Č. 7366.

Pozemková reforma: Kdy může správní úřad podle § 22 zák. č. 118/20 prohlásili za neúčinné propuštění osoby, zaměstnané na zabraném majetku pozemkovém, ze služby?
(Nález ze dne 21. června 1928 č. 17.390).
Prejudikatura: Boh. A 3711/24, 6345/27.
Věc: Ondřej hrabě H. proti župnímu úřadu v Košicích (za zúč. Ed. Ch. adv. Dr. Jos. Šíma z Prahy) o propuštění Eduarda Ch. se služby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 6345/27 zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím odvolání st-le z rozhodnutí okr. úřadu ve Vranově, kterým byla zrušena výpověď daná st-lem jeho řediteli statků Eduardu Ch., a to z těchto důvodů: »V odvolání uvedené údaje, kterými se býv. řediteli velkostatku Eduardu Ch. přivlastňují takové činy, z nichž se vyvozuje hrubé zanedbávání povinností řádného hospodaření zaměstnavatelem a zákonem mu uložených, které jsou důvodem k výpovědi ze služby, jsou bezpodstatny, což dosvědčují tyto okolnosti: Okr. úřadem zjištěné a v jeho rozhodnutí uvedené důkazy nebyly odvolatelem vyvráceny. Tyto důkazy jsou potvrzeny rozsudkem trestních soudů, jimiž byl jmenovaný ředitel z žalob podaných u sedrie v Košicích pro různá obvinění, jež sloužila za podklad výpovědi ze služby, osvobozen a rehabilitován (rozhodnutí nejv. soudu č. III-421/1924-3). I následující doklady svědčí dále, že ředitel Ch. plnil svoje povinnosti zákonem mu uložené:
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost hájí právní názor, že ustanovení § 22 zák. č. 118/20 lze použíti jen tehdy, pakliže mezi výpovědí danou vlastníkem zabraného majetku zaměstnanci tohoto majetku a mezi tím, že zaměstnanec plnil povinnosti zákonem č. 118/20 uložené, jest příčinná souvislost. Ale na témže stanovisku stojí i žal. úřad, který v nař. rozhodnutí výslovně uvádí, že se v řízení dokázalo, že Ch. plnil svoje povinnosti cit. zákonem stanovené, a že ty (tedy plnění těchto povinností) byly důvodem jeho propuštění. Má tedy souvislost stížností žádanou za dánu.
Stížnost hájí ovšem dále názor, že ustanovení § 22 cit. zák. může platiti jen tehdy, stalo-li se propuštění jen proto, že zaměstnanec plnil své povinnosti zákonem uložené, a že jest proto nutno zjistiti, nebylo-li tu jiných důvodů pro propuštění. Ale žal. úřad zabýval se i touto otázkou a dospěl k závěru, že v daném případě takových jiných důvodů pro propuštění nebylo. Uvádí se přece v nař. rozhodnutí, že jest dokázáno, že okolnost, pro niž byla dána řediteli Ch. dle tvrzení st-lova výpověď, t. j. hrubé porušení povinností řádného hospodaření, jest bezpodstatná a bezzákladná. Z toho plyne, že právní nazírání žal. úřadu i stížnosti po těchto stránkách se kryje.
Pokud jde o rozsah povinností uložených i zaměstnanci na velkém zabraném majetku pozemkovém, stojí stížnost sama na stanovisku, že zaměstnanci jsou zodpovědní za řádné hospodaření a nesmějí hrubě porušovati povinnosti řádného hospodaření, že vedle toho jsou povinni závady se objevivší na vyzvání dozorčího orgánu hlásiti. Žádá pak stížnost, aby mezi tímto plněním povinností dle zák. č. 118/20 zaměstnancům uloženým a výpovědí byla příčinná souvislost, čili jinými slovy, aby okolnost, že zaměstnanec v oboru své působnosti vedl si tak, jak zákon to přikazuje, byla příčinou a důvodem výpovědi. Je-li tu taková kausální souvislost a je-li tedy důvodem výpovědi skutečnost svrchu uvedená, jest otázkou skutkovou. Její zodpovědění jest součástí skutkové podstaty, z níž úřad, rozhoduje dle § 22. cit, zák., vychází. Skutkovou podstatu může pak nss přezkoumati jen s hlediska § 6 zák. o ss.
