Čís. 6189.

Pozemková reforma.
Stanovení přejímací ceny Státním pozemkovým úřadem a její přezkoumání — Čís. 6189 —
1136
soudy. Zrušeno-li vyšší stolicí usnesení prvého soudu a nařízeno mu, by řízení doplnil a znovu rozhodl, není prvý soud oprávněn zrušiti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
(Rozh. ze dne 28. července 1926, R I 535/26.)
Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí čís. sb. 4977. Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) po té rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o přejímací ceně zrušil. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by ve smyslu rozhodnutí čís. sb. 4977 (R I 354/25) sám provedl doplňovací řízení.
Důvody:
Jde-li o obyčejné vyvlastnění, jest dle příslušných zvláštních předpisů pravidlem, že o náhradě za vyvlastnění nemovitosti rozhodují soudové v pořadu stolic. Tuto činnost bylo lze soudům přikázati, protože případů vyvlastnění je celkem poměrně málo a nejsou jí tedy tak značně zatíženy, by to rozhodujícím způsobem na váhu padalo. Oproti tomu práce spojené se stanovením přejímací ceny v záborové agendě pozemkové, ježto jde o komplexy veliké a hospodářsky značně složité, a počet případů jest velmi značný, byla by soudy velice zatížila, takže nebylo lze očekávati, že by ji zmohly s danými silami: proto zákonodárce shledal účelnějším pracemi těmi pověřiti orgán, jemuž provádění pozemkové reformy svěřeno, Státní pozemkový úřad, jenž při své odborné kvalifikaci a zapracovanosti ve věcech pozemkové reformy na základě svých zkušeností bohatou praxí nabytých bude s to, snáze a lépe úkolu tomu vyhověti, to tím spíše, když se tím celá sem spadající agenda soustředí v jedněch rukou, takže praxe bude se vyvíjeti jednotně, což by se nedalo mysliti, kdyby agenda ta přikázána byla čtyřem sborovým soudům v §u 46 (2) náhr. zákona jmenovaným (Praha, Brno, Bratislava, Užhorod), nebo dokonce vůbec soudům krajským a sedriálním. Ale ovšem, poněvadž Státní pozemkový úřad jest zároveň v přejímacím řízení stranou, muselo jeho rozhodování podrobeno býti kontrole, která v souhlasu se stávající zákonodárnou praxí ukládající jurisdikci ve věcech stanovení náhrady za vyvlastněné nemovitosti soudům, svěřena byla třem soudním stolicím v §u 46 (2) náhr. zák. vyjmenovaným tím způsobem, aby ji vykonávaly pořadem stížnosti v řízení nesporném. Tak jsou tu vlastně čtyři stolice, z nichž prvou jest Státní pozemkový úřad, tedy úřad správní, ostatními třemi pak sborové soudy všech tří stolic, všech tří pro důležitost věci, ježto jde o majetek veliký, často milionový. Jest otázkou, když zákon o tom nemá předpisu, jak předsejíti, když ta která soudní stolice shledá řízení neúplným a tudíž doplnění potřebným. Tak hned, když by potřebu doplnění shledala již první soudní stolice, zemský soud, zda má doplnění provésti sama, či zda může Státnímu pozemkovému úřadu rozhodnutí jeho zrušiti a jemu — Čís. 6189 —
1137
doplnění a nové rozhodnutí naříditi, nebo, shledala-li neúplnost teprv stolice druhá nebo třetí, zda může zrušiti pouze rozhodnutí nižších soudních stolic a doplnění jim uložiti, či může-li zrušiti až také rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a další šetření a nové rozhodnutí jemu naříditi. Jde o řízení nesporné, v němž jest ustálenou praxí, že vyšší stolice učiní v té otázce opatření, jež se jeví nejvhodnějším, neboť umění řízení nesporného záleží právě v tom, nalézti, pokud tu není přímého zákonného poukazu, právě to nejúčelnější, co nejkratší cestou povede k žádoucímu bezpečnému cíli. Tak může vyšší stolice nižší stolici její usnesení zrušiti a doplnění a nové rozhodnutí jí uložiti, může však také, ač to činí řidčeji, potřebné doplnění napřed dáti provésti a potom teprv sama rozhodnouti, takže se jedno po případě dvě rozhodnutí nová ušetří. Co učiní, závisí od okolností případu, tolik však jest jisto, že nižší stolice musí se zachovati podle směrnice jí vyšší stolicí předepsané, takže když na příklad třetí stolice uložila zařízení doplnění a nové rozhodnutí stolici druhé, což se na př. v řízení s drobnými pachtýři