Čís. 6303.

Pozemková reforma.
Všechna činnost o pozemkové reformě, pokud není individuelně přikázána soudům, spadá v řízení správní. Přenechání nemovitostí podle §u 20 příděl. zákona spadá výlučně v řízení správní. — Čís. 6303 —
1315
Pro žádost za přenechání podle §u 20 příděl. zák. není předepsána lhůta, najmě lhůta §u 3 náhr. zák.
Na propuštění podle §u 11 záb. zák. má vlastník právní nárok, kdežto § 20 příděl. zák. vlastníku právního nároku neposkytuje.
O navrácení ku předešlému stavu pro zmeškání lhůty §u 3 náhr. zák. rozhodují soudy.
(Rozh. ze dne 22. září 1926, R I 777/26.)
Soud prvé stolice povolil k žádosti vlastníka zabraného majetku navrácení k předešlému stavu ohledně lhůty k podání žádosti za přenechání nemovitostí podle §u 20 příď. zák. Rekursní soud žádost vlastníka zamítl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a odmítl žádost vlastníka pro nepříslušnost soudů.
Důvody:
Činnost vyvěrající ze zákonodárství záborového, v němž zahrnuto i zákonodárství náhradové a přídělové, jest sice z velké části, a to i ve svých nejtěžších a nejsložitějších částech (exekuce na odevzdání a vyklizení zabraného majetku a co s tím souvisí, stížnosti do určení přejímací ceny, řízení rozvrhové) — přikázána soudům, avšak přece jen tak, že jim v něm uloženy jsou jen ty které individuelně poznačené obory úkonů na př. v řízení výpovědním doručení a vyhlášení výpovědi a rozhodnutí o stížnosti do ní (§§ 18, 18 a), 21, 24, 20, 17 (2) náhr. zák.), exekuce výpovědi (§ 20 poslední odstavec téhož zákona), v řízení náhradovém stížnost do určení přejímací ceny (§ 46 náhr. zák.), rozvrh její (§ 47 téhož), dále přirozeně všecky úkony, týkající se pozemkových knih (§ 16 záb. zák. a § 8 prov. nař. k němu, §§ 26-28 náhr. zák.), určení množství a odhad inventáře, jenž má býti převzat (§ 56, 57 náhr. zák.), činnost dle zákona čís. 77/22 a j. Všecka ostatní činnost, která není takto individuelně přikázána soudům, spadá sama sebou, poněvadž jde o právo veřejné, v řízení správní. K činnosti, přikázané soudům, patří zvláště také přijetí, vyřízení, doručení a případně vyhlášení oznámení zamýšleného převzetí a co s tím souvisí (§§ 2-11 náhr. zák.). Vyřízení soudní záleží tu zvláště také v tom, že soud dle předpisu §u 3 náhr. zák. musí vlastníka nemovitostí k převzetí poznačených vyzvati, by se do 30 dnů písemně pod preklusí vyjádřil, zda ohledně nemovitostí těch uplatňuje právo dle §u 11 záb. zák. na jich propuštění ze záboru. To v projednávaném případě prvý soud učinil a o to zde nejde. Vlastník nedomáhá se navrácení v předešlý stav proto, by mohl uplatniti uvedený nárok na propuštění dle §u 11 záb. zák., nýbrž výslovně a opětovně uvádí, že navrácení v předešlý stav žádá k vůli podání žádosti za přenechání dle §u 20 příď. zák. a také tuto žádost současně podává. Avšak v příčině takovéhoto přenechání dle §u 20 příď. zák. soudům žádná činnost přikázána není (právě cit. § 20), — Čís. 6303 —
1316
jakož vůbec při přídělu soudové nijak spolučinni nejsou, vyjma pokud jde o potřebné knihovní zápisy, jichž otázku přídělový zákon vůbec neupravuje, ježto ji vyřídil již zákon náhradový (§ 26—28), jak již shora ukázáno. Spadá tedy činnost v příčině přenechání nemovitostí dle §u 20 příď. zákona výlučně v řízení správní, tedy (vyjma právě případné knihovní zápisy) ve výlučnou příslušnost Státního pozemkového úřadu, proti jehož opatřením přísluší leda stížnost na Nejvyšší správní soud. Rozdíl co do řízení mezi nárokem na propuštění dle §u 11 záb. zák. a žádostí za přenechání dle §u 20 příď. zák. jest podle zákona zcela patrný a soud nepřijde do situace, by v tomto poslednějším případě nějak jednal. Podáno-li oznámení zamýšleného převzetí, soud učiní vlastníku vyzvání jen ohledně jeho práva na propuštění dle §u 11 záb. zák., nikterak však nedotkne se otázky přenechání dle §u 20 příď. zák., neboť to mu předpis §u 3 náhr. zák. neuložil, což je tím rozhodnější, že zákon přídělový je starší (30. ledna 1920) než zákon náhradový (8. dubna 1920), takže § 20 příď. zák. o přenechání tu již byl a zákonodárce o něm věděl, když sdělával předpis §u 3 náhr. zák. Nejen tedy soud nebude vyzývati vlastníka, by podal žádost za přenechání dle §u 20 