St-l podle obsahu výpovědi zbavil Ch. jeho místa v důsledku zkušeností, jež učinil s jeho hospodařením jako ředitele, a v podání, jež učinil na okr. úřad, podrobně uvedl, v čem se Ch. proti správnému hospodaření provinil. Úřad 1. stolice vyslovil, že na závadách hlavní vinu nese st-l a proto důvod ten neuznal. V odvolání tvrdil st-l, že vše, co Ch-ovi vytkl a proč ho vypověděl, jest pravda a bylo dokázáno. Na tyto výtky odvolání reaguje nař. rozhodnutí tím, že zjištění okr. úřadu nebyla vyvrácena, což jest prý prokázáno trestním rozsudkem, jímž Ch. byl osvobozen z trest. činů za vinu mu kladených, jež st-l uvedl jako důvod výpovědi. Právem vytýká stížnost, že osvobozující rozsudek trest. soudu, který se zabýval jen otázkou, spáchal-li Ch. trestní čin, tedy lze-li mu přičítati zlý úmysl, nemůže míti vliv na otázku, zda Ch. v bodech mu st-lem vytknutých neporušil svých povinností. Všeobecné odůvodnění, že zjištění úřadu 1. stolice po této stránce nebylo vyvráceno odvoláním, jest tedy vadné, ježto tím ztížena byla straně obrana a nss-u odňata možnost, aby nař. rozhodnutí po této stránce přezkoumal. Pokud tedy žal. úřad vyslovuje, že důvod st-lem udaný jako důvod výpovědi jest důvodem pouze předstíraným, trpí výrok ten podstatnou vadou, t. j. kusostí a neúplností odůvodnění.
Úřad ovšem, nehledě k této negativní stránce, vyslovuje i positivně, že příčinou výpovědi bylo, že Ch. plnil povinnosti zákonem uložené. Tento výrok opírá žal. úřad o přípis přednosty obvodové úřadovny z 21. června 1924, adresovaný Ch-ovi. V přípise tom přednosta píše, že Ch. ví, že důvodem výpovědi byla pozemková reforma, t. j. jeho jednání s úřadem o postupu pozemků. Nehledě k tomu, že jde o subj. názor přednosty obv. úřadovny vyslovený v soukr. dopise, není obsah dopisu toho nijak rozhodný, poněvadž zák. č. 118/20 neukládá zaměstnanci velkostatku za povinnost, aby s úřadem jednal o postupu pozemků. Kdyby tedy i pravda byla, že byl st-l proto propuštěn, nepřicházela tu ochrana daná §em 22 cit. zák. v úvahu.
Úřad dovolává se dále přípisu obv. úřadovny z 16. ledna 1925, v němž se Ch-ovi potvrzuje, že oznámil stpú-u jisté závady. Stížnost tu namítá, že oznámení ta stala se z vlastního popudu Ch-ova a tvrdí, že taková samovolná oznámení vybočují z mezí povinností zaměstnancům stanovených v § 7 cit. zák. a nemohou prý proto býti důvodem ochrany §22.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 3711/24 právní názor, že ochrany dle § 22 zák. č. 118/20 nepožívá zaměstnanec na zabraném majetku, který učinil oznámení o závadách hospodářských na majetku zabraném, aniž k tomu byl vyzván dozorčí osobou. Byl by tedy tento dopis pro spornou otázku relevantní jenom tehdy, kdyby jím bylo zjištěno, že uvedená tam oznámení stala se k vyzvání dozorčí osoby. To však z přípisu onoho patrno není. Žal. úřad, ač běží o okolnost relevantní, nevyšetřil za účasti stran, zda Ch. oznámení ta učinil z vlastního popudu či na vyzvání osoby dozorčí. V tom spočívá podstatná vada řízení.

Citace:

č. 7366. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 851-853.