Č. 7106.

Zaměstnanci státní: * Státní úředník, který před účinností zák. č. 103/1926 byl dán na dovolenou s čekatelným, nemá při pozdějším přeložení na dočasný odpočinek dle § 76, odst. 1. č. 2. služ. pragmatiky nároku, aby mu odpočivné požitky byly vyměřeny dle platového zákona čís. 103/1926.
(Nález ze dne 27. února 1928 č. 4981/27.)
Věc: Viktor C. v P. proti ministerstvu financí stran přeloženi na dočasný odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem zfř v Praze z 8. dubna 1919 byl st-l ve smyslu § 80 odst. 2. služ. pragmatiky dán na trvalý odpočinek. Rozhodnutí min. fin. z 21. dubna 1920. jímž odvolání st-lovo ze zmíněného dekretu podané bylo zamítnuto, bylo nál. Boh. A 690/21 zrušeno pro vady řízení. Rovněž rozhodnutí min. fin. z 27. prosince 1922 o přeložení st-le na trvalý odpočinek dle § 80 odst. 2 služ. pragm. bylo nálezem Boh. A 1840/23 zrušeno, a to pro nezákonnost.
Výměrem zfř z 23. června 1923 bylo st-li sděleno, že ho min. fin. vynesením z 19. června 1923 dává podle § 73 služ. pragm. na dovolenou s čekatelným, poněvadž u něho nastaly okolnosti, které nepřipouštějí jeho další služ. činnost z důležitých ohledů služebních, které mu byly vynesením min. fin. z 5. května 1923 sděleny. Dalším výměrem zfř z 23. června 1923 bylo st-li sděleno, že min. fin. vynesením z 19. června 1923 zamítlo námitky st-lovy do vynesení min. fin. z 5. května 1923, resp. do výnosu zfř ze 14. května 1923 o úmyslu přeložiti st-le na dovolenou s čekatelným podle § 73 služ. pragm.
Výměrem zfř v Praze z 1. července 1926 bylo st-li sděleno, že ho zfř zamýšlí podle ustanovení § 76 č. 2 služ. pragm. přeložiti na dočasný odpočinek, ježto již od 1. července 1923, tudíž déle než tři roky, jest na dovolené s čekatelným a nebyl povolán k opětnému nastoupení služby. V námitkách ze 16. července 1926 uváděl st-l, že jest tělesně a duševně zdráv a služby schopen a odkazuje na nedostatek berních úředníků prosil o povolání k činné službě. Výměrem zfř z 18. srpna 1926 byl pak st-1 dle § 76 odst. 2. služ. pragm. dán na dočasný odpočinek, ježto již 3 roky jest na dovolené s čekatelným. Současně bylo st-li vzhledem k započítatelné služební době okrouhle 31 let na dobu dočasného odpočinku od 1. září 1926 přiznáno výslužné ve výměře 90,4% posledního služného 12780 Kč a započítatelného místního přídavku 1830 Kč, tedy výslužné ročních 13207 Kč 44 h vedle jednotného drah. přídavku. Na námitky st-lovv z 16. července 1926 nebyl vzat zřetel s tím odůvodněním, že ponechání, resp. povolání st-le do činné služby není podle výn. min. fin. z 19. června 1923 z důležitých důvodů služ. možné.
Odvolání st-lovo z výměru zfř z 18. srpna 1926 podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím jako bezdůvodné.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Dle § 76 č. 2 služ. pragm. má státní úředník z moci úřední býti přeložen na dočasný odpočinek, jestliže byl dán na dovolenou s čekatelným a do tří let nebyl povolán k opětnému nastoupení služby, pokud by snad v těchto případech nebyly dány předpoklady pro přeložení na odpočinek trvalý. Služ. pragmatika pojí tedy dle tohoto předpisu přeložení na dočasný odpočinek na dva předpoklady, a to: 1. že úředník byl dán na dovolenou s čekatelným, a 2. že do 3 let nebyl povolán k opětnému nastoupení služby.
