Čís. 10060.

Opatrovníku pozůstalostí, jenž měl vésti jen správu jmění, nemůže pozůstalostní soud dáti příkaz; by podal dědickou přihlášku k pozůsta- losti, připadlé k pozůstalosti, již spravoval, a by navrhl sepsání inventury o oné pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 28. června 1930, R I 447/30).
K pozůstalosti po Antonínu S-ovi přihlásili se dědicové ze závěti a dědičky ze zákona. Rozpor mezi dědickými přihláškami dosud nebyl odklizen. Pozůstalostní soud ustanovil výlučným opatrovníkem pozůstalosti Michala Sch-a a poukázal ho, by ihned převzal vedení obchodu a podal dědickou přihlášku k pozůstalosti otce Antonína S-a vyminečně ze zákona a navrhl sepsání inventury v této pozůstalosti. Rekursní soud k rekursu dědiček ze zákona napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů, pokud byl jimi opatrovník poukázán, by v pozůstalosti po otci Antonína S-a podal dědickou přihlášku vyminečně ze zákona a navrhl sepsání (provedení) inventury této pozůstalosti.
Důvody:
Usnesení rekursního soudu a s ním i usnesení soudu prvé stolice jsou v napadené části ve zřejmém rozporu se spisy a se zákonem (§ 16 pat. o nesp. říz.). Stěžovatelky navrhly jako dědičky přihlásivší se ze zákona, by byl zřízen opatrovník k obstarávání a správě pozůstalosti po Antonínu S-ovi. Proč tak učinily, je patrno ze spisů. K pozůstalostnímu jmění náleží i závod s chemickými výrobky, o jehož správu ucházela se Františka M-ová ještě dříve, než stěžovatelky podaly dědickou přihlášku. M-ová přihlásila se za dědičku ze závěti, ale podle prohlášení domáhá se určitých částí pozůstalostního jmění, mezi nimi i řečeného závodu, nyní jako odkazovnice. O správě tohoto závodu nemohly se strany shodnouti, neboť dědičky přihlásivší se ze zákona bránily se jakékoliv spolučinnosti Františky M-ové při této správě. Stranám nešlo zřejmě o nic jiného, než o správu závodu, jehož zánikem bylo by zajisté zmenšeno pozůstalostní jmění. Zákonné dědičky bránily se návrhem na zřízení opatrovníka jediné tomu, by se správa ta nedostala Františce M-ové, jejíž nároky na závod popírají, ať vystupuje jako dědička z poslední vůle nebo jako odkazovnice. Stěžovatelkám i M-ové šlo jen o správu závodu podle § 145 pat. říz. Stěžovatelky neměly proto příčiny brániti se proti zřízení opatrovníka a nelze ze spisů nic dovoditi pro správnost napadeného usnesení, naopak odporuje zřejmě uvedeným spisům. Již proto napadají stěžovatelky právem příkaz, jenž byl dán opatrovníku usneseními nižších soudů přes meze návrhu na jeho zřízení. Není důvodu k názoru, že se stěžovatelky vzdaly práva příslušejícího jim jako dědicům Antonína S-a podle §§ 809 a 537 obč. zák., t. j. by se prohlásily o dědickém nároku co do pozůstalosti otce zůstavitelova. Soud neměl příčiny postupovati podle § 128 nesp. říz. t. j. zříditi opatrovníka nejen ke správě pozůstalosti, nýbrž i k zastoupení neznámých dě- diců, neboť nebylo tu podmínek § 128. Naopak žádala Františka M-ová, pokládajíc se za odkazovnici, by soud vyzval zákonné dědičky (stěžovatelky) k přihlášce co do pozůstalostního jmění zůstavitelova otce, a tyto prohlásily, že stav oné pozůstalosti není ještě tak jasný, by se mohly prohlásiti (t. j. podati dědickou přihlášku). Po této stránce odporuje napadené usnesení zřejmě též zákonu t. j. §§ 809 a 537 obč. zák., neboť příkazem opatrovníkovi, jenž má vésti jen správu jmění, pokud se nemohou o ní shodnouti dědici mezi sebou s odkazovnicí, by porušeno bylo právo dědiců soudu známých prohlásiti se volně o pozůstalosti připadlé do pozůstalosti, k níž se již přihlásili. To platí tím spíše, ježto si zákonní dědici vyhradili k návrhu dědičky přihlásivší se z poslední vůle své prohlášení podle toho, jak bude vyjasněn stav oné pozůstalosti. Není proto důvodu, by za ně jednal opatrovník podáním dědické přihlášky, k níž dědici nemohou býti donuceni. Ani kolise dědických přihlášek není dostatečným důvodem k napadenému opatření, neboť co bylo shora řečeno, platí i o dědicích, jichž nárok dědický bude uznán po odklizení kolise. Tím podmíněno jest i zrušení příkazu, by opatrovník navrhl soupis oné pozůstalosti.

Citace:

Čís. 10060.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 192-194.