Čís. 10069.

Závodní výbory (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 330 sb. z. a n.).
Stalo-li se propuštění z důvodů vytčených v § 82 živn. řádu, není závodní výbor povolán zkoumati důvodnost propuštění a předkládati věc rozhodčí komisi. Rozhodčí komise není vůbec příslušná, by rozhodovala v takovém případě.
Soudu nenáleží zkoumati nálezy rozhodčí komise po stránce věcné oprávněnosti, nýbrž jen po stránce formální správnosti. Dospěl-li soud k závěru, že rozhodčí komise nebyla příslušnou, není vázán jejím nálezem a nemůže o tento nález opírati své rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 3. července 1930, R I 345/30).
Žalobce byl u žalovaného zaměstnán jako deputátní dělník. Žalobu, domáhající se zaplacení mzdy v penězích i v přírodninách procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že jde o nárok na náhradu mzdy z důvodu bezprávného předčasného propuštění podle § 1162 b) obč. zák. a, poněvadž nárok ten uplatněn byl po uplynutí propadné lhůty §1162 písm. d) obč. zák., tím zanikl. V odvolání poukazoval žalobce, jakž byl již učinil v prvé stolici, na rozhodnutí rozhodčí komise, zřízené podle zákona o závodních výborech, a dovozoval, že nálezem této komise bylo uznáno žalobcovo propuštění za bezúčinné, poněvadž komise uznala, že žalovaný jest povinen žalobce přijati zpět do práce a nahraditi mu výdělek mezi tím ušlý. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jde v prvé řadě o to, zda a jaký má význam nález rozhodčí komise vydaný v poměru stran rozepře. Podle názoru odvolacího soudu nebyla rozhodčí komise sice vůbec příslušná, o věci na ni vznesené rozhodovati, poněvadž dle § 5 zák. čís. 330/21 sb. z. a n. nevztahují se tato ustanovení na dělníka nebo zřízence, který se dopustil jednání, pro které může býti pracovní nebo služební poměr rozvázán bez výpovědi podle § 82 živn. ř. Otázku, zda se dopustil či nedopustil dělník onoho jednání, nepřísluší řešiti rozhodčí komisi, nároky z přerušení pracovního poměru z důvodů § 82 živn. ř. náleží proto řešiti soudům. To vyplývá i z jasnějšího ustanovení § 22 (2) cit. zák. Poněvadž již z podání na rozhodčí komisi bylo patrno, že se přerušení pracovního poměru stalo proto, že prý žalobce odcizil jetelové seno, neměla se rozhodčí komise vůbec do jednání o věci pouštěti. Tento názor je v judikatuře ustálen, třebaže názorem tím dáno úplně v libovůli zaměstnavatelovu, určiti takto již napřed, a třeba obmyslně, rozsah zaměstnancova nároku, jenž je podle zákona čís. 330/21 mnohem širší než je podle zákona občanského. (Stačí jen při výpovědi nebo při propuštění uvésti za důvod některý z důvodů uvedených v § 82 živn. řádu, třeba nepravdivě, a činnost rozhodčí komise jest vyloučena). Přes to však, že rozhodčí komise nebyla příslušnou o věci rozhodovali, je tu její právoplatný nález. Žalovaný vznesl totiž námitku nepříslušnosti komise, ta však byla zamítnuta, a žalovaný dalších opravných prostředků nepoužil. Nález je proto pro něho závazný. Soudu nelze nyní její výrok přezkoumávati, neboť: buď byla rozhodčí komise příslušnou, pak její nález jest konečný a nelze se proti němu dovolávati ani odpomoci řádného soudu podle § 105 úst. list. (§ 3 g) zák. o záv. výb., rozh. nej v. soudu čís. 6873 sb. n. s.) anebo příslušnou nebyla, pak nelze činnosti její u soudu vůbec odporovati (správní úřad rozhodl o věci, již mu rozhodovati nepříslušelo), nýbrž jedině u nejvyššího správního soudu. Pro soud musí proto býti nález její rovněž závazný. V dalším obíral se odvolací soud podrobně nálezem rozhodčí komise a zrušil podle § 496 čís. 3 c. ř. s. rozsudek prvého soudu proto, že se první soud, maje žalobní nárok za zaniklý, nepustil do věcného projednání sporu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by, nehledě k důvodu zrušení, jehož použil, znovu rozhodl o odvolání žalovaného.
Důvody:
