Čís. 10012.

Ochrana nájemců.
Pod zápověď § 20 (2) zák. ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. a dalších zákonů o ochraně nájemců náleží též připadl, dá-li si vlastník domu něco poskytnouti nebo slíbiti za to, že svolí k podnájmu.
(Rozh. ze dne 20. června 1930, Rv I 1911/29).
Josef K. měl najaty v domě žalované dva krámy, z nichž jeden měl v podnájmu Antonín R. Žalobkyně ucházela se u R-a o další podnájem asi 2/3 krámu, ale R. byl k tomu ochoten jen, svolí-li vlastnice domu (žalovaná). Žalovaná dala k tomu po delším zdráhání svolení za úplatu 200 Kč měsíčně, která jí byla žalobkyní placena v době od 15. října 1923 až do konce února 1928 v celkové sumě 10500 Kč. Žalobou, o niž tu jde, požadovala žalobkyně na žalované těchto 10500 Kč zpět. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná tvrdila v žalobní odpovědi, že ji syn žalobkyně opětovaně žádal o svolení k dalšímu podnájmu, že však to vždy odmítala, ale že konečně svolila, když jí byl z vlastního popudu přislíbil platiti 200 Kč m'ěsíčně za to, že dá svolení k podpronájmu a k upevnění firemních tabulí na domě. Již z těchto skutečností jde na jevo, že jest hárok žalobkyně na vrácení plnění podle § 20 zák. o ochr. náj. odůvodněn. Smlouva o úplatě byla uzavřena v září nebo v říjnu 1923, tedy za platnosti zákona čís. 85/1923 Sb. z. a n., a bylo v ní pokračováno i za platnosti zákonů čís. 85/1924 a čís. 48/1925 Sb. z. a n. Všechny tyto zákony zapovídají v § 20 (2) veškerá právní jednání, jimiž dal nájemník nebo jiný uživatel bytu sobě nebo někomu jinému poskytnouti nebo slíbiti něco za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím, pronajímatel mimo nájemné něco za pronajetí bytu, sprostředkovatel nepřiměřenou odměnu za sprostředkování nájmu. To platí podle § 30 také o každé jiné nájemní místnosti. Hlavním důvodem odporu jest žalované okolnost, že nebyla ani nájemnicí nebo jinou uživatelkou místnosti, ani pronajímatelkou, ani sprostředkovatelkou a že tedy § 20 zák. o ochr. náj. nemá tu místa, protože má na mysli jen osoby tam jmenované. Avšak pravý smysl zákona jest vyložiti nejen z jeho slov, nýbrž i z jasného úmyslu zákonodárcova (§ 6 obč. zák.). V té příčině jest uvažovati, co bylo podnětem k vydání zákonných zákazů a co bylo zákonodárným účelem. Podnětem bylo nezřízené vykořisťování bytové tísně na úkor nájemníků požadováním různých úplat mimo nájemné nebo mimo přiměřenou, odměnu za sprostředkování nájmu. Tyto zákonné zápovědi objevují se již v prvním nařízení, vydaném v Československé republice na ochranu nájemníků ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. v § 6, který v podstatě souhlasí s předpisy o této látce později vydanými. Tato ustanovení byla v nové sice úpravě, ale obsahově beze změny pojata také do § 14, odst. (2) a (3) zák. čís. 275/1920 a odtud do § 20 čís. 2 a 3 pozdějších zákonů. Původní předpis § 6 nařízení čís. 83/1918 souhlasil téměř doslova s § 6 rakouského min. nař. ze dne 26. října 1918, čís. 381 ř. zák., vydaného sice před převratem, ale vyhlášeného až dne 30. října 1918 po převratu, takže zde již platnosti nenabylo. Podle vysvětlivek uveřejněných ve Wiener Zeitung ze dne 30. října 1918 mělo býti čeleno zlořádu, který byl tropen s t. zv. »výkupným« nebo »odstupným«; jednání proti těmto zákazům mělo býti trestné a zavazovati k vrácení toho, co bylo proti zákazu přijato. V zákoně čís. 85/1923 byla do § 20 (2) za slova »dosavadní nájemník« vsunuta ještě slova »nebo jiný uživatel bytu«, což se stalo podle zprávy sociálně-politického výboru k § 20 tisk 4077 proto, by jednání každé osoby provinivší se proti tomuto ustanovení bylo zapovězeno a tudíž