Čís. 10224.

Předpis § 89 org. zák. o nezapočítávání dnů poštovní dopravy vztahuje se též na žalobu podle § 89 služ. pragm.
Neurčil-li soud, vrátiv podle § 85 c. ř. s. žalobu k opravě, lhůtu k opětnému podání žaloby, nemůže to býti na újmu straně, jež žalobu znovu podala bez zbytečného odkladu. Jest odsuzující kárný nález závazným ve smyslu § 268 c. ř. s.?
Ten, kdo zpronevěřil peníze, nemůže si je podržeti, i když byl v době zpronevěry v občasném pominutí smyslů. Nárok na vrácení peněz se promlčuje ve třiceti létech.
(Rozh. ze dne 10. října 1930, Rv I 1285/29).
Žalobce, finanční úředník, byv obžalován zé zločinu úřední zpronevěry 92. 330 Kč byl rozsudkem porotního soudu ze dne 26. května 1923 právoplatně z obžaloby sproštěn, poněvadž porotci sice k hlavní otázce na zločin zpronevěry přisvědčili 10 hlasy, ale i k dodatkové otázce, zda žalobce čin spáchal ve střídavém pominutí smyslů v době, kdy toto pominutí trvalo, přisvědčili 9 hlasy. Finanční erár byl podle § 366 tr. ř. se svými nároky odkázán na pořad práva civilního. Proti žalobci bylo zahájeno kárnou komisí u zemského finančního ředitelství v Praze kárné šetření, na jehož základě byl vydán nález ze dne 27. března 1923, jímž byl žalobce uznán vinným přečinem služebního porušení úřední povinnosti podle § 21 disc. ř. a vyslovena byla ztráta veškerých z úředního poměru plynoucích práv a nároků na pensijní požitky pro něho i pro jeho manželku. Proti tomuto nálezu podal žalobce odvoláni k vrchní kárné komisi u ministerstva financí, které však nálezem ze dne 10. března 1924 bylo zamítnuto a kárný nález potvrzen. Nálezem zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 8. října 1923 byla žalobci uložena podlé § 89 disc. ř. a dekretu dvorní komory ze dne 16. srpna 1841 čís. 555 náhrada 92.330 Kč 50 h. Odvolání proti tomuto nálezu bylo nálezem ministerstva financí ze dne 9. února 1925 zamítnuto, čímž nález o náhradě nabyl právní moci. Tento právoplatný nález byl žalobci doručen dne 7. března 1925, načež žalobce dne 7. dubna 1925 podal u krajského soudu žalobu, která byla dána dne 6. dubna 1925 na poštu. V ní domáhal se, by bylo zjištěno, že nález ministerstva financí v Praze ze dne 9. února 1925 není po právu a pozbavuje se účinnosti. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud mimo jiné z tohoto důvodu: Podle § 89 služ. pragm. lze podati určovací žalobu u soudu jen do třiceti dnů po právní moci administrativního nálezu. Jest to výlučná (propadná) lhůta ve smyslu § 1449 obč. zák. a jest proto míti k ní v každém období sporu zřetel z úřadu. Ustanovení § 89 zákona o organisaci soudů, podle něhož se nezapočítávají do lhůty dni poštovní dopravy, platí jen u procesních lhůt, nikoliv však u řečené propadné lhůty k podání žaloby. Nelze tu započítati poštovní dopravu přípravného spisu, žaloby. Nález o náhradě, jenž jest předmětem žaloby, stal se výnosem ministerstva financí ze dne 9. února 1925 právoplatným a tento výnos byl žalobci doručen dne 7. března 1925. Žaloba došla však k soudu teprve dne 7. dubna 1925, t. j. jedenatřícátého dne, i když byla dána na poštu 6. dubna, tedy třicátého dne. Z toho vysvítá, že žaloba podána byla opožděně a bylo ji zamítnouti již z tohoto důvodu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Odvolacímu soudu nelze přisvědčiti ve formální otázce, že žaloba byla podána opožděně a tudíž vyloučena, byvší ve třiceti dnech (§ 89 služ. pragm.) sice podána na poštu, avšak došedši na soud 31. dne, neboť lhůta § 89 služ. pragm. je sice propadná, je však lhůtou k opravnému prostředku, jímž žaloba popírací podle tohoto § bezesporně je, a tu se podlé § 151 druhý odstavec služ. pragm., jejž odvolací soud přehlíží, dny poštovní dopravy nečítají, takže stačí, když byl opravný prostředek podán ve lhůtě na poštu. Průpad nenastal ani tím, že prvý soud žalobu vrátil usnesením ze dne 8. dubna 1925 k opravě podle § 85 c. ř. s. (k podpisu advokátem), aniž určil lhůtu k opětnému podání, jak podle tohoto § učiniti měl, neboť pak nemohlo nastati opoždění v opětném podání a účinky tohoto opoždění: tím, že soud nešetří předpisu § 85 c. ř. s., nemůže býti ublíženo straně, která podání zadala znovu, bez zbytečného odkladu.
