č. 7016.
Známky: I. * Min. obch. nemůže důkaz chranitelkou známky nabídnutý o tom, že se známka vžila (odst. 2. § 1. známk. zák. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. — čl. I. známk. novely ze 17. března 1913 č. 65 ř. z.), odmítnouti jedině proto, že důkaz ten je provenience cizozemské. — II. Dovolává-li se strana vůči pochybnostem úřadu o distinktivitě známky toho, že známka, třebas je sama o sobě nedistinktivní, se vžila, je úřad povinen, konati o tom sám další šetření.
(Nález ze dne 10. ledna 1928 č. 223.)
Prejudikatura. Boh. A: 422/20, 1313/22.
Věc: Firma Naamlooze Vennootschap Societeit voor Chemische Industrie v Katwijku aan Zee (adv. Dr. Rich. Wertheimer z Prahy) proti ministerstvu obchodu o ochrannou známku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro ne zákonnost.
Důvody: Pro st-lku byla zapsána u mezinárodního úřadu v Bernu dne 2. června 1924 pro výrobky farmaceutické známky S. C. J. K. Výnosem z 11. srpna 1924 odepřelo min. obch. ochranu této známky pro oblast čsl. republiky s tímto odůvodněním: Známku tvoří výlučně písmena S. C. J. K.; jest tedy nedistinktivní a jest vyloučena ze zápisu podle ustanovení § 1 známk. zák., resp. čl. 6 č. 2 pařížské smlouvy z 20. března 1883, neprokáže-li chranitelka věrohodným způsobem, potvrzením odborových korporací, účty, objednávkami a pod., že značka taková jest v příslušných kruzích všeobecně považována za značku (podle § 1 zák. ze 17. března 1913 č. 65 ř. z.). V řízení na to zahájeném snažila se st-lka podati žádaný průkaz jednak tím, že předložila objednávky dvou tuzemských firem a navrhla důkaz výslechem řady tuzemských svědků, jednak že předložila osvědčení o tom, že její známka se vžila, řadou dopisů firem zahraničních a konečně že navrhla, aby bylo žal. úřadem vyžádáno dobrozdání grémia lékárníků případně drogistů a obch. komory v Praze. Výnosem z 30. září 1925 uložilo min. st-lce, aby právě zmíněná dobrozdání si opatřila sama pod preklusí do 30. listopadu 1925. Podáním ze dne posléze zmíněného oznámila st-lka, že dobrozdání si nemůže jako soukr. strana opatřiti a navrhla opětně s poukazem na nál. Boh. A 1313/22, aby byla vyžádána žal. úřadem.
Nař. rozhodnutím na to vydaným vyslovil žal. úřad, že ochranná známka úvodem zmíněná má bytí úplně vyloučena z ochrany pro území čsl republiky a to z důvodu čl. 6 č. 2 pařížské unijní smlouvy z 20. března 1883, resp. § 1 znám. zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. a čl. 1. zák. ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. V důvodech uvedeno toto: Známku tvoří výlučně písmena S. C. J. K., jest tedy nedistinktivní a jest vyloučena ze zápisu podle ustanovení § 1 zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., resp. čl. 6 č. 2 pařížské smlouvy z 20. března 1883, ježto chranitelka neprokázala věrohodným způsobem, že značka ta jest v tuzemských kruzích všeobecně považována za značku zboží pocházejícího z podniku st-lky. St-lka sice předložila objednávky dvou pražských firem, v nichž jest objednáno zboží pod zmíněnou značkou, objednávky nebyly však vzhledem k jich počtu uznány za dostatečný průkaz o vžití se známky. Další průvodní prostředky předložené chranitelkou k žádanému průkazu rovněž nepostačují, ježto se zde jedná o otázku, zda se známka vžila v tuzemsku, a předložená osvědčení pocházejí od firem cizozemských. Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, řídil se nss těmito úvahami :
Žal. úřad opomenul v řízení předcházejícím jeho rozhodnutí provésti důkaz o vžití se známky, o níž tu spor, šetřením konaným u obch. komory a grémií lékárníků a drogistů přes to, že mu st-lka oznámila, že dobrozdání těchto korporací nemůže jako soukr. strana získati a že proto žádala, aby je min. opatřilo samo.
Tento postup žal. úřadu nelze uznati formelně správným. Okolnosti/ o nichž mluví § 1 odst. 2 známk. zák., jsou takového rázu, že zpravidla bude je možno bezpečně zjistiti jedině šetřením provedeným úřadem, a nelze proto srovnati s duchem zákona, jestliže úřad průkaz okolností těch uvaluje výlučně na stranu domáhající se ochrany známky. V tom smyslu bylo již také v nál. Boh. A. 422/20 zdůrazněno, že zák. neposkytuje opory pro názor, že jest výhradně povinností strany, aby předložila doklady o nazírání obch. kruhů svědčící dinstinktivnosti známky, jest tedy povinností úřadu, aby sám konal další šetření, když se strana proti jeho pochybnostem jí oznámeným o distinktivitě známky dovolávala toho, že ta která známka, byť sama o- sobě nebyla distinktivní, nabyla distinktivity podle čl. 1 zák. č. 65/1913. Tento právní názor vyslovil nss také v nál. Boh. A. 1313/22.
V daném případě žádala st-lka opětně na žal. úřadě, aby šetření takové konal, a to dotazem u obch. komory v Praze a grémií lékárníků, případně drogistů a uvedla výslovně, odvolávajíc se právem na nál. po- sléze citovaný, že si nemůže jako soukr. strana dobrozdání jmenovaných korporací opatřiti. Žal. úřad byl proto povinen žádání tomu vyhověti a zavésti řízení zákonem požadované a stranou navrhnuté. Neučinil-li tak, zůstalo řízení předcházející nař. rozhodnutí v podstatném směru kusým a vytýká-li to stížnost, nelze jí upříti důvodnost. Než nař. rozhodnutí odporuje zákonu též po stránce věcné. Žal. úřad odepřel totiž přihlédnouti k důkazům, nabídnutým st-lkou ve smyslu 2. odst. § 1 zák. č. 19/1890 ve znění čl. 1 zák. č. 65 z r. 1913 a ve smyslu čl. 6 č. 2 odst. 2. pařížské svazové smlouvy z 20. března 1883 v úpravě washingtonské — doklady pocházejícími od zahr. firem z důvodu, že jde toliko o řešení otázky, zdali se sporná známka vžila v tuzemsku, kdežto předložená osvědčení pocházejí od firem cizozemských. Žal. úřad má patrně za to, že průkaz o vžití určité známky v tuzemsku nutno podati bezvýminečně doklady původu tuzemského . Tento právní názor nelze srovnati s obsahem norem shora dotčených. Podle ustanovení odst. 2. § 1 známk. zák. ve znění zák. č. 65/1913 jest pro posouzení otázky sporné rozhodným hledisko zúčastněných kruhů obchodních. Zdali příslušníci těchto kruhů obchodních jsou tuzemci či cizozemci, nepadá po zákonu na váhu a není proto úřad oprávněn důkaz o vžití známky odmítnouti jako nezpůsobilý jedině proto, že jest provenience cizí. Učinil-li to žal. úřad v daném případě, porušil tím na újmu st-lky zákon.