Č. 7207.

Státní občanství. — Řízení správní: * Osobu, která ve smyslu § 2 zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb. a § 5 vl. nař. z 21. března 1919 č. 154 Sb. složila slib po 16. červenci 1920, nelze, i když tento slib byl příslušným úřadem uznán za slib složený včas po odpadnutí nepřekonatelné překážky, pokládati za zaměstnance stavšího se skutečným úředníkem, nebo zřízencem ve smyslu § 1 č. 4 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
(Nález ze dne 11. dubna 1928 č. 9170).
Prejudikatura: Boh. A 4353/25.
Věc: Pavel St. v P. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost jednak se odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — — — —
Odvolávaje se na nález Boh. A 4353/25, obrátil se st-l na min. vnitra podáním z 30. května 1925, v němž, broje proti sdělení řiditelství čsl. stát. drah v Olomouci, že toto řiditelství nepokládá st-le za def. zaměstnance, uvedl v podstatě toto: Jest def. zřízencem státních drah od 8. června 1909 a koná svoji službu od roku 1913 v Bohumíně, kde jej také zastihl převrat, až do dnešního dne. Po převratu služ. přísahy nesložil, poněvadž opatřením tehdejšího velitele čsl. vojska bylo složení přísahy odloženo až do rozhodnutí otázky těšínské plebiscitem. Po skončení plebiscitu složil přísahu, jakmile mu k tomu byla dána příležitost, a to jako ostatní zaměstnanci koncem srpna 1920. Protokol o tom byl zaslán řiditelství stát. drah v Olomouci, jež, nečiníc námitek, vzalo složení přísahy na vědomí a jednalo se st-lem jako s def. zaměstnancem čsl. státních drah. Byla mu proto také na základě zák. č. 222/20 propočtěna služ. doba, a byl také zařazen mezi podúředníky. Toto propočtení a zařazení nebylo by možné, kdyby nebyl uznán za def. zaměstnance čsl. stát. drah. St-l nebyl také nikdy vyrozuměn o tom, že za takového zaměstnance není pokládán. Pro případ, že by železniční správa namítala, že přísaha st-lova byla složena opožděně, uvedl, že přísahu složil, jakmile byl k tomu vyzván, a že před tím nebyla mu k tomu dána železniční správou příležitost. Ostatně řiditelství čsl. stát. drah v Olomouci proti složení přísahy ničeho nenamítalo a nezaslalo záležitost k rozhodnutí. min. žel., jak k tomu bylo dle výn. min. žel. z 3. dubna 1919 povinno, kdyby o řádnosti přísahy mělo pochybnosti. Z toho jest patrno, že složení přísahy bylo řiditelstvím pokládáno za pravoplatné a zákonné. Trvá proto st-l na tom, že se stal po 28. říjnu 1918 def. stát. zaměstnancem a má nárok na udělení čsl. stát. občanství. Pro případ, že by tento jeho nárok nebyl uznán, žádal st-l, aby mu čsl. státní občanství bylo dobrovolně uděleno.
Vzhledem k nahoře uvedenému nálezu nss-u požádalo min. vnitra min. žel. o vyjádření, zda st-l byl či nebyl ustanoven jako def. zřízenec čsl. železnic, pokud se týče o konkrétní rozhodnutí v tom směru, se zřetelem k ustanovení zák. č. 74/19. — K tomuto dožádání zaslalo min. žel. min. vnitra výměrem z 22. května 1926 opis dekretu z 22. května 1926, adresovaného st-li a majícího toto znění: »Min. žel., dohodnuv se s min. vnitra, rozhodl podle § 5 nař. vl. z 21. března 1919 č. 154 Sb., že Vaší přihlášce a výkonu slibu podle zák. ze 7. února 1919 č. 74 Sb. v řádné lhůtě od 1. do 30. dubna 1919 zabránila nepřekonatelná překážka. Podle toho uznává se Váš slib věrnosti z 29. srpna 1920 za slib zavčas vykonaný po zániku nepřekonatelné překážky«. — Zasílajíc min-u vnitra opis tohoto dekretu poznamenalo min. žel., že dle jeho názoru byl st-l převzat do def. služeb čsl. stát. drah dnem 29. srpna 1920.
Nař. výrokem vyslovilo pak min. vnitra, že rozhodujíc znovu o st-lovu odvolání, neuznává st-le za čsl. stát. občana podle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, poněvadž podle tohoto ustanovení jsou státními občany čsl. ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci býv. mocnářství Rak.-uh. mimo území republiky čsl. a stali se přede dnem účinnosti tohoto zák., t. j. před 16. červencem 1920, skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. stát. ústavu nebo podniku, st-l však podle sdělení min. žel. z 22. května 1926 byl převzat do def. služeb čsl. stát. drah teprve dnem 29. srpna 1920, kdy složil slib věrnosti. Pokud jde o žádost st-lovu o udělení čsl. stát. občanství, vyslovilo min. vnitra, že zrušuje rozhodnutí zsp-é z 26. října 1923 a ukládá jí, aby st-li nyní čsl. stát. občanství udělila.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil: — — — — — —
