Čís. 10079.

Kupní smlouva, jíž nabyli manželé spoluvlastnictví k nemovitostem od třetí osoby, není, neměly-li strany, najmě prodatel, úmysl, upraviti jí majetkové poměry mezi manželi za trvání nebo po zrušení manželství, svatební smlouvou a nevyžaduje formy notářského spisu.
Formy notářského spisu nevyžaduje ani napotomní dohoda manželů, jíž se manželka vzdala práva k disposici se svým podílem na nemovitostech za života manželova.
(Rozh. ze dne 18. července 1930, Rv I 850/30.)
Nemovitosti, o něž tu jde, byly ve spoluvlastnictví manželů. Manželka zavázala se manželi ústně, že nebude disponovati svou polovicí nemovitostí, poněvadž by takováto disposice ohrozila hospodářskou existenci manželovu. Když napotom vedl manžel proti manželce spor o rozluku manželství, žalovala ho manželka o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem, tvrdíc, že manžel plní nedostatečně svou vyživovací povinnost, takže jest donucena realisovati svůj movitý majetek. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Doličujíc odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci, tvrdí odvolání, že ústní ujednání o vzdání se práva zpeněžení nemělo by prý právního významu. Strany rozepře kupními smlouvami koupily od předchůdců nemovitosti, o jichž zrušení práva vlastnického jde, a účelem koupí bylo, by žalobkyně po úmrtí žalovaného byla finančně zajištěna. Jde prý o smlouvy svatební a bylo prý k jich platnosti potřebí notářského spisu. Bylo-li k platnosti smluv potřebí notářského spisu, bylo prý samozřejmě potřebí notářského spisu též k ujednání o vzdání se žalobkyně práva zpeněžení polovice nemovitostí za živa žalovaného. Tato tvrzení odvolatelky jsou vlastně novotami v odvolacím řízení podle § 482 c. ř. s. nepřípustnými. Neboť žalobkyně ve sporu vůbec ani netvrdila, že smlouvy kupní, jimiž strany nabyly vlastnictví nemovitostí, i ujednání o vzdáni se práva zpeněžení, byly neplatné pro nedostatek notářského spisu. Žalobkyně ve sporu jen popírala, že ujednání namítané žalovaným bylo sjednáno. Nebylo proto ve sporu třeba zabývati se otázkou, zda ujednání to jest platným, nebyvší sepsáno ve formě notářského spisu. Výtky ty jsou však také neodůvodněné. Dal-li žalovaný peníze, jež vydělal, na koupi nemovitostí pro sebe a pro žalobkyni proto, že se žalobkyně v jeho obchodu činně zúčastnila, by byla zajištěna pro případ, kdyby dříve zemřel, poněvadž jeho rodiče s ní nežili ve shodě, nejde při koupi pozemků o smlouvu svatební. Žalovaný v odvolacím sdělení správně poukazuje k tomu, že žalobkyně, kdyby kupní smlouvy byly neplatné, nenabyla spoluvlastnického práva ke koupeným nemovitostem, byla by povinna vrátiti je žalovanému a nemohla by proto žádati o zrušení spoluvlastnictví. Že ústní ujednání o vzdání se zrušení spoluvlastnictví jest platné, vyplývá z toho, že nejde ani o smlouvu svatební, aniž o jinou smlouvu, uvedenou v § 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., ani o darování, k jichž platnosti by bylo potřebí notářského spisu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) odvolací soud, zamítnuv žalobu, nepochybil. Odvolací soud nevyhověl žalobě o zrušení spoluvlastnictví, ježto se žalobkyně vzdala práva se spoluvlastnictvím za života žalovaného disponovati (§ 831 obč. zák.). Stanovisko žalobkyně, že tato úmluva není platná, protože se nestala ve formě notářského spisu (§ 1 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák.), nižší soudy právem nesdílely. Spoluvlastnictví nabyla žalobkyně společně se svým žalovaným manželem na základě trhových smluv v roce 1904, 1914 a 1918 s třetími osobami uzavřených. Koupě nebyly uzavřeny mezi manželi a není odnikud vidno, že podle úmyslu smluvních stran, prodatelů, měly jimi býti upraveny majetkové poměry mezi manželi za trvání nebo po zrušení manželství (§ 1217 obč. zák., judikát čís. 166 bývalého vídeňského nejvyššího soudu úř. sb. 759), takže ujednání, jimiž bylo nabyto spoluvlastnictví, nebyla svatebními smlouvami, vyžadujícími formu notářského spisu. Jako dodatek ke smlouvám nepotřebovala ani dohoda o vzdání se disposičního práva notářské formy. Dal-li žalovaný, uznávaje zásluhy žalobkyně, při koupi připsati žalobkyni spoluvlastnictví, šlo by o darování, jež však, protože bylo provázeno skutečným odevzdáním, rovněž a následkem toho ani dohoda o vzdání se práva se spoluvlastnictvím nakládati, formy notářského spisu k platnosti nevyžadovala (§ 1 uvedeného zákona). Sama o sobě dohoda, ježto šlo o vzdání se práva, by byla platná, nemusila býti ve formě notářského spisu zřízena. Vzdání se žalobkyně práva se spoluvlastnictvím nakládati jest tedy, i když se nestalo notářským spisem, platné a závazné a žaloba o zrušení spoluvlastnictví jest proto neoprávněná.

Citace:

č. 10079. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 228-230.