Čís. 10017.

Pojišťovací smlouva.
Nejde o »řídíce, nemajícího úředního povolení k jízdě« ve smyslu pojišťovacích podmínek, řídil-li někdo auto jen za souhlasu šoféra, nikoliv však z příkazu nebo za souhlasu majitele auta.
Majitel automobilu neručí pojišťovně za svého šoféra, nýbrž jen za zavinění při jeho výběru.
(Rozh. ze dne 21. června 1930, R I 386/30.)
Žalobce pojistil si u žalované pojišťovny osobní automobil. Do pojišťovacích podmínek byla vsunuta i tato doložka; »Změnou čl. 2 odst. b) všeobecných pojišťovacích podmínek poznamenáváme, že tato smlouva se týká i škod způsobených na silostroji svévolným nebo zlomyslným zasáhnutím nebo nepovolaným užíváním cizí třetí osobou a po smyslu všeobecných pojišťovacích podmínek i škod způsobených na gumových obalech a pneumatikách. Platnost tohoto pojištění jest podmíněna dodržováním policejních a zákonitých předpisů, pokud se týkají zacházení s automobily a s minerálními oleji.« Žalobce, vycházeje z názoru, že mu žalovaná pojišťovna ručí za škodu, již utrpělo auto, ač bylo řízeno třetí osobou, Milošem S-em, domáhal se na pojišťovně náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce domáhá se náhrady škody z nedodržení úmluvy ve smyslu § 1297 obč. zák., dovolávaje se na odůvodnění svého nároku zvláštních podmínek pojišťovací smlouvy. Při tom však poukazuje jen na znění odstavců I. a II. těchto pojišťovacích podmínek, aniž by je přiváděl do vztahu k odsí. III. těchze zvláštních podmínek, kde jest dále výslovně uvedeno, že platnost tohoto pojištění, rozšířeného, podmíněna jest dodržováním policejních a zákonných předpisů, pokud se týkají zacházení s automobily a s minerálními oleji. Žalovaná poukazuje na to, že před nehodou nebylo šetřeno těchto předpisů zákonných a policejních se strany žalobce, pokud se týče jeho šoféra a v důsledku toho že žalobci proti žalované z této pojišťovací smlouvy nárok nemohl vzniknouti. Soud, aniž by o tvrzených žalovanou zvyklostech připouštěl znalecký důkaz, žalobu zamítl, poněvadž škoda žalobci vznikla jen tím, že žalobcův šofér Stanislav N. nedodržel policejní předpis, svěřiv auto mladistvému, nezkušenému a nezkoušenému Miloslavu S-ovi k řízení a nechav ho jeti nedovolenou rychlostí, ačkoliv sám vedle seděl. Za jednání tohoto šoféra ručí však žalobce jako majitel auta a zároveň služební pán šoférův zejména při dopravním autu. V důsledku toho, an žalobce sám se své strany nedostál převzaté jím smluvní povinnosti, že bude dodržovati policejní zákonné předpisy o bezpečnosti dopravy autem, nemůže žádati na žalované plnění ze smlouvy. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Pravdu má odvolatel v tom, že se prvý soud nedovolává určitých zákonných ustanovení, hlavně v tom bodu, kde praví, že žalobce ručí za jednání šoféra N-a. Odvolací soud není toho názoťu, že jde o ručení žalobce v tom smyslu, že, když jeho šofér porušil platné předpisy o jízdě autem, platí to proti žalované pojišťovně jako by žalobce sám nesplnil pojišťovací smlouvu, takže z toho důvodu pak nastalá škoda by nebyla kryta pojištěním. Majitel auta ručí za šoféra, pokud jde o náhradu škody z provozu auta podle aut. zák. čís. 162/1908 ř. zák., po případě podle občanského zákona (§ 1315 obč. zák.), ale o tento případ v tomto sporu nejde. Tu jde o výklad pojišťovací smlouvy. Smlouva obsahuje kromě všeobecných pojišťovacích podmínek ještě podmínky zvláštní. Tyto ustanovují, že se smlouva týká i škod způsobených na silostroji svévolnými anebo zlomyslným zasáhnutím nebo nepovolaným užíváním cizí třetí osobou, a dále, že platnost tohoto pojištění jest podmíněna dodržováním policejních a zákonitých předpisů, pokud se týkají zacházení s automobily. Ve všeobecných podmínkách jest ustanoveno, že z pojištění jsou vyloučeny škody (nehledíc k případům § 2 b), což právě jsou případy ve zvláštních podmínkách zahrnuté) způsobené řidičem nemajícím úřední povolení k jízdě [§ 3 c)], dále v § 1 a) se praví, že se pojištění vztahuje na škody způsobené neúmyslně přivoděným úrazem, jako srážkou s pohyblivými neb