícekráte nejvyšší soud doložil, takže tu není naprosto rovnosti stran stanovené v civilním soudním řádě a exekučním řádě. Vyklizení a odevzdání nemovitostí může Státní pozemkový úřad žádati, je-li výpověď v právní moci a lhůta výpovědní minula. Nedá se ani myslit, že by Státní pozemkový úřad proti lepšímu vědomí žádal exekuci i před právní moci výpovědi nebo před uplynutím výpovědní lhůty, nebo na ní přes to setrvával. Potom však může se už jen jednati o oposiční nárok vzniklý propuštěním nebo vyloučením nemovitosti ze záboru nebo ponechání jí ve vlastnictví posavadního majitele (§ 11, § 3 písm. a) záb. zák., § 20 příď. zák.), ale nedá se mysliti, by Státní pozemkový úřad proti lepšímu vědomí žádal exekuci na nemovitosti propuštěné, vyloučené nebo ponechané, pokud se týče, aby na ní setrval. Také se to, pokud zkušenosti praxe soudní sahají, ještě nestalo. Naopak zase, pokud zkušenosti tyto sahají, neobjevil se ještě případ, by odpor dlužníkův proti vyklizení a odevzdání zabrané nemovitosti ukázal se důvodným. Podmínka c) konečně též sama — Čís. 6176 —
1112
o sobě nestačí, by se rozhodně odmítly všecky návrhy povinného na odklad exekuce, neboť nejde zde, jak se nižší stolice mylně domnívají, jen o to, že konec konců odkladem exekuce nelze zmařiti nárok Státního pozemkového úřadu na odevzdání nemovitosti a že on se odevzdání domůže, až o odporu povinné strany rozhodnuto bude na př., až její oposiční nárok bude zamítnut, nikoliv: nýbrž jde také o to, by se Státní pozemkový úřad domohl držení nemovitosti včasně, hned, jak to právní moc výpovědi a uplynulá lhůta výpovědní dovolují, a potřeba žádá, aby se tedy uvedení v držbu a tím příděl neprotahovaly, a zvláště ne na nedohlednou dobu, jak by tomu bylo zejména podle praxe oněch nižších stolic, jež proti judikatuře nejvyššího soudu stále ještě mají za to, že oposiční nárok prováděti sluší sporem (žalobou) a že až do jeho rozhodnutí sluší exekuci odložiti, takže by se povinný dodělal odkladu po případě až několikaletého, když by dovedl žalobu třeba od prvopočátku vědomě úplně beznadějně založiti tak, by svedl prvního soudce k provádění dalekosáhlých, ač konec konců buď nerozhodných neb bezvýsledných důkazů. A tato včasnost a bezprůtažnost nabytí držby, toto včasné a bezprůtažné provedení přídělu jest takovou hodnotou, která se vůbec ceniti nedá, takže ani újmu z průtahu jistotou ve smyslu §u 44 druhý odstavec ex. ř. neb §u 19 čtvrtý odstavec (§ 2 čís. 7) nesp. říz. nahraditi nelze, neboť to jsou věci dalekého dosahu národohospodářského a sociálního, ba druhdy i politického, na němž může býti státoprávní zájem. Škoda průtahem vznikající, jakož vůbec i sám nárok Státního pozemkového úřadu na odevzdání zabraných nemovitostí jsou tedy rázu veřejnoprávního a vymykají se tudíž úplně úzkému obzoru předpisu §u 44 ex. ř. a § 19 čtvrtý odstavec nesp. pat., které myslí jen na exekuční provádění nároků soukromoprávních, a to majetkových, neboť jen ty lze jistotou zabezpečiti před škodou. K tomu doložiti dlužno důvodovou zprávu, tisk 3368 str. 18, která to světle objasňuje, řkouc, že předpis §u 20 náhr. zák. o exekuci připojen byl novelou proto, že, kdyby ho nebylo a bylo tedy třeba napřed žaloby na odevzdání nemovitosti, postup takový nejen že by zdržoval řízení, nýbrž mohl by i znemožniti kolonisaci a provedení přídělů vázané časem a pod. Vskutku tedy uznává zákonodárce sám onen shora zmíněný neocenitelný veřejnoprávní zájem na zamezení všech průtahů, ale tato jeho snaha byla by zmařena, kdyby se dopustilo, co nižší stolice někdy dopouštějí, by proces, který zákonodárce Státnímu pozemkovému úřadu uspořiti a tedy zameziti chtěl, dovolen byl naopak zase exekutovi s jiné stránky jako odpor proti exekuci a aby po čas toho sporu exekuce byla odložena. To by se byl zákonodárce darmo snažil. Patrno tedy, jak dle ducha zákona, úmyslu zákonodárcova a praktických potřeb pozemkové reformy vyložen býti musí předpis §u 20 (3) náhr. zákona, jenž praví: »Když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní, provede okresní soud místně příslušný k návrhu Pozemkovému úřadu vyklizení a odevzdání výpověděných nemovitostí a předání jich do držby pozemkového úřadu podle předpisů exekučního řádu«. Zřejmo, že vyložen býti musí tak, že exekutovi žádný odklad této exekuce povoliti nelze, neboť, jsou-li formální podmínky, — Čís. 6176 —
1113
právoplatnost výpovědi a uplynutí výpovědní lhůty dány, musí soud vyklizení a odevzdání prostě »provésti«, a záleží to jen od Státního pozemkového úřadu samého, zdali v konkrétním případě navrhne odklad exekuce, neboť je to přenecháno jen jeho vlastnímu uvážení vedenému jeho zodpovědností vůči státu, má-li na př. s exekucí sečkati až do rozhodnutí o oposičním neb jiném nároku povinné strany. To dotvrzuje i poslední věta předpisu, dle níž jen Státní pozemkový úřad má právo, prodloužiti povinnému lhůtu k vyklizení. Nikoli však nemá toho práva soud, jenž by si je však vždycky osoboval, kdykoli by odklad exekuce povolil, neboť takový odklad právě nic jiného není, než prodloužení lhůty k vyklizení. Náleží tedy nárok Státního pozemkového úřadu, by bez jeho návrhu nebo svolení exekuce odkládána nebyla, k oněm prerogativám jeho, jež mu dle hořejších vývodů k vůli jeho úřednímu postavení příslušejí. Doslov i duch §u 20 náhr. zák. vylučuje tedy nejen užívání §u 42—44 ex. ř., nýbrž i §u 19 čtvrtý odstavec a §u 12 druhý odstavec nesp. pat.

Citace:

č. 6176. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 73-77.