vzhledem k předpisu posledního odstavce §u 17 požad. zákona o vlastních znalcích rekursního soudu často stávalo — nemůže tato to se sebe svaliti a první stolici její rozhodnutí zrušiti a nové naříditi, nýbrž musí se podle pokynu zachovati. Tak tomu bude vsak i ohledně Státního pozemkového úřadu, jakožto prvé stolice z oněch čtyř v řízení o přejímací ceně zákonem dosazených, jenže tu soud, bude-li jednati místo Státního pozemkového úřadu, bude muset dbáti předpisů pro tento úřad daných, tedy zejména dle §u 2 č. 5 nesp. pat. Tak zejména dojde-li na to provésti nějaký odhad, musil by jej buď dáti provésti Státním pozemkovým úřadem anebo, prováděl-li by jej sám neb dožádaným soudem, musil by přivzíti znalce Státního pozemkového úřadu (§ 41 (3) a (4) náhr. zák.). Dle těchto zásad Nejvyšší soud již v zrušovacím rozhodnutí shora ve výroku citovaném ze dne 28. dubna 1925 č. j. R I 354/25 (sb. n. s. č. 4977) uznal, že ježto rozhodnutí soudu o nálezu Státního pozemkového úřadu o ceně přejímací může býti jak povahy reformativní tak kasační, může soud rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nejen změniti, nýbrž nebyly-li vyšetřeny okolnosti pro vyměření ceny důležité, také zrušiti, ale nicméně sám ve výroku nešel tak daleko a nezrušil až i rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, nýbrž pouze rozhodnutí obou nižších stolic a uložil doplnění a nové rozhodnutí první soudní stolici, protože se mu to tak vidělo nejvhodnějším a nejúčelnějším. Stalo se tak proto, že jde jen o vyšetření správných katastrálních dat, čistého katastrálního výnosu a leda ještě také z části katastrální výměry, ale tato data dají se správně zjistiti dotazem soudu u příslušných úřadů výkazy katastrální vedoucích. Nejvyšší soud si to představoval tak, že prvý soudce takovým dotazem příslušná data zjistí, nebo, chtěl-li by co nejbezpečněji jíti před se, předvolá obě strany s tím, aby přinesly ony doklady, na základě nichž každá strana svá odchylná data tvrdí, porovnáním obojích že se dají skutečně rozdíly snadno konstatovati, po případě i věc hned, bude-li nepatrná, dohodou účastníků vyříditi, a ne-li, že soud uváděje odchylky a doklady k nim požádá příslušný úřad o vysvětlení a úřední správné udání dat. Místo toho však prvý soud vyzval zase jen Státní pozemkový úřad, aby mu předložil příslušné pomůcky a když Státní pozemkový úřad vyhověl, ale odchylky od údajů druhé strany tím odklizeny nebyly, na místo, by sám se hned obrátil ku zdroji pravého poznání, jak už původně učiniti měl, zrušil Státnímu pozemkovému úřadu jeho rozhodnutí, aniž by mu vůbec řekl, co má činiti, jak nesrovnalosti odstraniti, takže by Státní pozemkový úřad zase nevěděl, jak vše spraviti. Co tedy učinil prvý soud, není vůbec vhodným a nepovede k cíli, leda že by teprve Státní pozemkový úřad sám dovtípil se učiniti to, co soud sám učiniti nebo mu naříditi měl, avšak ani sám neučinil ani mu nenařídil, nehledíc ani k tomu, že se vůbec přenesl přes zdejší příkaz, aby potřebné šetření provedl sám. Jest tedy třeba, jak z tohoto formálního důvodu, tak z důvodu vhodnosti poukázati první soud změnou rozhodnutí obou nižších stolic na onen v zdejším rozhodnutí ze dne 28. dubna 1925 R I 354/25 daný příkaz, od něhož uchýliti se neobjevila se nižádná příčina, naopak, jen bude-li ho uposlechnuto, dojde co nejrychleji, protože nejpříměji, a také nejbezpečněji k cíli. Podotýká se, že ovšem je rozhodným stav v době převzetí (§ 43 (1) náhr. zák.), ale čistým katastrálním výnosem rozumí se dle §u 9 nař. čís. 53/21 výnos zapsaný v katastru daně pozemkové k 1. lednu 1914. Na námitky stěžovatele, které se netýkají formální otázky, zda má prvý soud věc provésti sám či provedení Státnímu pozemkovému úřadu uložiti, nelze vůbec odpovídati, poněvadž všecky otázky vyřízeny byly již zdejším rozhodnutím ze dne 28. dubna 1925 R I 354/25, vyjma tu jedinou tam pod III. 2) vyhraženou, takže nelze ani staré obnovovati ani nové, jakou na př. je otázka znalců v stížnosti rozebíraná, předkládati.

Citace:

č. 6189. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 99-102.