Č. 12518.

Řízení správní. — Řízení před nss: * Proti výroku (zprávě) československého zúčtovacího ústavu, oznamujícímu československému věřiteli určení a výplatu t. zv. podílu podle čl. 16 úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou (č. 60/1926 Sb.) a zákona č. 220/1925 Sb., je podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. přípustná stížnost k zemskému finančnímu úřadu.
(Nález z 26. září 1936 č. 14933/36.)
Věc: »Bohm.-Leipaer Sparkasse« v České Lípě proti rozh. Československého zúčtovacího ústavu v Praze z 19. února 1934 o určení podílu pohledávek zajištěných knihovně na rakouských nemovitostech ve starých rakousko-uherských korunách a úroků ze zálohy. Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro vadnost řízení.
Důvody: Předmětem stížností jsou shora uvedené zprávy Čsl. zúčtovacího ústavu v Praze, podané tímto ústavem stěžující si spořitelně jako československé věřitelce, o určení a výplatě podílu jejích pohledávek, zajištěných knihovně na rakouských nemovitostech ve starých rakouskouherských korunách podíle čl. 16 úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v těchto korunách z 18. června 1924, vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení z r. 1926 pod č. 60, podle zákona z 21. srpna 1925 č. 220 Sb. a vlád. nař. z 24. září 1926 č. 181 Sb., jimiž se tato úmluva provádí, a podle vyhlášky ministra fin. v dohodě s ministrem spravedlnosti z 18. června 1932 č. 92 Sb.
Žal. ústav připojil k uvedeným zprávám poučeni, že proti nim jest stížnost nepřípustná.
Stížnosti prohlašují především, že nař. výměry jsou sice označeny jako »zprávy«, vytýkají však, že podle svého obsahu jsou rozhodnutími státního ústavu, při čemž poukazují na zákon č. 207/1922 Sb. Vzhledem k řečenému poučení má st-lka za to, že instanční postup je vyloučen, a že proto stížnosti k nss proti zprávám těm jsou přípustné.
Nss, zkoumaje podíle § 4 zákona o ss z povinnosti úřední svou příslušnost rozhodovati o stížnostech, domáhajících se zrušení řečených zpráv, musil zabývati se nejprve otázkou právní povahy těchto zpráv. V té příčině uvažoval pak takto:
Československý zúčtovací ústav v Praze má podle zákona povahu ústavu státního, a je mu vyhrazeno, aby vyrovnal pohledávky a závazky vzniklé v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími a prováděl úmluvy sjednané o těchto poměrech s jinými státy (§§ 1 a 2 zákona č. 207/1922 Sb. a vlád. nař. č. 264/ 1922 Sb.). Podle čl. 1 odst. 1 lit. c) úmluvy mezi československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, dané v Praze 18. června 1924, vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení z r. 1926 pod č. 60 a provedené zákonem č. 220/1925 Sb. a vlád. nař. č. 181/1926 Sb., vyrovnávají se všechny peněžní závazky, jež vznikly v starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na smlouvách nebo právních jednáních z doby před tímto dnem, mezi fysickými nebo právnickými osobami, z nichž 26. února 1919 měla jedna svoje řádné bydliště (sídlo) na území jednoho, druhá na území druhého státu, pokud není ustanoveno jinak, způsobem určeným v oddílu V. Článek 16 cit. úmluvy ustanovuje, že československý dlužník zaplatí československému zúčtovacímu místu (ústavu) za každou starou rakousko-uherskou korunu jednu československou korunu, československý věřitel obdrží od tohoto místa peníz vyšetřený podle vnitřních státních předpisů, jež vydá Československá republika (zvaný podílem). Podíl tento byl pak ustanoven vyhláškou min. fin. v dohodě s min. spravedlnosti č. 92/1932 Sb. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 207/1922 Sb., čl. 17 cit. úmluvy a § 2 vlád. nař. č. 181/1926 Sb. vstupuje Československý zúčtovací ústav v Praze na místo československých i rakouských věřitelů, a nárok věřitelův je výplatou tímto místem úplně uspokojen.
Zprávy, o které jde v dnešních sporech, obsahují výroky Československého zúčtovacího ústavu v Praze o tom, jak přihlášené a dřívějšími rozhodnutími fixované pohledávky, příslušející stěžující si spořitelně jako československé věřitelce proti rakouským dlužníkům, zajištěné knihovně na rakouských nemovitostech ve starých rakousko-uherských korunách, vyšetřeným podílem byly vyrovnány a poskytnutými zálohami po odečtení příslušných úroků, jakož i doplatky současně poukázanými jí k výplatě Zemskou bankou, byly úplně zapraveny. Z tohoto obsahu zpráv plyne, že Československý zúčtovací ústav, jemuž podle § 1 zákona č. 207/1922 Sb. náleží vyrovnati pohledávky a závazky vzniklé v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a cizími, rozhoduje v nich autoritativně a s účinkem právní moci o určitém právním poměru mezi stěžující si spořitelnou jako československou věřitelkou á jejími rakouskými dlužníky, který řečeným vyrovnáním pohledávek prohlašuje se za zaniklý. Dotčeným zprávám dlužno proto přiznati právní povahu rozhodnutí, resp. opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zákona o ss.
Podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. rozhoduje o stížnostech do rozhodnutí Československého zúčtovacího ústavu v Praze, pokud nenáležejí na pořad práva, konečně zem. fin. úřad bydliště st-lova, po případě posledního jeho bydliště v tuzemsku.
Že by šlo v tomto případě o věc, která by podle cit. ustanovení náležela na pořad práva, nss neshledal. Podle úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakouskouherských korunách z 18. června 1924, vyhlášené ve Sbírce zákonů a nařízení z r. 1926 pod č. 60, jež podle § 1 zákona z 21. srpna 1925 č. 220 Sb., pokud upravuje látku vyhrazenou zákonodárství Československé republiky, má moc zákona, rozhoduje totiž mezistátní rozhodčí soud s výlukou řádných soudů a jinakých soudů a úřadů dotčeného státu s konečnou platností toliko o rozporech a stížnostech v čl. 36 uvedené úmluvy taxativně vyjmenovaných. O žádnou takovouto věc však v tomoto případě nejde, takže o rozhodnutí Československého zúčtovacího ústavu v Praze, proti němuž stížnost bv náležela na pořad práva, normovaný v čl. 36 uvedené mezistátní úmluvy, jaký má na mysli ustanovení § 4 zákona č. 207/1922 Sb., v tomto sporu jíti nemůže.
Jestliže pak podle předchozích úvah zprávy, jež jsou předmětem stížností, mají podle svého obsahu povahu rozhodnutí, resp. opatření, byly proti nim podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. přípustné jen stížnosti k zem. fin. úřadu (ředitelství) v Praze, takže jimi dotčené záležitosti nebyly ještě konečně vyřízeny v cestě správní. Stížnosti na ně byly by proto podle § 5 odst. 2 zákona o ss nepřípustné. Poněvadž však ke zprávám těm bylo připojeno nesprávné poučení, že stížnosti proti nim jsou nepřípustné, a stěžující si spořitelna, které toto nesprávné poučení nemůže býti na újmu (srov. také § 71 odst. 2 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), řídíc se jím, byla svedena k tomu, že podala stížnosti přímo k nss, místo jedině přípustných stížností k zem. fin. úřadu (ředitelství) v Praze, dlužno podle konstantní judikatury nss v onom nesprávném právním poučení shledati podstatnou vadnost řízení, pro kterou nař. rozhodnutí byla zrušena podle § 6 zákona o ss.

Citace:

Č. 12518. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 797-800.