příď. zák., ale žádost ta ani u soudu se nepodává a podávati nemá, nýbrž přímo u Státního pozemkového úřadu, neboť jest to žádost za příděl (arg. § 1—29 příď. zák., mezi jichž předpisy nesoucí nápis »Příděl« i § 20 jednající o přenechání spadá), která před soud vůbec nenáleží. Také není pro žádost za přenechání dle §u 20 příď. zák. žádná lhůta předepsána a může tedy žádost ta podána býti kdykoli, tak dlouho, pokud nemovitost k přenechání žádaná není přidělena jinak a jest tedy posud ve volné disposici Státního pozemkového úřadu, což je zcela přirozené, kdežto nárok na propuštění dle §u 11 záb. zák. musí býti uplatněn do předepsané lhůty (§ 3 náhr. zák.), by Státní pozemkový úřad věděl včas, má-li půdu, o niž jde, pojmouti do přídělového plánu (§ 18 (2) a 22 příď. zák.), aby pozdější uplatnění nároku sdělaný plán mu nehatilo, pročež také na promeškání lhůty položena je prekluse (§ 3 náhr. zák.). Za to nemovitosti §u 20 příď. zák. do přídělového plánu pojmouti jest, protože právě i ony se, jak řečeno, přidělují, a mohou býti přiděleny i třetím osobám (nejen vlastníku), jenže i tu se musí v přídělové listině učiniti opatření, by nevzaly újmy (vstupní věta §u 20). Poněvadž tedy pro žádost za přenechání dle §u 20 příď. zák. není předepsána žádná lhůta, zejména také ne lhůta §u 3 náhr. zák., nemůže býti přirozeně řeči o promeškání této neexistující lhůty a důsledně ani o navrácení v předešlý stav pro její zmeškání, takže nižší stolice zabývaly se, nehledíc k nepříslušnosti, vůbec něčím zcela bezpředmětným, když o takovém navrácení pro zmeškání neexistující lhůty jednaly a rozhodovaly, k čemuž doložiti dlužno, že nižší soudy rozhodly ovšem o návrhu na navrácení v předešlý stav pro zmeškání 30tidenní lhůty k uplatnění práva »podle §u 11 záb. zák.«, o jakéž navrácení jedině by podle obsahu zákona (§ 3 náhr. zák.) a obsahu usnesení, jež lhůtu ukládalo, jíti mohlo, o jaké však ve skutečnosti nešlo, protože, jak řečeno, bylo výslovně žádáno výlučně za navrácení v předešlý stav k podání žádosti za přenechání dle §u 20 příď. zák., což tedy nižší stolice vlastně formálně — Čís. 6303 —
1317
nevyřídily, jenom že ovšem je z obsahu jejich rozhodnutí zřejmo, že právě tuto skutečně podanou žádost za navrácení vyříditi chtěly. Rozdíl v řízení při nároku na propuštění dle §u 11 záb. zák. a při žádosti za přenechání dle §u 20 příď. zák. zakládá se na rozdílu v hmotném právu obou těchto zařízení. Na propuštění dle §u 11 záb. zák. má vlastník právní nárok, pročež také zákon mluví tady všude o »právu« nebo »nároku« vlastníka (§ 11 záb. zák., § 3 (1) a § 5 náhr. zák. a § 18 (2) příď. zák.), kdežto § 20 příď. zákona klade to pouze do volného slušného uvážení Státního pozemkového úřadu, odporoučí-li se, by vlastníku vytčené tam památky a krajinné skvosty byly ponechány (slova »pozemkový úřad může k tomu cíli svoliti«), nezřizuje tedy vlastníku na toto ponechání žádného právního nároku. To se podává i z úsudku z opaku, neboť, kdyby vlastník nárok na ponechání měl, záleželo by to jen od něho, zda dotyčnou půdu státu ponechá, a stát naopak by neměl práva, půdu takovou podržeti, což zjevně odporuje znění i duchu zákona, jenž dává státu právo převzatou půdu podržeti nebo (zvláště) k účelům všeobecně prospěšným užíti (§ 10 záb. zák., § 1 příď. zák.) roz. sám užíti (arg. č. 6 § 1 příď. zák.), kamž právě patří také objekty v §u 20 příď. zák. vytčené jako parky a památky přírodní, historické, umělecké a j. Jestliže tedy stát, o němž zákonodárce jistě má za to, že v jeho rukou budou tyto památky a krásy nejlépe uchovány, chce je podržeti sám, nemá vlastník na jich ponechání právního nároku. Ale poněvadž zákon výslovně sleduje účel, by zachovány byly a zřejmě dává přednost posavadnímu vlastníku před třetími osobami, dalo by se ovšem o právním nároku vlastníka na ponechání mluviti, kdyby stát dotčené památky a krajinné skvosty buď zrušiti nebo třetím osobám přiděliti chtěl, o což však se nejedná a proto to zde řešiti netřeba. Jest tedy případ §u 20 příď. zák. podstatně zcela jiný než případ §u 11 záb. zák., takže žádným výkladem, ani cestou obdoby nelze mu ho přiřaditi a spolu s ním jako souřadný pod § 3 náhr. zák. a jeho lhůtu