Nějaký nárok dotyčného úředníka na to, aby do služby byl povolán, z předpisu tohoto dovoditi nelze. Z ustanovení § 74 odst. 3. služ. pragm. sice plyne, že úředník daný na dovolenou s čekatelným může kdykoliv býti povolán, aby nastoupil službu, leč předpis tento dává toliko úřadu možnost povolati jej k výkonu služby, nedává však úředníku právního nároku na opětné povolání k výkonu služby. Ježto pak ani z jiných předpisů nelze dovoditi právní nárok úředníka na dovolené s čekatelným na opětné povolání k výkonu služby, nutno uznati, že nároku takového vůbec není. Třebaže dle § 82 služ. pragm. má úředník právo proti zamýšlenému přeložení na odpočinek z moci úřední podati námitky, a třebaže úřad o námitkách těch má konati potřebná šetření, plyne přece jen z povahy věci, že úřad konati má šetření jen o takových námitkách, které se týkají okolností pro daný případ relevantních, že však není potřebí konati žádného šetření o okolnostech, které pro daný případ jsou bez jakéhokoliv právního významu.
St-l spatřuje nezákonnost v tom, že mu nebylo vyměřeno výslužné na podkladě platů upravených dle zák. č. 103/1926. St-l má za to, že čekatelné jeho, které slouží za podklad pro výměru výslužného, mělo býti vyměřeno dle nové úpravy platové podle zák. č. 103/26. ježto st-l z něho platí příspěvek pensijní, a že měl býti zařazen dle hodn. třídy a doby služby, t. j. od 6. března 1897, a měl mu býti vyplacen rozdíl služného od 1. ledna 1926. Tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Dle § 64 odst. 1 služ. pragm. jest odpočivné požitky vyměřiti na základě požitků, na které měl úředník nárok v době, kdy na odpočinek byl přeložen. Dle § 74 služ. pragm. má úředník na dovolené s čekatelným nárok na posledně brané služné, event. na normální odpočivné, jestli toto vyšší. Čas ztrávený v poměru dovolené s čekatelným včítá se při výměře odpočivných požitků. Placení pens. příspěvku z čekatelného má jen ten důvod, že se doba ztrávená na dovolené s čekatelným vpočítá do doby rozhodné pro výměru odpočivných požitků (§ 74 odst. 2. služ. pragm.). Pro otázku právního poměru dotyčného úředníka však jest placení pens. příspěvků okolností zcela nerozhodnou. Dle posledního odstavce § 74 mají se v ostatních směrech úředníci na dovolené s čekatelným posuzovati stejně jako úředníci na dočasném odpočinku (srov. na př. § 78). Podle toho má úředník na dovolené s čekatelným při eventuelním přeložení na dočasný odpočinek nárok na odpočivné požitky podle služného, na které měl nárok v době, kdy byl dán na dovolenou s čekatelným. Že úředník na dovolené s čekatelným není úředníkem aktivním, plyne nejen z předpisu § 76 č. 2 služ. pragm., který mluví o povolání úředníka takového k opětnému nastoupení služby, nýbrž hlavně z cit. již § 74 posl. odst. služ. pragm., a dále i z předpisu § 198 plat. zák. č. 103/1926, podle něhož při povolání zaměstnance na dovolené s čekatelným k činné službě sluší postupovati stejně jako při reaktivaci úředníků v trvalé nebo dočasné výslužbě. O těchto pak stanoví cit. § zák. č. 103/1926, že úředníci tito se převedou při reaktivaci do nových platů podle pravidel pro převod do nových platů (§§ 166 až 197) podle stavu v den jejich odchodu do dočasné případné trvalé výslužby. Předpisy platového zákona o převodu do nových požitků mohou tedy jak na úředníky v trvalé nebo dočasné výslužbě, tak na úředníky na dovolené s čekatelným býti vztaženy toliko při jejich reaktivaci, resp. při povolání jich k činné službě, nikoli však tehdy, jestliže poměr dočasné výslužby se mění ve výslužbu trvalou nebo jestliže poměr dovolené s čekatelným se mění v dočasnou nebo trvalou výslužbu.
Pak ovšem st-l, který nebyl ani reaktivován ani k činné službě povolán, nemá nároku, aby mu odpočivné požitky byly vyměřeny na podkladě akt. platů upravených dle zák. č. 103/1926, a jest námitka svrchu uvedená bezdůvodná.

Citace:

č. 7106. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 339-341.