Ve věci samé nemá však dovolatel pravdu. Obsahem sporu jest, že žalobce nechce hraditi peníze, které zpronevěřil. Za důvod uvádí, že v době činu trpěl občasnou nepříčetností, pro kterou byl také porotním soudem z obžaloby pro zločin zpronevěry osvobozen, ana sice porota k otázce na zločin zpronevěry přisvědčila, avšak přisvědčila i k otázce střídavého pomatení smyslů. V úvahu přichází nejprve § 268 c. ř. s., podle něhož jest civilní soudce, jde-li o otázku důkazu a přičítatelnosti trestného činu, vázán rozsudkem trestního soudu jen, je-li rozsudkem odsuzujícím. Je-li rozsudkem osvobozujícím, jako v souzeném případě, civilní soudce vázán není, a neprávem se proto snaží dovolání tuto vázanost dolíčiti. Důvodem vázanosti jest, by tu nebyly dva odporující si rozsudky, a proto musí civilní soudce na trestním rozsudku stavěti. Pravda ovšem, že k rozporu mezi rozsudky trestním a civilním dochází i tehdy, je-li trestní rozsudek osvobozující, a jest otázkou, proč se tu zákon zachoval jinak a vázanost nevyslovil. Důvod jest zřejmě ten, že, je-li trestní rozsudek odsuzující, nesmí dojiti k rozsudku civilního soudu trestní rozsudek desavujícímu, jímž by se vina pachatele popřela, neboť by to činilo dojem nespravedlivého trestního odsouzení a trestní soud by tu stál pod těžkou výtkou justičního omylu. Je-li však trestní rozsudek osvobozující, může mu napotomní civilní rozsudek odporovati, aniž by se trestní soud ocital pod právě uvedenou těžkou výtkou, neboť justiční omyl ve prospěch obžalovaného nepřičítá se trestní spravedlnosti, která z vyšších mravních důvodů ovládána je favore rei, za úhonu. Avšak právě tento favor zase jest důvodem, že, byl-li vynesen přes to trestní rozsudek odsuzující, jest mu důvěřovati spíše, než osvobozujícímu rozsudku civilnímu, pro nějž platí naopak rovnost stran a obviněný nepožívá příznivějšího postavení. Proto musí býti civilní soud na trestní odsuzující rozsudek vázán. Avšak tytéž důvody platí i pro vázanost odpuzujícího kárného nálezu, neboť i tu osvobozující rozsudek civilní vrhal by na kárný soud výtku a úhonu nespravedlivého odsouzení. Poněvadž v souzeném případě jest tu odsuzující kárný nález, šlo by o otázku, zda předpis § 268 c. ř. s., jenž mluví jen o odsuzujícím rozsudku trestního soudu, lze rozšířiti i na nálezy kárné, při čemž by šlo arci o to, zda kárný soud podle svého zařízení a řízení poskytuje tytéž záruky spravedlnosti jako řádný soud trestní. Poněvadž však panující mínění zamítá každý rozšiřující výklad předpisu a omezuje jej na rozsudky trestních soudů v řízení podle trestního řádu ze dne 23. května 1873, čís. 119 ř. zák. (Neumann, Kom. z. ZPO. 3 vyd. str. 1075), což ovšem zákon nepraví, podotýká se jen, že nejvyšší soud v rozhodnutích čís. 140, 2099 sb. n. s. uznal, že i odsuzující rozsudek trestního soudu vojenského (divisního), jenž není vydán v řízení podle cit. trestního řádu, spadá pod předpis § 268 c. ř. s., a že kárný nález v rozhodnutí č. 6018 sb. n. s. neuznán závazným, naproti tomu v rozhodnutí č. 6059 sb. n. s., kde šlo o případ, že zřízenec byl pro kárný přečin propuštěn ze služby, uznán závazným a řečeno, že civilní soud může jen zkoumati, zda na přečin ten zákon dopouští trest