Čís. 6155.

Služební smlouvy zaměstnanců Státního nakladatelství jsou smlouvami soukromoprávními, avšak práva a povinnosti těchto zaměstnanců jsou upraveny stejně jako práva a povinnosti pragmatikálních státních zaměstnanců.
Nakladatelský přídavek, povolený výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. října 1920, čís. 57907, byl povolen dobrovolně a do odvolání.
(Rozh. ze dne 28. června 1926, Rv I 296/26.) — Čís. 6155 —
Žaloba, jíž domáhal se úředník Státního nakladatelství na Státním nakladatelství vyplacení t. zv. nakladatelského přídavku, jenž mu byl zastaven 1. květnem 1921, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozhodnutí sporu závisí na právním výkladu výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. října 1920, čís. 57 907. Kdežto odvolací soud uznal, že mimořádný, tak zvaný nakladatelský přídavek byl jím povolen nezávazně a do odvolání, trvá žalobce v dovolání na tom, že další vyplácení nakladatelského přídavku jest smluvním závazkem žalované strany, a že ministerstvo nebylo oprávněno jej o své újmě zrušiti. Dovolací soud nemůže, než schváliti výklad soudu odvolacího. Není sporno mezi stranami, že služební smlouvy zaměstnanců Státního nakladatelství jsou sice smlouvami soukromoprávními, že však práva a povinnosti těchto zaměstnanců jsou upraveny tak, jako práva a povinnosti pragmatikálních státních zaměstnanců. To došlo výrazu jmenovitě v zařadění úředníků do hodnostních tříd státních úředníků, při čemž jim podle předložených jmenovacích dekretů byly přiznány služební požitky státních úředníků téže hodnostní třídy se všemi přídavky a příplatky. K poskytnutí dalších výhod nebyla správa podniku smluvně zavázána, ale nebylo ovšem překážky, by jich buď dobrovolně neposkytovala neb nezavázala se k nim dodatečnou smlouvou. Takovou výhodou proti pragmatikálním státním zaměstnancům byl právě nakladatelský přídavek, povolený výnosem čís. 57 907/1920; z okolností pak, za kterých byl povolen, z jeho účelu a doslovu výnosu plyne, že byl povolen dobrovolně a do odvolání. Zaměstnanci Státního nakladatelství nepodali žádost o jeho povolení, nýbrž o poskytnutí ošacovacího příspěvku. Ministerstvo nemohlo tento příspěvek povoliti, bylo však ochotno poskytnouti žádané zlepšení požitků v jiné formě, a to ve formě mimořádného přídavku, kterým by byly částečně vyrovnány rozdíly mezi požitky zaměstnanců vlastního nakladatelství, vyměřené podle pravidel platných pro pragmatikální státní zaměstnance, a požitky zaměstnanců tiskárny, jež byly upraveny kolektivní smlouvou. Po opětovném jednání s důvěrníky o tom, zda by byli srozuměni s takovým vyřízením žádosti za ošacovací příspěvek, a o dalších jejich přáních v tomto směru, povolil ministr výnosem č. 57 907/1920, by byly »až na další opatření« vypláceny mimořádné přídavky k posavadním požitkům, a určil jejich výši. Slova »až na další opatření« mohou zajisté znamenati tolik, jako »do odvolání«, pak musí se však i takto vykládati, neboť jde o soukromoprávní poměr, pro nějž platí pravidlo §u 915 obč. zák., ustanovující, že jde-li o smlouvu, zavazující jednu stranu, pokládá se v pochybnostech za to, že si dlužník chtěl uložiti břemeno spíše menší než větší. Není v rozporu s tímto výkladem další ustanovení výnosu, že se přídavek bude poměrně snižovati, budou-li celkové platy zaměstnanců tiskárny všeobecně sníženy. Ustanovení, že se přídavky povolují až na další opatření, nesouvisí nijak s ustanovením o poměrném snižování výše přídavků. Tímto ustanovením bylo vysloveno pravidlo, že, pokud — Čís. 6155 —
budou přídavky trvati, bude jejich výše záviseti na výši platů zaměstnanců v tiskárně. Ustanovením, že se přídavky povolují až na další opatření, vyhradilo si ministerstvo právo, je odvolati podle své vůle bez ohledu na případné změny v platech zaměstnanců tiskárenských. Rozdíl požitků u zaměstnanců obojího druhu nezávisel jenom na změnách v požitcích zaměstnanců tiskárny, nýbrž také na změnách v řádných požitcích zaměstnanců nakladatelství. Když zákonem ze dne 25. listopadu 1920, čís. 625 sb. z. a n. byly zaměstnancům nakladatelství zvýšeny požitky povolením měsíční nouzové výpomoci, nastala podstatná změna poměrů, za kterých byl povolen mimořádný nakladatelský příspěvek a lze pochybovati o tom, že by bylo vůbec došlo k žádosti o ošacovací příspěvek а k povolení nakladatelského přídavku, kdyby byl býval zákon vydán dříve. Musí býti pokládáno za to, že výhrada, »až na další opatření« byla učiněna právě se zřetelem na možnost takové změny poměrů, opravňovala proto ministerstvo, zrušiti nakladatelský příspěvek bez ohledu na to, zda platy zaměstnanectva tiskárny byly všeobecně sníženy. Žalobce snaží se dovoditi, že výnos č. 57 907/1920 není správním aktem, nýbrž pouhým prohlášením strany, učiněným za účelem provedení úmluvy, ujednané ministerstvem s důvěrníky zaměstnanců, myslí tedy, že jeho právní účinnost nemůže býti posuzována podle obsahu výnosu, nýbrž podle obsahu úmluvy. Dovolání ocitá se při tom nejen v rozporu se skutkovými předpoklady odvolacího soudu, které nebyly napadnuty a musí zůstati základem rozhodnutí i dovolacího soudu, totiž, že jednání důvěrníků s ministerstvem bylo pouhým nezávazným rozhovorem, při čemž byla projevena a na vědomost vzata přání zaměstnanců, a že teprve ministerským výnosem bylo o přídavku rozhodnuto, nýbrž i v rozporu se svým vlastním tvrzením, že ujednání důvěrníků s ministerstvem stalo se účinným teprve schválením ministra. Ujednání bylo pro státní nakladatelství závazným pouze do té míry, do které bylo zodpovědným ministrem schváleno, míru tu však lze posouditi právě jenom z vydaného o tom výnosu. Jím bylo rozhodnuto příslušným správním úřadem o věci, spadající do oboru jeho působnosti, nelze proto pochybovati o tom, že jest správním aktem ve vlastním slova smyslu. Dovolání tvrdí, že i takový správní akt jest, když nabyl právní moci bez souhlasu strany, která z něho nabyla práv, nezměnitelným, a že proto jest ministerstvo výnosem č. 57 907/1920 posud vázáno. S tím možno bez výhrady souhlasiti potud, pokud se nepřehlíží, že obsah práva, nabytého správním aktem jest určen právě tímto aktem. Jestliže jím bylo právo uděleno jenom dočasně nebo do odvolání, nemůže pouhá právní moc správního aktu změniti je v právo trvalé a neodvolatelné.

Citace:

č. 6155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 28-30.