Čís. 10266.

Přisoudil-li procesní soud prvé stolice žalobci proti žalovanému a žalovanému proti žalobci část útrat, nepouživ předpisu § 43 c. ř. s. o poměrném rozdělení útrat sporu, žalovaný si do útratového výroku nestěžoval, kdežto útratový výrok proti žalobci nenabyl dosud právní moci, jest žalobce oprávněn vésti proti žalovanému exekuci k vydobytí své útratové pohledávky.
(Rozh. ze dne 25. října 1930, R I 775/30). Rozsudkem ze dne 21. listopadu 1929 byl žalovaný uznán povinným zaplatiti žalobci 1040 Kč útrat sporu, žalobce pak byl uznán povinným, zaplatiti žalovanému 3.063 Kč 20 h útrat sporu. Žalovaný si do útratového výroku nestěžoval, žalobce podal odvoláni a do potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dovoláni, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Návrhu žalobce, by mu byla povolena exekuce k vydobyti přisouzených útrat 1.040 Kč, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Rozsudkem ze dne 21. listopadu 1929, na jehož základě byla exekuce povolena, byla žalovaná strana uznána povinnou, zaplatiti žalobkyni 1.040 Kč 40 h útrat sporu a zároveň žalobkyně uznána povinnou zaplatiti žalovaným 3.063 Kč 20 h útrat sporu. Tento útratový výrok, ačkoliv je v rozsudku dělen na dvě části, tvoří ve skutečnosti jeden celek, jehož části jest sloučiti a přihlížeti k výsledku, podle něhož jest žalobkyně povinna zaplatiti žalovaným na útratách sporu rozdíl mezi 3.063 Kč 20 h a 1.040 Kč 40 h. t. j. 2.022 Kč 80 h. To vyplývá z odůvodněni rozsudku, že se výrok o útratách opírá o § 43 c. ř. s. Podle prvého odstavce § 43 s. ř. s., který tu přichází v úvahu, buďte, když každá strana částečně zvitězí, částečně podlehne, náklady vzájemně zrušeny nebo poměrně rozděleny. Rozhodnuti o útratách sporu při takovém výsledku rozepře jest tedy jednotné a vyjadřuje výsledek porovnáni poměru vítězství a podlehnuti každé strany. Jest proto nerozhodno, že ve výroku rozsudku jest jen uvedeno, jakým způsobem soudce vypočítával, v jakém poměru má každá strana nahraditi odpůrci útraty, kdežto konečný výsledek tohoto výpočtu není uveden. Vzhledem k tomu, že vymáhající strana na útratách sporu podle rozsudku, jak jest mu rozuměti, nemá nic k pohledávání, není tu exekuční titul a bylo změnou napadeného usnesení návrh na povolení exekuce zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že tu není exekučního titulu, protože prý výrok o útratách v rozsudku ze dne 21. listopadu 1929 tvoří ve skutečnosti jeden celek, jehož obě části jest sloučiti a přihlížeti jen k početnímu výsledku. Výrok rozsudku, že žalovaná strana jest povinna zaplatiti žalobkyni na útratách sporu 1.040 Kč 40 h do 14 dnů pod exekucí, nebyl žalovanou stranou vůbec napaden, nabyl podle § 411 c. ř. s. právní moci a stal se vykonatelným. Naproti tomu není Sporné, že další výrok téhož rozsudku, pokud jím byla žalobkyně uznána povinnou zaplatiti žalované straně na útratách sporu 3.063 Kč 20 h, nenabyl dosud právní moci, ježto proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo žalobkyni podáno dovolání (§ 505 odstavec třetí c. ř. s.). Pochybil-li procesní soud prvé stolice při použití ustanovení § 43 c. ř. s. o poměrném rozdělení útrat sporu, bylo na žalované straně, nebyla-li s tím spokojena, by si proto stěžovala, a ježto tak neučinila, nemůže toto opomenutí napraviti rekursem, proti povolení exekuce. Její námitka, že by bylo nespravedlivé, kdyby musila vymáhanou částku útrat žalobkyni již nyní zaplatiti, není závažná, ana si to žalovaná strana zavinila sama, opomenuvši podati podle § 55 c. ř. s. rekurs proti rozhodnutí o náhradě útrat. Návrh na povolení exekuce opírá se o exekuční titul naznačený v § 1 čís. 1 ex. ř. a prvý soud právem exekuci povolil.

Citace:

č. 10266. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 608-610.