propuštění, nikoli však, zda obviněný jej spáchal. Odkazuje se také na § 14 synd. zákona, jenž mluví o vyčkání výsledku kárného řízení, má-li míti vliv na rozhodnutí, což jest ve shodě s § 191 c. ř. s., jenž rovněž mluví o vyčkání trestního řízení a zřetelně má na mysli § 268 c. ř. s. Ale otázka závaznosti odsuzujících kárných nálezů nebude tu řešena, ježto toho není nutná potřeba, již proto ne, že pečlivé zkoumání věci vede i civilní soud k témuž výsledku, k němuž dospěl odsuzující kárný nález, o čemž hned níže, a nevznikne tedy rozpor. Nicméně nelze nepodotknouti, že záruka spravedlivého rozhodování v kárném řízení podle služební pragmatiky jest snad dostatečná, ano podléhá nyní přezkumu nejvyššího správního soudu, který v souzeném případě žalobcovu stížnost zamítl jako bezdůvodnou. Za závadu bylo by lze jen pokládali, že přelíčení není veřejné (§ 124 služ. pragm.), kdežto přelíčení vojenských trestních soudů podle § 256 voj. trest. řádu jest veřejné, než i proti tomu bylo by lze namítnouti, že, třebaže kárné přelíčení není veřejné u Nejvyššího správního soudu, jehož přezkumu kárné nálezy nyní podléhají, přelíčení jest veřejné (§ 28 zák. o spr. soudě), načež ovšem se může ještě, ale také již jen odvětili, že Nejvyšší správní soud není stolicí zjišťující.
Nižší stolice právě tak jako právoplatný kárný nález vyloučily u žalobce jakékoli i jen přechodné pomatení smyslů a uznaly, že se dopustil zpronevěry v úplné příčetnosti, zejména však, že nešlo u něho o stav nepříčetnosti podle § 1306, 1308 obč. zák. Jde tu o skutkovou otázku žalobcova duševního stavu v době zpronevěry, tedy o zjištění, které nepodléhá přezkumu dovolacího soudu (§ 503 c. ř. s.). Pokud dovolání napadá toto zjištění výtkou rozporu se spisy, ježto se nižší stolice opřely o posudek fakulty v trestních spisech, nikoli O posudky jiných lékařů, na něž se žalobce odvolal, nemá pravdu, neboť je tu nejvýše rozpor mezi jednotlivými posudky, nikoli však rozpor soudního rozsudku se spisy, an i fakultní posudek, na něrnž buduje, je součástkou spisů a tudíž procesní látky, kterou bylo podle § 272 c. ř. s. vžiti v úvahu. Avšak správně vzato, i kdyby tu byl případ § 1308 (1310) obč. zák., není tím ještě řečeno, že si žalobce může zpronevěřené peníze podrželi a není povinen k náhradě. Předpis ten stanoví, že šílení, blbí a nedospělí nejsou povinni náhradou, když někoho poškodili, leda v případech a v míře §§ 1309 a 1310 obč. zák. Žalobce, odvolávaje se na to, že podle výroku poroty v čase zpronevěry byl v pomíjejícím pominutí smyslů, má za to, že není povinen nahraditi škodu z toho vzniklou, zpronevěřené peníze. Myslí tedy opravdu, že, když šílený nebo blbý nebo nedospělý odcizí, uloupí nebo zpronevěří někomu peníze nebo jiný majetek, může si peníze nebo majetek ten podržeti? Zajisté nikoli a jistě zbytečno to teprv dokazovati. Ale není zbytí, dovolatel vskutku zastává pro sebe toto stanovisko. Že je nehorázné, dokazuje již to, že poškozený má žalobu vlastnickou (§ 369—378 obč. zák.), která ovšem při penězích, budou-li s jinými smíseny a nedají se individuelně zjistiti, nepovede k cíli (§ 371 obč. zák.). Tím však není řečeno, že vlastník o ně přijde. Také neprospěje možnost vlastnické žaloby