pevnými předměty, převrácením neb pádem vozu, třeba byl takový úraz způsoben opomenutím řidiče. Z tohoto ustanoveni jest zřejmo, že řidičovo zavinění nevylučuje nároky majitele poškozeného vozu z pojišťovací smlouvy. Zavinění žalobcova řidiče N-a bylo ovšem zjištěno odsuzujícím rozsudkem trestního soudu, kterým N. i S. byli právoplatně uznáni vinnými pro přestupek § 431 tr. zák. Žalobce sám však nejednal protismluvně, neboť jako podnikatel osobní autodopravy, v jejímž provozu se nehoda stala, svěřil auto šoféru N-ovi, který byl úředně oprávněn vůz říditi; žalobce tedy zejména nejednal proti ustanovení posledního odstavce zvláštních podmínek ani proti předpisu § 3 c všeobecných pojišťovacích podmínek, an za zavinění šoféra, jak již uvedeno, podle pojišťovací smlouvy neručí, neboť právě pojištění vozu má jeho majitele zabezpečit! i proti škodám z opomenutí jeho řidiče. Ježto podle správného zjištění prvního soudu škoda Vzešla tím, že žalobcův šofér trpěl, by vůz řídil neoprávněný k tomu S., jde s hlediska žalobcova o škodu nastalou svévolným zasáhnutím a nepovolaným užíváním třetí osobou, kterýž případ podle smlouvy jest pojištěním kryt a který ostatně jest kryt již citovaným ustanovením § 1, že totiž ke škodě došlo hlavně zaviněním žalobcova šoféra N. Vyloučení nároku podle § 3 c) nenastalo, třebas S. nebyl oprávněn vůz říditi, ježto, jak uvedeno, v poměru mezi stranami řízení vozu S-em nepadá na vrub žalobce, který svěřil vůz oprávněnému řidiči, a u S-a právě šlo o případ zasažení třetí osoby, které se předpis § 3 c) netýká. Podle toho považuje odvolací soud právní posouzení věci v napadeném rozsudku za nesprávné a jest toho názoru, že žalobci přísluší nárok na náhradu v mezích pojišťovací smlouvy.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud neopírá svůj právní názor o ustanovení zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák., ani o § 1315 obč. zák., právem však vyslovuje, že nejde o ručení podle těchto předpisů, nýbrž, že rozhoduje obsah pojišťovací smlouvy a její výklad. Odvolací soud tuto smlouvu, všeobecné pojišťovací podmínky a zvláštní podmínky tvořící její podstatnou součást, vykládá správně. Nelze souhlasiti s rekursem, že Miloš S., jemuž žalobcův šofér Stanislav N. svěřil řízení pojištěného auta, »byl řidičem nemajícím úředního povolení k jízdě« ve smyslu § 3 c) všeobecných pojišťovacích podmínek, ana žalovaná ani netvrdila, že auto řídil z příkazu nebo za souhlasu jeho majitele, pokud se týče, že vlastník auta dovolil nebo trpěl, by šofér N. svěřoval řízení auta třetím osobám, a to snad i takovým, které nemají ani vůdčí list. Právem proto nazírá od- volací soud na Miloše S-a, jenž před nehodou řídil auto jen za souhlasu šoféra N-a, jako na »třetí cizí osobu, jež silostroje užívala nepovolaně«. Odvolací soud má pravdu i v tom, že pojištěním jsou kryty i škody zaviněné šoferem, a, pokud v této příčině dovolání odkazuje k tomu, že v § 1 a) všeobecných pojišťovacích podmínek jest použito slova »opomenutím«, jež se prý plně nekryje s pojmem^ »zavinění«, zapomíná na druhou větu § 915 obč. zák., podle níž při smlouvách dvoustranně závazných jest nejasný výraz vykládati na škodu toho, kdo ho použil. Ale odvolací soud vyložil správně i ustanovení zvláštních podmínek, že platnost tohoto — t. j. podle § 2 všeobecných pojišťovacích podmínek rozšířeného — pojištění jest podmíněna dodržením policejních a zákonných předpisů, pokud se týkají zacházení s automobily a s minerálními oleji, neboť žalobce, nejsa podle smlouvy povinen říditi auto sám, neručí žalované podle § 1313 a) obč. zák. za svého šoféra, nýbrž jen za zavinění při jeho výběru (srovnej také Ehrenzweig, System, Vídeň 1928 druhý svazek, prvá polovina. Das Recht der Schuldverhältnisse, § 337, IV, 3 strana 295 a zdejší rozhodnutí sb. n. s. čís. 482), a že se žalobce dopustil zavinění při výběru šoféra, sama žalovaná netvrdila. Podle toho jest rekurs bezdůvodný a nebylo mu proto vyhověno.

Citace:

Čís. 10017.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 121-124.