neplatno. Z toho vychází jasně najevo, že účelem zákona bylo čeliti bytové lichvě, t. j. nespravedlivému a bezdůvodnému těžení z bytové tísně kýmkoliv a jakýmkoliv způsobem. Zákonodárci se domnívají, že již doslovem svých předpisů zachytili všechny možné případy, zakázavše i dosavadnímu nájemníkovi (uživateli) přijetí slibu nebo plnění úplat za postoupení bytu nebo v souvislosti s tím, i pronajímateli přijetí slibu nebo plnění úplat za pronajetí bytu mimo nájemné — ať sobě nebo někomu jinému — i sprostředkovateli přijeti slibu nebo plnění nepřiměřené odměny. Jistě nechtěli vyloučiti ze zákazů jiné osoby, než tuto jmenované, které by se vsunuly mezi pronajímatele a nájemce a vymáhaly úplaty, jichž by se za normálních poměrů nedalo docíliti. S tohoto hlediska jest zákon vykládati, neboť slova jsou jen prostředky k projevu vůle zákonodárcovy a v případech pochybných jest rozhodná jeho vůle, třebaže jest doslov neúplný. Zapovídá-li zákon pronajímateli požadování jakéhokoliv jiného plnění mimo nájemné, ač poskytuje užívání věci za určitou cenu (§§ 1090 a 1094 obě, zák.), tím spíše to zapovídá třetí osobě, která užívání najatého předmětu neposkytuje a jen chce těžiti z nájemní nebo podnájemní smlouvy jiných osob, neboť tento případ jest ještě silnější a v očích zákona zavržitelnější než onen. V souzeném případě podnájemník R. nechtěl dáti místnost žalobkyni do dalšího podnájmu, dokud k tomu nesvolí vlastnice domu. Tato odpírala svolení a dala je teprve za měsíční úplatu 200 Kč. Mimo to platila žalobkyně R-ovi na podnájemném rovněž 200 Kč. Z toho je jasno — a žalovaná to sama uvádí — že úplata byla dána za svolení žalované k dalšímu podpronájmu a že byla v příčinné souvislosti s podnájmem. Nebylo-li snad svolení vlastnice domu podle § 1098 obč. zák. ani třeba, tím hůře, neboť pak neměla úplata ani předstíraného důvodu. Kdyby se vykládal zákon tak úzce, jak tomu chce dovolatelka a jak to učinil první soud, byly by otevřeny dvéře k obcházení zákonného zákazu, neboť pak by nájemník nic nemusil žádati za postoupení místnosti, ani pronajímatel mimo nájemné^za pronájem, alie mohli by jen jinou osobu nastrčili a své svolení učiniti závislým na svolení třetí osoby — třeba manžela, nebo příbuzného — a tato by pak mohla za švolení žádati cokoliv bez jakýchkoliv následků. Jest zcela lhostejno, že strany nazvaly v dopise ze dne 6. října 1923 úplatu slovem »odškodné« a že jako důvod uvedly také svolení vlastnice domu k upevnění firemních tabulí a výkladních skříní na domě, neboť strany, pomýšlejíce na následky zákonných zákazů, velmi často zastírají pravou podstatu věci různými nezávadnými důvody. Ale nezáleží na pojmenování úplaty, nýbrž na pravé její povaze. Jest přece na první pohled zjevno, že podnájemnice části skromného krámu nebude platiti vlastníku domu měsíčně 200 Kč jen za dovolení, by si směla vyvěsiti firemní tabuli a výkladní skříň. Ostatně první soud zjistil, že placení 200 Kč za svolení k dalšímu podnájmu »mělo býti v písemném ujednání uveden.o jako odškodnění za připevnění firemní tabule a výkladní skříně«. Uvádí-li odvolací soud, že t. zv. »odškodnění« nebylo v podstatě než dalším nájemným (správně podnájemným), takže žalobkyně platila podnájemné i podpronajímateli, i vlastnici domu, jest to jeho úsudek, kterému nelze odporovati z důvodu § 503 čís. 3 c. ř. s. jako rozporu skutkového předpokladu se spisy. Ostatně jest tento úsudek správný, neboť hospodářsky platila žalobkyně za užívání krámu dvojí podnájemné různým osobám, třebaže úplata poskytovaná vlastnicí domu právnicky »nájemným« nebyla.

Citace:

Čís. 10012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 107-110.