Kdežto žal. úřad, přihlížeje k dekretu min. žel. z 22. května 1926, vychází z názoru, že st-l se stal skutečným zaměstnancem čsl. stát. drah teprve dnem, kdy po zániku překážky svůj slib složil, totiž dnem 29. srpna 1920, hájí st-l názor, že byl-li jeho slib, složený dne 29. srpna 1920 uznán za slib složený včas po zániku nepřekonatelné překážky, jest ke slibu tomu hleděti, jako by byl složen ve lhůtě, jež pro něj byla stanovena §em 1 zák. č. 74/19 a §em 1 vl. nař. č. 154/19, t. j. nejpozději dne 30. dubna 1919 a že proto st-le sluší pokládati za skutečného zaměstnance čsl. stát. drah již ode dne 30. dubna 1919 a nikoliv teprve ode dne skutečného slibu, pročež nutno, prý st-le pokládati za osobu, která se stala skutečným zaměstnancem čsl. stát. podniku již přede dnem 16. července 1920 a má prý proto nárok, aby bylo uznáno, že jest čsl. stát. občanem z důvodu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20.
Aby mohla býti tato námitka správně posouzena, jest třeba ujasniti si dosah a význam ustanovení § 1 č. 4 cit. úst. zák. Předpis tento stanoví, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 ti, kdo ...... stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci ...... některého čsl. státního podniku. — Ze skutečnosti, že toto ustanovení jest zařazeno v oddílu I s nadpisem: »Kdo jsou skutečnými státními občany čsl.«, na rozdíl od oddílu II. s titulem. »Nabývání a pozbývání čsl. stát. občanství« a z další korespondující skutečnosti, že úvodní věta § 1, vztahujcí se ovšem i k odstavci 4 praví, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 ti, kdo .... atd., jest patrno, když v obou cit. větách užívá se slova »jsou«, že ustanovení § 1 č. 4 obsahuje předpis, normující nabytí čsl. státního občanství ex lege na základě předpokladů, které tu byly již v době, kdy úst. zákon nabyl účinnosti, a nemůže býti pokládán za předpis, normující nabytí čsl. stát. občanství na základě předpokladů, které teprve v budoucnosti nastanou, třeba jejich účinek by mohl býti retrotrahován zpět do doby před 16. červencem 1920. Neboť předpisem tím chtěl zákonodárce dle stavu, jaký tu právě byl v den účinnosti zákona, prohlásiti určité osoby za čsl. stát. občany, měl tedy okruh osob, prohlášených jím za čsl. státní občany býti jím vymezen právě dnem účinnosti zákona, aniž mohl býti později rozšířen.
Musily proto v osobě, jež dovozuje svoje čsl. státní občanství z ustanovení § 1 č. 4, tvrdíc, že stala se skutečným zaměstnancem čsl. stát. podniku přede dnem 16. července 1920, býti již v den 16. července 1920 splněny všechny skutečnosti, podmiňující existenci skutečného služ. poměru k čsl. státu ve smyslu právě cit. ustanovení.
Ke skutečnostem těm v případě st-lově náleží, jak i stížnost sama uznává, složení slibu dle zák. č. 74/19, neboť, dokud st-l tohoto slibu nesložil, nevstoupil v trvalý def. poměr k čsl. státu dle cit. zák. — Nesložil-li však st-l tohoto slibu do dne 16. července 1920, nebyl ještě v den účinnosti úst. zák. č. 236/20 skutečným zaměstnancem čsl. státního podniku. Poněvadž pak, jak výše vyloženo, jen ony osoby staly se dle § 1 č 4 úst. zák. č. 236/20 čsl. státními občany, které již dne 16. července 1920 v onom skutečném služ. poměru ke státu čsl. byly, jest pro posouzení st-lova nároku na uznání čsl. stát. občanství dle cit. ustanovení úst. zák. nerozhodno, zda stal se skutečným zaměstnancem čsl. podniku teprve později, avšak s účinkem od doby den 16. července 1920 předcházející, neboť osob těchto, jak plyne z toho, co předem bylo řečeno, ustanovení § 1 č. 4 úst. zák. se netýká.
Pak ovšem jest lhostejno, zda dodatečné složení slibu, jež uznáno bylo za včasné po odpadnutí nepřekonatelné překážky, jeví ve služebním poměru st-lově skutečně zpětné účinky, či nikoliv, a netřeba se touto otázkou vůbec zabývati.
Ježto pak předpokladem pro čsl. stát. občanství dle ustanovení § 1 č. 4 cit. úst. zák. jest existence skutečného služ. poměru k čsl. státu přede dnem 16. července 1920, tedy fakt, že takový služební poměr tu skutečně byl, jest nerozhodno, zda státní správa železniční pokládala st-le za skutečného zaměstnance již před tím, než svůj slib složil, a nemůže st-l z tohoto nazírání státní železniční správy pro svůj nárok na státní občanství čsl. ničeho dovozovati.

Citace:

č. 7207. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 545-548.