Čís. 6591.

Rozsudek, uznávající nemanželského otce povinným, platiti dítěti výživné, není zmatečným ani právně vadným proto, že neobsahuje ve výroku zjištění nemanželského otcovství žalovaného, pakli podle smyslu svých rozhodovacích důvodů řeší tuto otázku způsobem kladným, odvolávaje se na obsah žaloby, který pro nedostavení se žalovaného musel platiti za pravdivý.
Povinnost tuzemského nemanželského otce, platiti výživné dítěti, cizozemci, jest posuzovati podle práva tuzemského.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1926, Rv I 1326/26.) Nezletilý žalobce, příslušník říšskoněmecký, domáhal se na tuzemci placení výživného z důvodu nemanželského otcovství. Procesní soud prvé stolice rozsudkem pro zmeškání uznal žalovaného povinným platiti výživné čtvrtletně 75 zlatých marek. V odvolání napadl žalovaný výši vyživovacích příspěvků. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, maje za to, že právní poměr mezi nemanželským dítětem a jeho otcem jest posuzovati podle zákona toho státu, k němuž náleží matka v době narození dítěte, jež v tomto případě byla příslušnicí říšskoněmeckou.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného potud, že ho uznal povinným platiti žalobci pouze 80 Kč měsíčně.
Důvody:
Dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §u 503 čís. 2 až 4 c. ř. s. S hlediska dovolacího důvodu podle čís. 2 vytýká dovolatel rozsudku zmatečnost aneb aspoň takovou neúplnost, k níž prý jest přihlédnouti z povinnosti úřední proto, že v rozsudkovém výroku není zvlášť rozhodnuto o otázce jeho otcovství k nezletilému žalobci, neboť prý jen za toho předpokladu, že uznán jest za otce, může býti podle zákona odsouzen k placení výživného, ježto jenom za tohoto předpokladu zákon tuto povinnost stanoví. Námitka tato jest neoprávněna. I když rozsudečný výrok neobsahuje zjištění otcovství žalovaného, není tím rozsudek zmatečný a ani vůbec právně vadný. Otázka otcovství jest arciť předurčující pro žalobní nárok na placení výživného, avšak tuto předurčující otázku řeší rozsudek soudu prvého podle smyslu svých rozhodovacích důvodů způsobem kladným, odvolávaje se na obsah žaloby, který pro nedostavení se žalovaného pro soud první stolice musel platiti za pravdivý (§§ 396 a 442 c. ř. s.). Pokud jde o výživné, jest dovolání dáti za pravdu, že napadený rozsudek není si jasný o tom, kterého práva na tuto spornou věc jest použíti a že jest i potud nesprávný, že povinnost žalovaného k placení výživného posuzuje podle předpisu občanského práva říšskoněmeckého z toho důvodu, že nezletilý žalobce požívá tamního státního občanství. Povinnost ku placení výživného bylo posuzovati jakožto věc spočívající na právu rodinném podle tuzemského zákonodárství (viz sb. čís. 3885) a dle toho vyměřiti výživné podle hospodářské mohoucnosti žalovaného a nikoliv podle životního postavení matky, jak to nižší soudy vzhledem na právo říšskoněmecké činí, a důsledně stanoviti výživné to ve měně v tuzemsku platné. Žaloba neobsahuje sice ničeho o majetkových a výdělečných poměrech žalovaného, co by mohlo sloužiti za základ pro vyměření výživného, nicméně mohl však první i odvolací soud podle obsahu žaloby důvodně předpokládati, že žalovaný jest aspoň osobou k výdělku způsobilou, a již tato okolnost stačí úplně, by uložena byla povinnost ku placení výživného, přiměřeného této jeho obecné výdělečné způsobilosti. Za takové přiměřené výživné pokládati jest 80 Kč měsíčně a v tomto směru bylo tedy dovolání vyhověti a rozsudky nižších soudů změniti ve smyslu shora naznačeném.

Citace:

č. 6591. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 843-844.