Stěžovatel právem vytýká napadenému usnesení, že v něm byla věc po právní stránce potud nesprávně posouzena, pokud odvolací soud vycházel z názoru, že nález rozhodčí komise ze dne 8. února 1929 jest pro soud závazný. Rozhodčí komise zřízené podle zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 čís. 330 sb. z. a n. jsou podle stálé prakse nejvyššího správního soudu úřady správními. Jejich nálezy jsou tudíž nálezy úřadu správního a soudu nenáleží je zkoumati po stránce věcné oprávněnosti, nýbrž jen po stránce správnosti formální, zejména tedy zda byl nález vydán úřadem k tomu podle zákona příslušným a zda lze z něho dovozovati právo, jehož se ten, kdo se jím dokládá, domáhá proti odpůrci. Předmětem soudcovské úvahy jest tedy otázka, zdali dovolávané rozhodnutí správního úřadu trvá proti druhé straně po právu; věcnou stránkou nálezu správního úřadu není se soudci obírati, ani kdyby se příčil po té stránce zákonu. (Srovnej rozhodnutí čís. 2198 sb. n. s.). V souzeném případě dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že rozhodčí komise nebyla podle zákona vůbec příslušnou, rozhodovali o věci na ni vznesené, protože se podle § 3 g) zákona čís. 330 z roku 1921 nevztahují ustanovení tam uvedená na dělníka a zřízence, který se dopustil jednání, pro něž může býti pracovní nebo služební poměr přerušen bez výpovědi podle § 82 živn. řádu, a protože již z podání závodního výboru na rozhodčí komisi bylo zřejmé, že se žalobcovo propuštění stalo proto, že se prý dopustil krádeže jetelového sena. K řešení otázky, zda se žalobce dopustil skutečně tohoto jednání čili nic, nebyla však rozhodčí komise příslušnou a neměla se proto do jednání o věci pouštěti. S tímto právním názorem nejvyšší soud souhlasí, neboť se opírá o doslov § 3 g) zákona čís. 330/21, srovnává se s vývody rozhodnutí čís. 5628 a 6379 sb. n. s. a nejvyšší soud na něm trvá. Praví-li zákon čís. 330/21 v posledním odstavci § 3 g), že se předcházející ustanovení nevztahují na dělníka nebo zřízence, který se dopustil jednání, pro něž může býti pracovní nebo služební poměr bez výpovědi přerušen podle ustanovení § 82 živn. řádu, nelze tomu rozuměti jinak, než že, stalo-li se propuštění z důvodů v § 82 živ. řádu. vytčených, není závodní výbor povolán zkoumati důvodnost propuštění a předkládati věc rozhodčí komisi, a že rozhodčí komise není vůbec příslušná, by v takovém případě rozhodovala. Odvolací soud uvedl však dále, že nález rozhodčí komise přes to musí býti pro soud závazný a že jej soud nemůže přezkoumali, protože činnosti rozhodčí komise, nebyla-li k rozhodování příslušnou, nelze u soudu vůbec odporovati. V této příčině neujasnil si odvolací soud přesně a správně, o jakou otázku tu jde. V rozhodnutí čís. 6379 sb. n. s. bylo vyloženo, že není tu případu podle § 105 ústavní listiny a § 1 zákona čís. 217/25 sb. z. a n., nebyla-li rozhodčí komise příslušnou rozhodovati, z čehož plyne pro souzený případ, že by se žalovaný nemohl pořadem práva domáhati uznání bezúčinnosti nálezu rozhodčí komise. Ale zde nejde vůbec o odpor žalovaného proti nálezu rozhodčí komise pořadem práva, nýbrž věc se má tak, že žalobce opírá svůj žalobní nárok o nález rozhodčí komise, která nebyla příslušnou rozhodovati, kdežto žalovaný se brání proti tomuto žalobnímu nároku, nedomáhaje se soudního výroku, že nález jest bezúčinným. Soudu náleží proto zkoumati, než o věci rozhodne, zda jest zmíněný nález, jímž se žalobce dokládá, náležitým právním podkladem Žalobního nároku, a musí si tudíž především rozřešiti předurčující otázku, zda byl nález ten vydán úřadem podle zákona k tomu příslušným. Uznal-li odvolací soud právem, že rozhodčí komise nebyla příslušnou rozhodovati o věci na ni vznesené, není jejím nálezem vázán a nemůže o něj opírati své rozhodnutí. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaný, když nebylo v řízení před rozhodčí komisí vyhověno jeho námitce nepříslušnosti rozhodčí komise, nepoužil proti jejímu nálezu opravných prostředků. Poněvadž zrušení rozsudku prvého soudu a vrácení věci do prvé stolice k dalšímu jednání a rozhodnutí bylo vysloveno odvolacím soudem jen na základě jeho mylného právního názoru o závaznosti nálezu vydaného nepříslušnou rozhodčí komisí, bylo důvodnému rekursu vyhověti a usnésti se, jak se stalo.

Citace:

č. 10069. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 210-213.