podřaďovati. Sám stěžovatel to opětovně, a to již ve své žádosti za navrácení v předešlý stav uznává, že § 20 příď. zák. nestanoví žádné lhůty a Státní pozemkový úřad může vždy ještě k žádosti jeho za ponechání přihlédnouti, a praví výslovně, že žádost za navrácení podává jen z opatrnosti a také Státní pozemkový úřad ve své stížnosti neodporuje tomu, by i případ §u 20 příď. zák. podřaděn byl pod lhůtu §u 3 náhr. zák. Tato stanoviska stran mají patrně příčinu svou v tom, že, jak známo, ve správním řízení týkajícím se pozemkové reformy záborové vyvinul se vlivem správního soudnictví názor, že § 20 příď. zák. zřizuje vlastníku právní nárok, a bylo v poslední době uznáno, že i tento právní nárok dlužno uplatňovati ve lhůtě §u 3 náhr. zák. Ale tato praxe nemůže míti za následek, by soudové byli přinuceni ujímati se činnosti, která jim podle zákona ve věci té nepřináleží a zasahovati tak do řízení správního. Jak řečeno, Státní pozemkový úřad neodporuje tomu, by lhůta §u 3 náhr. zák. platila i pro žádost za ponechání dle §u 20 příď. zák., avšak má za to, že, poněvadž (prý) jde o řízení správní, není soud §u 3 náhr. zák. oprávněn rozhodovati o žádosti za navrácení v předešlý stav, ta že prý by patřila na cestu správní. V řízení správním však že jest ustálena praxe, že navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty, zejména právě také lhůty §u 3 náhr. zák., přípustno není, a to ani pro nároky dle §u 11 záb. zák. Tomuto náhledu nelze přisvědčiti proto, že, když § 3 náhr. zák. ukládá soudu, by oznámení zamýšleného převzetí, jež právě u něho musí býti podáno, doručil vlastníku s vyzváním, »aby se u téhož soudu do 30 dnů písemně vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí ku převzetí určených své právo dle §u 11 záb. zák.,« jinak že nastane ohledně nemovitostí těch prekluse tohoto jeho práva, je bezesporně právnicky jisto, že jde o podání strany, jež má učiniti u soudu, že pro tento soudní úkon jest jí předepsána určitá lhůta a promeškání této lhůty že má v zápětí právní újmu, že tedy jsou tu všecky náležitosti vyžadované v §u 17 nesporného řízení k nároku na navrácení v předešlý stav v soudním řízení, že tedy jen soud a to soud §u 3 náhr. zák. jest dle §u 17 nesporného řízení a §§ů 146-154 c. ř. s. povolán o žádosti té jednati a rozhodovati, tedy také rozhodnouti i o tom, zda ji, když zákon ani o její přípustnosti ani nepřípustnosti ničeho nestanoví, za přípustnou považovati dlužno. Kdyby tedy vskutku šlo o nárok dle §u 11 záb. zák. a tudíž o lhůtu §u 3 náhr. zák., byly by soudy příslušny v otázce restituce pro zmeškání lhůty té, ale právě proto, že o nárok ten a tedy ani o lhůtu tu nejde, příslušný nejsou. Jde o žádost dle §u 20 příď. zák. a ohledně té soudům žádné řízení přikázáno není. Změtení názorů má příčinu svou právě v nesprávném pojímání §u 20 příď. zák., jehož se mu ve správním řízení dostalo, a kdyby soudy daly se pojímáním tím vésti, ocitly by se ve zmatku, jako se v něm ocitl stěžovatel již ve svém návrhu: když totiž postavil se na půdu soudní lhůty §u 3 náhr. zák. a žádá za její restituci pro svou žádost dle §u 20 příď. zák., tedy za restituci dle §u 17 nesporného řízení a tudíž dle §u 146-154 c. ř. s., musil dle §u 149 c. ř. s. zmeškanou žádost za ponechání podati zároveň s žádostí restituční, totiž v ní samé, a tudíž u soudu, což ani správní praxe, která lhůtu § 3 náhr. zák. i pro žádost za přenechání dle §u 20 příď. zák. platiti nechává, snad neobmýšlela, ba on dokonce i navrhuje, by soud o této jeho žádosti dle §u 20 příď. zák. rozhodl, ačkoli uznává, že vlastně je příslušný pro ni Státní pozemkový úřad, avšak má obavy, že mohou nastati pochybnosti ohledně kompetence a proto prý z opatrnosti podává všechny žádosti — i žádost, by žádosti restituční přiznán byl odkládací účinek — na obou místech, i u soudu i u Státního pozemkového úřadu. Poněvadž tedy jde o žádost §u 20 příď. zák. a ohledně té soudy k žádnému řízení, ani nespornému, příslušny nejsou, nýbrž dlužno o ní jednati a rozhodnouti v řízení správním, bylo dle §u 42 odstavec prvý a třetí j. n. tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 6303. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 278-282.