Čís. 6638.

V nesporném řízení neplatí předpisy §§ 419 a 430 c. ř. s.
V nesporném řízení není dovolací soud vázán pravoplatným rozhodnutím rekursního soudu o přípustnosti dovolacího rekursu do usnesení, jímž rekursní soud své původní usnesení opravil.
V nesporném řízení jsou soudy povinny předložiti opravné prostředky vždy opravnému soudu a to i tehdy, kdyby je pokládaly za opožděné nebo nepřípustné, vyjímajíc případ §u 14, druhý odstavec, nesp. říz.
V řízení o svolení k výpovědi jest nepřípustným dovolací rekurs (§ 4 (5) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.) do dodatečného — Čís. 6638 —
1973
usnesení rekursního soudu, jímž vyhradil vypovězené straně náhradní byt.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1926, R I 1131/26.)
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs v řízení o svolení k výpovědi podle zákona na ochranu nájemců ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.
Důvody:
Okresní soud nesvolil k výpovědi, rekursní soud ji připustil, nejprve bez náhradního bytu, později však opravil na návrh strany vypovězené své usnesení podle §u 419 c. ř. s. v ten rozum, že vypovězená strana jest povinna byt vykliditi »proti tomu, že navrhovatelé jí odevzdají náhradní byt« v opravě přesně označený. Do tohoto usnesení podala vypovídající strana dovolací rekurs, který byl prvním soudem jako nepřípustný podle §u 4 (5) zák. o ochraně nájemníků odmítnut, rekursním soudem však za přípustný prohlášen s odůvodněním, že do usnesení, jímž bylo vyhověno návrhu na opravu, jest podle §§ 419 druhý odstavec a 514 c. ř. s. samostatný rekurs dovolen. Toto usnesení bylo doručeno i straně druhé a zůstalo nenapadeno. Předem dlužno si uvědomiti, že jde o řízení mimosporné podle §u 4 zákona o ochraně nájemníků a že neplatí tu předpisy §§ 419 a 430 c. ř. s., aspoň ne přímo, třebaže by bylo možno jich použíti obdobně ve případech jimi upravených, kdyby se takové případy v mimosporném řízení vyskytly. Dále dlužno rozřešiti otázku, zdali jest dovolací soud vázán pravoplatným rozhodnutím rekursního soudu o přípustnosti dovolacího rekursu do usnesení, jímž rekursní soud své původní usnesení »opravil«. Tuto otázku jest zodpověděti záporně. Není v patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. předpisu, který by takovou vázanost dovolacího soudu vyslovoval. Naopak jsou nižší soudy v mimosporném řízení — pokud by zvláštní zákony nenařizovaly nic jiného — povinny předložiti opravné prostředky vždy opravnému soudu a to i tehdy, kdyby je pokládaly za opožděné (§ 11 druhý odstavec nesp. říz.), nebo kdyby je pokládaly za nepřípustné (§ 9 třetí odstavec nesp. říz.). Otázku včasnosti i přípustnosti opravného prostředku posoudí si opravný soud sám. Patent má jediný předpis o nepřípustných rekursech, totiž předpis § 14.2">§u 14 druhý odstavec, ve kterém prohlašuje za nepřípustné rekursy do rozhodnutí soudu druhé stolice jen ve příčině útrat nebo znaleckých poplatků a nařizuje, že první soud má nepřípustné rekursy odmítnouti. Na jiných místech patent o nepřípustných rekursech nemluví, a předpis §u 4 (5) zákona o ochraně nájemníků nemá rovněž předpisu, že by první soud měl nepřípustnou stížnost odmítnouti. Jestliže tedy rekursní soud nařídil prvnímu soudu, by spisy s dovolacím rekursem předložil, učinil tak správně, ale nikoliv podle §§ 419 druhý odstavec, 430 a 522 druhý odstavec c. ř. s., na které se odvolává a které tu místa nemají, nýbrž podle všeobecných předpisů nesporného řízení. Dovolací rekurs však jest v tomto případě podle §u 4 (5) zák. ze dne 26. března 1925 čís. 48 sb. z. a n. nepřípustný a bylo jej odmítnouti. Tento předpis dovoluje do usnesení okresního soudu v řízení výpovědním toliko stížnost ke sborovému soudu prvé stolice a vylučuje jiný opravný prostředek. Nejvyšší soud rozhodl již opětovně, že podle vůle zákonodárce má v takových případech rekursní soud rozhodovati s konečnou platností a že má pořad stolic skončiti ve stolici druhé (srv. na př. rozhodnutí čís. 2395, 3837 a 5575 a j.). V případě, o nějž jde, netřeba ani řešiti otázku, zda další opravný prostředek je vyloučen i tehdy, když rekursní soud ve věci samé ani nerozhodoval, nýbrž rekurs z důvodů formálních na př. pro opožděnost odmítl, neboť zde vydáno bylo usnesení rekursního soudu ve věci samé. Kdyby byl rekursní soud již v prvním svém usnesení, jímž výpověď připustil, dal svolení k výpovědi nikoli bezvýhradně, nýbrž jen proti tomu, že navrhovatelé opatří vypovězené straně náhradní byt, nebylo by lze podle §u 4 (5) zák. o ochr. náj. toto rozhodnutí napadati. Ale právě tak jest tomu i v tom případě, když rekursní soud vyhradil vypovězené straně náhradní byt teprve v dodatečném usnesení, ať se toto usnesení pokládá za »opravu« nebo za »doplnění« prvního usnesení, neboť vždy jest součástkou rozhodnutí rekursního soudu o návrhu na svolení k výpovědi a vždy jest rozhodnutím konečným.

Citace:

č. 6638. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 936-938.