věřiteli, jemuž byla ukradena ruční zástava, když i vlastník zástavy, nemaje na tom zájmu, vlastnickou žalobu nepodá. Tím však rovněž není řečeno, že věřitel zůstane bez ochrany, byl-li pachatel nepříčetný, a nemůže proto podle § 1308 obč. zák. býti postihován na náhradu žalobou z činu nedovoleného. Římské právo, v němž pod pojem krádeže (furtum) spadalo zpronevěření a původně i loupež, a tu i tam podvod, dopadal-li pojem fraudulosní kontraktace, dávalo tu, jak Gaius IV, 4 praví, odio furum, poškozenému kromě tzv. actio furtí, která směřovala jen na pokutu, nikoli na náhradu škody, a kromě žaloby vlastnické (vindikace), ještě zvláštní velmi přísnou žalobu tzv. condictio furtiva (D. XIII, 1 h. t.), která šla (1. c. 8, 1) na vrácení věci a na náhradu škody, a, pak-li pachatel věc již neměl, bez rozdílu, zda jí snad bez své viny pozbyl, na náhradu její ceny, té největší, již v mezičasí měla (id tempus spectandum, quo res plurimi fuit), ježto zloděj je vždy v prodlení (fur semper morám facere videtur), a náhradu škody. V platném právu není sice této přísné kondice, ale jest v něm obyčejná žaloba z bezdůvodného obohacení, tzv. kondikce sine causa, která má průchod všude, kde někdo nabyl cizího majetku bez právního důvodu a nabytí nespadá pod žádný ze čtyř individuelních způsobů kondikce (indebiti, causa data causa non secuta, ob turpem causam, causa finita), neboť zloděj zajisté nabyl věci sine causa, bez právního důvodu, protože krádež, zpronevěra, loupež nejsou právními důvody nabytí. Poněvadž tu tedy nejde o náhradu škody, nýbrž o vydání obohacení, nemá tu místo § 1308—1310 obč. zák. a žaloba se nepromlčuje podle § 1489 ve třech, nýbrž vždy ve třiceti letech. § 1308—1310 obč. zák. vztahují se tedy na delikty v podstatě acquilianské, kde pachatel způsobil škodu bez vlastního obohacení, zničením nebo poškozením cizích věcí hmotných anebo poškozením osob na těle nebo na zdraví, omezením svobody, utrháním na cti a pod., nikoli však pokud se pachatel škodou poškozeného obohatil, z jeho majetku něco ve svůj majetek převedl. Užije-li tedy na př. poručník peněz nedospělým poručencem odcizených v poručencově hospodářství, na př. na výplatu čeledi, jest nedospělec obohacen a musí jé poškozenému hraditi; pak-li že však poručník jich užije v hospodářství vlastním, jest obohacen on a musí je hraditi on. Na trestní přičítatelnosti činu a tudíž na subjektivní vině jednajícího tu nezáleží, tato otázka by přišla teprv v úvahu pokud výše restituční povinnosti závisí na bezelstnosti jednajícího (§ 1437 obč. zák.), o což však tu nejde. Žalobce netvrdí, že i v době upotřebení zpronevěřených peněz byl smysly pominutý, nepříčetný, že si nebyl ani nyní ještě spáchaného zpronevěření vědom a nevěděl, že upotřebuje peníze cizí, zpronevěřené, a že toto upotřebení neznamenalo ušetřeni jeho vlastních peněz a tedy obohacení v této formě, nebo že jich pozbyl bez upotřebení v době, kdy byl nepříčetný. Žalobce staví pravdu a právo na hlavu, tvrdě, že, když složil zpronevěřené peníze k zajištění erárního nároku, jest prý to placením nedluhu podle § 1431 obč. zák., které prý může žádati zpět.

Citace:

č. 10224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 518-523.