Čís. 6541.
Zákon o automobilech ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.
Proti majiteli automobilu nepřísluší nárok na náhradu škody, byl-li ten, kdo utrpěl za jízdy uraz, přijat k jízdě řidičem z pouhého přátelství, aniž o tom majitel automobilu věděl aneb věděti mohl.

(Rozh. ze dne 2. prosince 1926, Rv 1 1051/26.)
Šofér žalovaného majitele automobilu žádal žalovaného, by mohl zavěsti automobilem své rodiče do D. žalovaný к tomu svolil, šofér vzal však kromě svých rodičů do automobilu též Josefa P-а. Za jízdy při automobilové nehodě byl Josef P. usmrcen. Žalobu otce Josefa P-а proti majiteli automobilu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Bylo prokázáno, že se šofér nezmínil žalovanému, že vezme sebou Josefa P-а a že P-а potom sebou vzal, že P. nic nezaplatil, a že mu šofér také neříkal, že bude muset platit, nýbrž že ho šofér sebou vzal jako kamaráda, a že auto, o které se jedná, bylo osobním autem žalovaného a s tím že šofér jezdil jen s tím, kdo si ho objednal. Z prokázaných okolností vysvítá a nabyl soud o tom úplného přesvědčení, že Josef P. za jízdu žalovanému ničeho nezaplatil, že vůbec o jízdě sám se žalovaným nejednal, že tudíž P. — a jen o jeho jízdu a jeho poměr k žalovanému se může jednat, jen to je rozhodné, — nebyl v nijakém smluvním poměru k žalovanému, jízdy od něho vůbec neobjednav, takže tu nemůže býti řeči o tom, že úraz jeho se stal v živnostenském provozování podniku žalovaného, a že se také neúčastnil P. jízdy k příkazu, ani ve službách žalovaného, vždyť nebyl vůbec v jeho službách, ani od něho žádného příkazu k jízdě neobdržel. Zákon v §u 4 má jen na zřeteli, že poškozené dopravované osobě příkaz osoby ručící byl dán a ta že se účastnila v živnostenském provozování podniku žalovaného. Pouhá okolnost, že P. jel ve voze bez vědomí a svolení žalovaného, ručení tohoto za úraz P-ův odůvodniti nemůže. Okolnost, že šofér byl ve službách žalovaného a že zaplatiti měl žalovanému za jízdu, na věci ničeho nemění, ježto nejde o úraz šoférův, nýbrž P-ův, a u toho tu není podmínek §u 4 zákona. O vinu neb opomenutí žalovaného ve smyslu občanského zákona žalobce vůbec nárok žalobní neopírá, a, poněvadž tu není podmínek §u 4 zákona čís. 162 ř. zák. z roku 1908, musela býti žaloba jako bezdůvodná zamítnuta. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil z důvodů prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Soud dovolací sdílí názor soudu odvolacího, že při živnostenském provozování dopravy automobilem jest podmínkou náhradního nároku ve smyslu §u 4 zákona automobilového, by mezi podnikatelem dopravy automobilové po živnostensku provozované a osobou dopravovanou došlo ke smlouvě ohledně dopravy. Ke smlouvě této však dle zjištění nižších soudů mezi zemřelým synem žalobcovým a žalovaným nedošlo, an šofér žalovaného nebyl oprávněn za žalovaného bez jeho vědomí se zemřelým synem žalobcovým smlouvu o jeho dopravě automobilem uzavřiti a také jí skutečně neuzavřel, naopak zemřelého syna žalobcova jen jako svého kamaráda bezplatně na osudnou cestu automobilem sebou vzal, aniž o tom žalovaný věděl nebo věděti mohl. Jest proto správným názor soudu odvolacího, že žalobci nárok na náhradu škody nepřísluší, ježto zde není předpokladů §u 4 aut. zák.
Citace:
č. 6541. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 755-756.